Psycholog Aleš Borecký si k padesátinám a dvaceti letům psychoterapeutické praxe nadělil půlroční volno a knížku svých textů psaných pro web Psychologie.cz nazvanou Padesát odstínů duše. V rozhovoru jich však zaznělo mnohem více.

Spousta lidí se ke studiu psychologie dostává přes potřebu porozumět vlastním problémům. Vy ve své knize přiznáváte pouze to, že touhu stát se psychologem ve vás jako juniorském nadějném tenistovi probudila píseň Whitney Houston One Moment In Time…
Nerad bych rozhodnutí stát se psychologem zužoval jen na oblast problémů. Setkání s hlasem Whitney Houston v nějakých třinácti čtrnácti letech mi ukázalo, že jsou různé dveře nejen do studia psychologie – to přišlo až později, ale vůbec k nějakému zájmu o duši, o hloubku, vnitřní svět… Pro mě to byl zážitek velkého okouzlení, který zažehl jiskru, což je mimochodem jungiánský pojem, že duše je jiskra. V té době jsem hodně žil tenisem a najednou jsem objevil, že je ještě nějaká jiná sféra, jiná hloubka. Nebylo to hned, že jsem slyšel Whitney a řekl si, že budu studovat psychologii, ale časem mi docházelo, že chci to okouzlení, chci tu hloubku, a psychologie mi přišla jako dobrá cesta. I když jsem ji objevil až nějak po dvacítce.

Před psychologií jste studoval práva, ta jsou od okouzlení celkem daleko, ne? Co z práv se vám při práci psychologa hodí?
Na práva jsem šel, protože jsem prostě nevěděl co, tak jsem to zkusil. A když už jsem tam byl, tak jsem jako správnej hodnej kluk dostudoval. Tehdy jsem ještě neměl tu vnitřní svobodu, že bych si řekl, touhle cestou nechci jít. Práva jsou příbuzný obor, pro řadu situací v trestním právu se dělají psychologické posudky nebo profily pachatelů. A pak je tu jeden zvláštní aspekt. Ta profese je tak náročná, že mám mezi klienty docela dost právníků (smích). A vím, čím prošli a co jejich práce obnáší, i když po studiu jsem už jen překládal právní texty. Je tam souvislost i v určitém logickém a systematickém myšlení, což je jenom jedna ingredience psychoterapie.

A další zdroje, které při práci využíváte?
Hodně mi dala letitá praxe tenisového trenéra, tedy přímá práce s lidmi. Na kurtě jsem trávil sedm hodin denně a chodily tam hodinu po hodině různé typy lidí, každý jinak starý, jinak motivovaný, jinak schopný… To byla taková terapeutická předchuť, takový malý výcvik. Klienti se také střídají, každý má jiný příběh a problém, musím se přeladit během pár minut.

Životní karty

Ostatně psychoterapie má s tenisem hodně společného, psychoterapeut musí chytit nahrávku, ale podat ji tak, aby ji klient vybral. I když někdy možná obtížným podáním z klienta dostanete více, nebo ne?
Tu podobnost tam vnímám. V tenise se naučíte základní údery, ale nikdo vám už pak neřekne, kdy které použít. Máte zlomek vteřiny na rozhodnutí a spoléháte se na zautomatizovanou znalost. To odlišuje skvělého tenistu od průměrného, že ví, co v danou chvíli zahrát. Stejně tak psychoterapeut potřebuje vědět, jak se co dělá. Ovšem vyšší level je, že to nedělá jako stroj, ale že mu nějaká ta jiskra řekne teď budu víc mlčet, teď se zeptám, teď něco doplním. Musíte mít background, být tady a teď a doufat, že jste napojený na sebe i na klienta. Snažím se chytit to, co je mu vlastní, v jazyku nebo v tématech. Hodně využívám i metafor toho, co dělá – když třeba leze na skály, používám lezecká přirovnání. S někým se terapie více podobá zahradničení, při němž se staráme o vnitřní půdu člověka, s jiným architektuře, když dostavujeme části, které se nemohly vyvinout, nebo detektivce, když hledáme rozuzlení.

