Stesk po tom, co nikdy nebude

„Vyrůstala jsem v rodině, kde byl vztah s otcem velmi komplikovaný,“ napsala nám do redakce třiatřicetiletá Matylda. „Často jsem zažívala ponižování, křik a psychický tlak. Od dětství jsem měla pocit, že musím neustále dokazovat svou hodnotu, téměř nikdy neřekl, že je na mě pyšný nebo že mě má rád. Naopak jsem často slýchala, že bez něj bych nic nedokázala a všechno máme jen díky němu. Postupně jsem si vybudovala vlastní život, vystudovala jsem, pracuji, mám rodinu a děti. Přesto mám pocit, že některé věci ve mně zůstávají nevyřešené. Nedávno se situace vyhrotila, otec vede soudní spory s částí rodiny a konflikty se znovu otevřely. To ve mně znovu vyvolává silné emoce a otázky, proč mě to i po tolika letech stále tak zasahuje. Často si také všímám, že ve mně vyvolává silné emoce, když vidím jiné rodiny nebo otce, kteří mají se svými dětmi hezký a podporující vztah. Někdy dokonce cítím zvláštní smutek nebo závist, když vidím, jaký vztah mají moje vlastní děti se svým tátou, a nerozumím úplně tomu, proč to ve mně vyvolává tak silnou reakci. Ráda bych tyto věci pochopila a zpracovala, protože mám pocit, že mě stále ovlivňují víc, než bych chtěla. Jak je možné pracovat s pocity smutku nebo závisti vůči tomu, co člověk sám v dětství nezažil?“