Ilustrace: Jan Urant
odemčené

Smysluplný seberozvoj

Vím, co je pro mě dobré. Jenže kolik dobrého v životě potřebuju?

13:43
Zuzana Komprdová

Zuzana Komprdová
Psycholožka

27. 7. 2023

Z audiobooku: Smysluplný seberozvoj

Osobní rozvoj. Jedno z kouzelných slovních spojení naší hektické, na výkon orientované doby. Pro někoho modla, pro jiného prázdná fráze, která ztratila význam neustálým opakováním v médiích, na přebalech knih, v profilech samozvaných koučů. Asi se shodneme, že „rozvoj“ je sám o sobě pozitivní pojem. Ale někdy ho může být až moc.

Sama osobní rozvoj beru velmi vážně, a to už od mala. Bylo to takříkajíc v rodině. Jako dítě jsem si pod vlivem svého tatínka vyplňovala Modrý život, který se objevuje v dílech Jaroslava Foglara. Zahrnuje ranní cvičení, čištění zubů a mytí studenou vodou, slušnou mluvu, čestné chování, dobré skutky a radostný prožitek.

Z pohledu současnosti tento soubor pravidel pro dobrý život působí trochu úsměvně – i když na druhou stranu, kdybychom ho všichni v jeho úplnosti dodržovali, určitě bychom si tím nijak neuškodili a svět by mohl být trochu hezčím místem.

A dnes? Motivační a svépomocnou literaturou regály v knihkupectvích přímo přetékají. Občas se ale některý z autorů rozhodne jít proti proudu a začne hlásat pravý opak. Jedním z takových rebelů je dánský psycholog Svend Brinkmann, jehož kniha v češtině vyšla pod názvem Nesnesitelná rychlost života: Jak zpomalit ve světě, který se řítí kolem nás.

Ve většině anotací i v knize samotné je zdůrazňováno, že jde o „antiself‑help“ knihu, jakousi antipříručku osobního rozvoje. Každá ze sedmi kapitol nějakým způsobem staví na hlavu omílané poučky, abychom mysleli pozitivně, byli ve spojení se svými pocity a nebáli se je vyjadřovat nebo abychom se dívali dopředu. Brinkmann naproti tomu v jednotlivých kapitolách své čtenáře nabádá, aby:

  • se přestali tolik zaměřovat na své pocity,
  • si dovolili v životě negativitu,
  • se nebáli odmítat a říkat ne,
  • občas potlačili své emoce,
  • nehledali spásu v koučování,
  • přestali číst motivační knihy,
  • se nevyhýbali přemýšlení o minulosti.

Takový přístup mi na jednu stranu imponuje – jsem poněkud zaujatá jak vůči přehnaně sluníčkovému naladění, tak vůči armádám koučů na sociálních sítích. Zároveň jsem jako někdo, kdo na ideji osobního rozvoje vyrostl a kdo mu v posledních pár letech zasvětil prakticky celý život, jeho odmítavý postoj vzala skoro jako osobní urážku.

Co jiného má v životě smysl, když ne neustále se rozvíjet, pracovat na sobě a snažit se stát co nejlepší možnou verzí sebe sama? Do čtení knihy jsem se tedy ponořila téměř jako do osobní polemiky s autorem. Vyšla jsem z ní poněkud pokornější a s novou perspektivou, kterou si nejspíš budu srovnávat v hlavě delší dobu.

Život v tabulce

Předně je třeba říci, že autor kritizuje onen povrchní, plytký, snad až komerční osobní rozvoj, který nám neustále vnucují nejrůznější koučové, lektoři nebo právě autoři svépomocných příruček. A vnucují nám ho proto, že život v našem západním světě je stále rychlejší, až s ním běžný člověk sotva dokáže držet krok.

Z pohledu tohoto upachtěného světa je tedy problém v nás: my se musíme změnit, zlepšit, musíme se rozvíjet, abychom světu i ostatním lidem stačili. Seberozvoj je z tohoto pohledu nutnost, a kdo se mu brání nebo se mu vyhýbá, je líný nebo nemá dostatek ambic či odvahy. Jak říká Brinkmann, zastavit se je v našem světě ten největší hřích.

Ale v tomhle já se přece neangažuji, říkala jsem si. Nesnažím se držet krok s okolním světem, protože s jeho přehnaným spěchem bytostně nesouhlasím. Rozvíjím se kvůli sobě, protože mi to přijde smysluplné a protože z toho mám dobrý pocit.