Vaše kniha je hodně bilanční. Píšete v ní mimo jiné: Život nám rozdává karty, které si mnohdy nevybíráme, ale je na nás, jak s nimi naložíme, jakou interpretaci zvolíme. Jak byste popsal vaše karty?
Když to vezmu trochu šířeji, narodit se v Evropě, v naší zemi, být zdravý a mít nějaké genetické rodinné předpoklady, to jsou samy o sobě oproti zbytku světa výborné karty. Měl jsem jich tedy dost na dobrou hru a dobrý život, ale zas každý nemá jen trumfová esa. Měl jsem staršího mentálně postiženého bratra, který s námi nemohl vyrůstat, protože i přes medikaci byl nebezpečný sobě i okolí. Bylo to takové rodinné polotabu, věděl jsem o něm, ale poznal jsem ho až jako dospělý. Teprve během výcviku a terapie jsem zjistil, že to byla karta, která působila ze skrytosti a nějak ovlivňovala moje kroky. Podvědomě jsem měl pořád pocit, že ho rodičům musím vynahradit a zahojit jejich bolest, že jsem tam byl za dva. Možná jsou za tím i ty dvě vysoké školy a to, že ten hodnej kluk udělá všechno správně. Moje terapeutka říkala, že hodný kluk nebo hodná holka jsou vlastně diagnóza. Dalo mi práci tohle vnitřní vězení přepracovat a zbavit se toho, že musím. Druhá karta byl můj táta, známý internista, který zažil docela těžké věci a ne všechny dobře zpracoval. S ním jsem neměl úplně dobrý vztah a jako dítě jsem se ho docela bál. Na druhou stanu mi hodně pomohl s tenisem. Takže téma bylo poskládat si obraz otce a pochopit, jak být mužem trochu jinak než on, což bylo docela složité. Zkrátka, karty byly rozdané tak, aby to byla zajímavá hra.

Ochota měnit se

Hrou všech her pro vás byl tenis, pak se karta obrátila. Lze tuto vaši životní výhybku považovat za zásadní?
Každé období je jinak zásadní a nikdy nevíme, jaké dary a ztráty jsme v něm našli a jak to bude ovlivňovat další kapitoly. Možná pro mě bylo hodně důležité opustit sen o profesionálním tenisu. Tím jsem žil odmalička a ještě v juniorském věku to nevypadalo jako úplná chiméra. Dostal jsem se do Německa, hrál jsem tam ligu, stavěl jsem na tom svoji identitu… Ovšem přerod z juniorského do dospělého soutěžení je strašně těžký. Bylo to možná poprvé, kdy jsem se s tématem ztráty setkal takhle bolestně. To bylo hodně formativní zjištění, že život bude taky o ztrátách a předělávání představ, opouštění a naději, jestli najdu jinou cestu. Začal jsem studovat práva a rychle zjistil, že mě vůbec nebaví, a nebyla to za tenis žádná náhrada.

A ta hezká období?
Rozhodně studium psychologie – to bylo, jako bych se vrátil k sobě, a říkal jsem si, jo, tohle je ono, to chci dělat. A je moc hezké, že to trvá doteď. Další hezké období byl přesun do soukromé praxe, to jsem měl udělat už tak o dva roky dřív. A teď jsem si po dvaceti letech dal půlroční sabatikl, šel jsem do Santiaga, zaplaval si s delfíny, předělával jsem zahradu – takový archetypální motiv Ráje. Je to dobrý, zajímavý a není to jednobarevný. Ochutnal jsem nejen tu parádu, že nic nemusím, ale odkrylo to i jiné věci, které práce tak pěkně zakrývala. Není to jen půl roku s koktejlem na pláži. Každé období asi mělo něco hezkého a něco těžšího. Snažím se vždycky z toho dobrého načerpat trochu do zásoby.

Mohlo by vás zajímat

Tři procesy zrání

Jak jsou na tom s psychickým dospíváním vaše děti? A kam jste došli vy sami?

Přečíst článek

Když se podíváte zpátky, jaký je rozdíl mezi myslí začátečníka a zkušeného padesátníka?
Vnímám mysl začátečníka ve dvojím významu: nejprve jako mysl někoho, kdo stojí na začátku nějaké práce a je tam přirozeně nervozita a nejistota, ale také chuť se něco dozvědět. Zkušenosti dodají jistotu a pochopení, ale zároveň mi pomáhají dostat se zpátky k té svěží mysli začátečníka, která je otevřená, cítí reálný zájem, s ní jsem pak v té detektivce. To jsou dveře, které mě v práci udržují živého, a mysl začátečníka může hodit zajímavé myšlenky, obrazy a otázky. Zkušenost je ta moje klidná část, která sedí v křesle a říká Počkej, neboj, ona ta mysl začátečníka přijde, už stokrát jsi to zažil.

Ovšem ruku v ruce se zkušeností jde i stárnutí. Co je pro vás nejpodstatnější ingrediencí umění stárnout?
Možná je to ochota se měnit, nechat život, aby mnou proudil a trochu mě tak nějak dobarvoval. Zároveň každý máme svoji esenci, která se na rozdíl od vnější identity a rolí nemění. A nemusíme lpět na tom, že všechno bude tak, jak jsme to zažili v minulosti. Ochota se měnit je pouštění představ a adaptace na proces stárnutí. Ale taky si uvědomit, který z těch procesů mě nejvíc štve, a přijmout to. Základní pokora a autenticita je myslím docela dobrá výzbroj téměř na cokoli.

