Znám víc slušných lidí než hulvátů, a tak věřím, že v člověku je víc dobra než zla. Právě proto jsem dlouho nechápala, jak mohou být internetové diskuse pod články tak hnusné.

Kdo jsou ti vzteklouni, co tak nevybíravě napadají jeden druhého? Pozorovala jsem ostatní i sebe a přišla na to, že za naši hádavost mohou přezdívky a fakt, že se neznáme. Anonymita v nás jednoznačně probouzí agresivitu. Nikde to není vidět tak jasně, jako v internetových diskusích. Možná snad ještě za předním sklem auta.

Představte si, že spěcháte autem do práce a z boční ulice před vás vjede jiný vůz. Řidiče už nebavilo čekat, až se někdo slituje a pustí ho před sebe. Konec konců i on někam pospíchá, a tak se rozhodl vám tam prostě vjet. Když zrovna nebudete mít dobrý den (a kdo z nás ho po ránu má), uděláte nejspíš otrávený obličej a řeknete si něco jako „dělej, nezdržuj blbečku…“. Že to pán nebo dáma v druhém autě vidí, je vám srdečně jedno. Spěcháte a navíc toho drzouna neznáte, tak co.

Své zvýšené agresivity si většinou nejsme vůbec vědomi. Kdyby nás někdo natočil a pak nám to pustil, cítili bychom se asi hodně trapně, protože bychom nikomu nevymluvili, že ten nasupený obličej bez náznaku humoru a dobré vůle patří nám. Zkrátka, anonymita slušnému chování zrovna neprospívá.

U někoho může mít možnost vyjádřit se anonymně pozitivní dopad. Například u lidí sociálně handicapovaných.

Úplně jinak ale zareagujeme, když před nás udělá myšku kolega, známý nebo soused. Nejspíš se na něj usmějeme, ochotně ho pustíme před sebe a ještě mu zamáváme. Ani ne tak proto, že ho máme rádi, ale protože adresnost nás nutí ke slušnosti.

Probuzené horší já

Psát anonymy bylo kdysi známkou zákeřnosti. Dnes je to všemi přijímaná norma. Vnějškový postoj se změnil, ale člověk uvnitř zůstává stejný. Když sedíme obklopeni hromadou plechu, nikdo na nás nemůže a ostatní účastníky silničního provozu neznáme, dostává se naše empatie na nulu. Podobně jako když zaštítěni „nickem“ píšeme tak, jak bychom s lidmi v reálu nikdy nemluvili.

U někoho může mít možnost vyjádřit se anonymně pozitivní dopad. Například u lidí sociálně handicapovaných, jako jsou těžcí introverti. U většiny z nás ale odlidštěné prostředí virtuální reality probouzí naše horší alter ego. A ani o tom nevíme.

Na webu Psychologie.cz prezentují čtenáři své odlišné názory slušně, vstřícně a podnětně. Lidé tu mezi sebou diskutují a respektují jiný názor, i když s ním nesouhlasí. Což je asi tak nejvíc, co můžeme pro větší porozumění mezi lidmi udělat – respektovat odlišnosti. Ale kdo ví, jak by se i zdejší inteligentní diskuse mohly zvrhnout, kdyby nebylo moderátora, který autory komentářů vybočujících z mantinelů slušné komunikace usměrní nebo jejich příspěvky s vysvětlením smaže.

Dobře víme, že zájem ostatních nevzbudíme souhlasem, ale naopak protinázorem. Podvědomě se proto při čtení článku soustředíme na tvrzení, která můžeme rozporovat.

Co s námi dělá anonymita?

