Činnosti, kterým se věnujeme, stejně jako místa, na nichž pobýváme, nás mohou naladit a vést životem. Naše prožitky se v nich ukládají a při opětovném setkání na nás znovu působí. A když se zaposloucháme opravdu pozorně, zaslechneme třeba i něco dalšího.

Radkin Honzák ve videu Popření smrti mluví o tom, jak je důležité ošetřit přelomové životní okamžiky symbolickými úkony. Tím, že se odvracíme od tradičních rituálů, ztrácíme možnost napojit se na pomyslný kanál, který by usměrnil naši psychickou energii a pomohl nám vyrovnat se s velkými životními změnami.

Připomínat rituály a zvyklosti našich předků může znít trochu jako volání po „starých dobrých časech“ – i když si dokážeme uvědomit, že ani ritualizováním se například z truchlení nad ztrátou blízkého člověka nestane žádná selanka. Nemusíme ale ani sahat po tak vyhraněných příkladech, abychom si uvědomili, v čem je podstata rituálu a jak ovlivňuje náš každodenní život.

Paměťová stopa

„Rituál je osobní intenzivní zážitek, který nese potenciál změny. Ta se může týkat jakékoli životní oblasti. Rituál působí jako katalyzátor, umocňuje prožitek a svou silou může měnit život všech zúčastněných,“ vysvětluje Zuzana Řezáčová Lukášková v článku Rozchodový rituál.

Jednoduše řečeno: s určitým sledem činností nebo slov, ale také s konkrétním místem si pravidelným opakováním spojíme psychický prožitek. Rituálem se bezděky stávají i drobnosti jako ranní protažení nebo večerní nařizování budíku, pokud je prožíváme s plným vědomím.

Můžeme si tak vytvořit ve svém běžném denním programu záchytné body, které nám zvednou náladu, povzbudí nás nebo uklidní – takové soukromé radosti.

Vedle těchto drobných osobních činností jsou tu ovšem stále rituály kulturně ukotvené, které v sobě nesou cosi jako kolektivní paměťovou stopu. Můžeme na to věřit a nemusíme – málokterá nevěsta se ale ubrání pohnutí, když kráčí uličkou nebo pronáší slib, a to i tehdy, když s podobnou situací nemá dřívější osobní zkušenost.

Existuje i jiný způsob prožívání času. Máme jej neustále na dosah.

V takových chvílích na nás působí síla okamžiku, síla pronášených slov, slavnostně upraveného prostoru. Podobně silné okamžiky můžeme zažít při návštěvě působivých a významných míst – alespoň v případě, že necestujeme výhradně proto, abychom pořídili pár pěkných selfies, a necháme se atmosférou místa oslovit.

Setkání s prožitkem

Před časem jsem viděla netradiční inscenaci Romea a Julie. Ve Veroně, městě věčných milenců, se každý den hraje představení pro turisty. Jednou se chvíli před začátkem někam ztratí představitelka Julie. Vedení společnosti v nouzi požádá o záskok věrnou divačku, která umí hru nazpaměť.

Tato náhradní Julie vnese svou vervou a oddaností do zaběhaného stereotypu kdovíkolikáté reprízy něco nečekaného: opravdový prožitek a ryzí cit. A stane se něco nečekaného. I ostatní herci odloží rutinu a společně se naplno ponoří do nesmrtelného příběhu. A jejich nasazení zasáhne všechny kolem.

Je jistě v pořádku, že v běžném životě jedeme zčásti na autopilota: bezmyšlenkovitě si chystáme snídani a možná i přání pěkného dne proneseme jen tak mimochodem. Nebo že na rušné křižovatce věnujeme svou pozornost přízemnějším věcem, než je vzpomínka na historii, která tudy kráčela.

Přesto nezaškodí mít na paměti, že existuje i jiný způsob prožívání času. Máme jej neustále na dosah a může změnit celý náš den, možná i víc než to. Slova pokorně čekají, až jim dáme význam. Smysl ožije, jakmile se setká s naším prožitkem.