Umění ztrácet

Potřebujeme mít zejména dobré obrazy stárnutí. Společnost a média ovšem dělají opak – vyšším věkem straší. Archetypy moudrého starce a stařeny měly sílu v době, kdy se společnost nevyvíjela tak překotně. Jak tomu čelit?
Je důležité dobré vzory mít a také je velmi těžké je najít. Celé téma stáří je posílané na okraj. Dokud člověk není ještě úplně starý, měl by se o to zajímat a najít konkrétní inspiraci. V tomhle chci vyzdvihnout moji mámu, které je přes osmdesát, sportuje, cestuje, o všechno se zajímá, je vidět, že to jde. Je to podobné, jako nespoléhat na stát, že nám zajistí důchod. Je to na nás. Musíme se starat nejen o svoje tělo, ale také o spiritualitu. Ta se dotýká témat smyslu, hodnot a vztahu k celku i k tomu, co nás přesahuje. A taky naděje. I když po tělesné stránce budeme ztrácet, pořád se to dá v duševní oblasti něčím nahrazovat.

Dá se umění ztrácet nějak natrénovat?
Samozřejmě – život přece malé ztráty přináší pořád. Třeba čekáte na letadlo, které má dvě hodiny zpoždění. Člověk je frustrovaný, musí pustit představu, že někam doletí včas, stihne spoj… V tu chvíli je potřeba si uvědomit, jak se cítím, jakou představu potřebuju pustit, a chovat se podobně, jako když GPS přepracovává trasu. Aha, takže to nebude takhle, ale musím udělat něco jiného. Nezůstat jen u toho naštvání. Tak se dá trénovat odolnost vůči ztrátám, ale je potřeba začít od malých věcí. A hlavně nepřeskočit ten první bod – To fakt nechci, to mě štve. Teprve po téhle emoci zapojit laskavého dospělého, který nám pomůže být otevřený vůči něčemu nečekanému, což je ostatně celý život.

Laskavý dospělý je fajn, ale spousta z nás tam pořád má rodiče s rákoskou… Kdy jste potkal toho vašeho průvodce?
Laskavý vnitřní dospělý je klíč ke štěstí a je potřeba si ho pěstovat. Já ho objevil v kurzech u Kamily Ženaté. Jedna jejich část byla Osvobození vnitřního dítěte a tam tahle metafora ke mně poprvé přišla. Je moc dobrá, používám ji často s klienty. Rozhodně by první odpověď vnitřního dospělého neměla být taková, na jakou jsme zvyklí z dětství: Nic se přece nestalo, žiješ, tak o co jde, takové to oblíbené Co by za to daly děti v Africe a podobně. To jsou náhubky, které dospělí dětem strčí do pusy. První reakce by měla ošetřit frustraci: To je mi líto, to je hrozný, co se stalo, pojď, spolu to zvládneme.

Hodně mluvíte o naději, ale ta v sobě nese očekávání. A není větší hořkosti než zklamaná očekávání. Máte recept na to, jak spojit naději a pokoru?
Naděje nemusí souviset jen s očekáváním, je to mentální postoj, který hodně souvisí se smyslem. Jak říkal Václav Havel, naděje není očekávání, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Naděje by měla být široce definovaná, ne jedna konkrétní věc, na které lpím.

Ve vaší knize mě mimo jiné zaujala myšlenka: Hrajeme sami se sebou různé vnitřní hry, ale můžeme se z herců stávat čím dál víc scénáristy a režiséry. Dá se to vůbec?
Stát se z herce režisérem znamená především dobře vědět, v jakém jsme příběhu, jak v tom osobním, tak společenském. Abychom si poskládali, jaké jsou naše motivy, zápletky, jak se naše postava může vyvíjet. Zajímavá je i archetypální rovina. Miluju terapeuta Thomase Moora, který říká: Když zjistíme, v jakém jsme archetypálním příběhu, máme napůl vyhráno. Můžeme být Hamletem, řešíme‑li existenciální otázky, Télemachem, hledajícím chybějícího otce v Odysseji nebo Daidalem a Ikarem, kteří mají touhu a spirituální ambice doletět až ke slunci a zažijí pád… Těch příběhů může být víc, v tom je mytologie skvělá nápověda. Mimochodem to byl další z kořenů mého zájmu o psychologii, když jsem jako kluk objevil Staré řecké báje a pověsti. Když to trochu zahlédneme a pochopíme, můžeme být režisérem, který příběh nějak přenastaví.

Máte nějaké sny a přání pro pokročilejší věk? Bojíte se něčeho?
Mám sny o společnosti, která z toho současného balastu a traumat najde cestu zpět k duši. A osobní sen, že jednou napíšu román a žiju ve zdraví a lásce se svými blízkými. A rád bych klienty dál provázel na jejich cestě, pořád mě to baví. Všechno ostatní jsem ochoten pustit. Bojím se řady věcí, ale nebudu obavy posilovat jejich zveřejňováním (smích). Zkouším strach vnímat jako sílu, které mám naslouchat a učit se ho proměňovat v důvěru nebo odvahu. Některé věci nejdou odstraňovat, ale jdou proměňovat. V tom je ta naděje.