• Přestává nám záležet na ostatních. Chceme se prostě předvést. A třeba druhého vyprovokovat, aby se „odkopal“. Taková pořádná internetová hádka pak probíhá jako vršení jednoho monologického zvolání na druhé. Málokdo čte pozorně příspěvky druhých, ale každý je přesvědčen, že všichni čtou ty jeho.
• Chceme se hádat. Hádáním nemyslím jen hrubiánství, ale také slušnou oponenturu. Většinu článků čteme s vědomím, že (pokud máme v úmyslu se vyjádřit) budeme chtít napsat reakci, která ostatní zaujme. A protože dobře víme, že zájem nevzbudíme souhlasem, ale naopak protinázorem, podvědomě se soustředíme na tvrzení, která můžeme rozporovat. To je vcelku užitečná věc, protože tak vzniká dialog. Měli bychom si ale dát pozor, aby nám nakonec neuniklo to podstatné, co chce autor svým článkem sdělit. Tedy myšlenka, která nás může inspirovat.
• Vidíme se jinak, než nás vidí druzí. Jsem inteligentní, myslím to dobře, mám bystrý postřeh a umím ho pregnantně vyjádřit. Určitě se najde hodně lidí, kteří si o sobě myslí to samé, co já. Reakce ostatních nás ale často překvapí. Jak to, že mě nechápou, divíme se. Otázka je, jestli nakonec nejsou blíž pravdě oni než my. Pokládat si tuto otázku je pro zdravě sebevědomého člověka velmi užitečné. Když mě ostatní nechápou, nemusí být nutně chyba v nich, ale v tom, že neumím jasně a přesně vyjádřit svou myšlenku.
• Jsme radikální. Lépe řečeno, působíme vyhraněněji, než máme v úmyslu. Je to tím, že nechceme druhé zatěžovat dlouhým čtením, a tak vybereme jen to podstatné, co sdělíme. I to má za následek rozvíjení diskuse, protože se vždycky najde někdo, kdo nám připomene, že jsme opomněli zmínit druhou stranu věci. Jednou z cest, jak své vyjádření zjemnit jsou smajlíci. Dlouho jsem jim nemohla přijít na chuť, připadali mi jako hloupá berlička. V poslední době se je ale učím používat, protože dokáží sdělit emoci, kterou do textu kvůli zvyšujícímu se tlaku na stručnost nedostanu. Nejradši mám tenhle
• Vybíráme si jen to, co se nám hodí. Postřehy a myšlenky, které s našimi názory nekorespondují, jednoduše nevědomky přehlédneme. Proto je fajn, když do diskuse vstoupí moderátor nebo někdo jiný s racionálním pohledem, kdo nás vrátí k tématu. Může to být každý z nás.
• Reagujeme víc na osobu než na to, co říká. Zvláště propaguje‑li nekonvenční, provokativní názor. Ať chceme nebo nechceme, podléháme autoritám. Vede to k tomu, že nad netradiční myšlenou absolventa renomované školy nebo známé, případně dávno mrtvé osobnosti jsme ochotni se zamyslet daleko častěji, než vyřkne‑li ji někdo, kdo takový kredit nemá.
• To, co píšeme, vypovídá víc o nás než o našich názorech. Vším, co napíšete, se odhalujete. I když máte pocit, že k lidem mluvíte naprosto věcně a seriózně, oni vás stejně budou vnímat spíš pocitem než rozumem a během krátké doby si vás zařadí (paní zklamaná, pan osamělý, soudruh despota, inženýr kverulant…). S tím nemůžete nic dělat, ale můžete z toho něco vytěžit. Přečtěte si čas od času zpětně svoje reakce a budete‑li pozorní, všimnete si, že třeba píšete ten den dost naštvaně. Nejspíš za tím budou všichni ti blbečkové za volantem, kvůli kterým jste nestihli poradu…

Přestože jsem se kdysi zařekla, že nebudu číst diskuse pod články (zvláště pak pod články o Ivetě Bartošové, které je mi jako ženy ženě líto a výsměch lidí mě mrzí), stejně do toho většinou zabřednu. Ale říkám si, že kdybych šla se všemi těmi Xmany a Trexmankami  do hospody, třeba by nechali svá horší já sedět u klávesnice. Třeba by se z těch Hlučínových a Kurňákových vyklubali celkem fajn lidi.

Každopádně jsem daleka toho někoho usměrňovat. Jediný, kdo může korigovat naše jednání, jsme my sami. Já se rozhodla dávat si pozor na výše zmíněné pasti, a vy si dělejte, co chcete.

Doporučujeme:

• Komunikaci na internetu se věnuje David Šmahel v knize Psychologie a internet – děti dospělými, dospělí dětmi.