Modrý život si už sice nevyplňuji, ale vytvořila jsem si vlastní verzi, jak sledovat svůj rozvoj den po dni. Pokusila jsem se v ní pokrýt vše, co mi připadá důležité, ať už je řeč o fyzické kondici, mentálním zdraví, vzdělávání se nebo smysluplné práci. A jako relikt z Modrého života tam zůstal radostný zážitek – jestli se ten den stalo něco, co ve mně vyvolalo pocity štěstí.

Jelikož žijeme v 21. století, nevybarvuji si už svoje každodenní úspěchy na papíře, nýbrž v excelové tabulce. Vše, co se mi podaří za daný den splnit, dostane barevné políčko. Vizuálně to vypadá moc hezky (nebudu lhát, je to motivace sama o sobě).

Od doby, co tenhle systém mám, jsem se sebou byla náramně spokojená. Měla jsem pocit, že něčeho dosahuji. Nijak do hloubky jsem nepřemýšlela čeho vlastně, ale copak nestačí ten dobrý pocit? A hezká barevná políčka?

A pak jsem si v knížce Svenda Brinkmanna přečetla jeho kritiku toho, jak se seberozvoj stává samoúčelným. Jak se všechno točí kolem něj. Že nám chybí cíl i směr, a tak jen probíháme životem a snažíme se najít nějaký recept na štěstí a na úspěch.

Byla jsem vždy pravověrným vyznavačem filozofie „cesta je cíl“, především v ohledu osobního rozvoje. Myslím si, že smysl sám o sobě. Trochu mě ale zarazilo jedno uvědomění: co když jsem sama sebe přesvědčila, že je to důležité, a teď se rozvíjím primárně kvůli těm barevným políčkům?

Živě si vybavuji některé momenty, kdy se mi do něčeho vážně nechtělo, ale pustila jsem se do toho, abych si to hloupé políčko mohla vybarvit. Na druhou stranu – je to špatná věc? Člověk se občas musí k něčemu přinutit. Kdybychom to nedělali, hodně z nás by ráno ani nevylezlo z postele. Co na tom, jestli nás motivuje nějaká úplná hloupost. Na tom přece z hlediska splnění cíle nezáleží.

A pak jsem si uvědomila ještě jednu věc. Vážně se tu snažím kvantifikovat osobní rozvoj? Změřit, jestli jsem daný den strávila „smysluplně“, nebo ne? Jde to vůbec? A především, je to žádoucí? Není to jen pozůstatek výchovy a školního známkování, které se nás snaží zredukovat na jednu hodnotu, více či méně přijatelnou?

Je to pro tvoje dobro

Hloubání o vlivu výchovy mě pak zavedlo na další myšlenkovou dráhu. Byl to takový ten aha‑moment, který by měl ideálně doprovázet kvalitní terapii. „Aha, tak proto. Už chápu, proč tohle dělám nebo nedělám, proč jsem nebo nejsem taková.“ I když v mém případě ten moment doprovázelo spíš mírné překvapení, že můj přístup k seberozvoji není přesně opačný.

Oba mí rodiče mě odmalička vedli k tomu, abych se snažila ve všem vynikat. Samozřejmostí byla škola, ale třeba také sport. Jako hodně mých vrstevníků jsem chodila do spousty kroužků, ale byla kupříkladu také nabádána k tomu, abych trávila co nejvíc času na čerstvém vzduchu. Jenže na rozdíl od generace mých rodičů muselo pobíhání venku soupeřit s lákadly typu počítač a později samozřejmě také internet.

Nebyla jsem hloupá, věděla jsem, že je to pro mě dobré. Jenže různí lidé mají někdy různé názory na to, kolik toho „dobrého“ by mělo v životě být. A tak, když jsem se šla na chvíli projít nebo si zaběhat, po návratu jsem byla občas přivítána kousavou poznámkou: „No tos tam moc dlouho nepobyla.“

Zdá se to jako naprostá banalita, ale jelikož se mi tato vzpomínka vynořila i po patnácti letech, nejspíš se mě to trochu dotklo. Tehdy jsem s žádnou adekvátní odpovědí přijít nedokázala, dnes bych už nejspíš věděla, co říct.

Řekla bych: Copak život je nějaká soutěž? Kdo bude trávit delší čas záslužnou, smysluplnou činností, ten vyhrává a je lepší? Kdo rozhoduje o tom, co mi má „stačit“ a co ještě „není dost“? Proč by o tom měl rozhodovat kdokoli jiný než já?

Podobných situací, na které vzpomínám s mírnou zahořklostí, by se našlo víc a samozřejmě se týkaly i již zmíněného školního prospěchu a dalších věcí, které jsou (minimálně z pohledu rodiče) v životě dospívajícího dítěte pro jeho budoucí životní úspěchy důležité.

Neřekla bych, že jsem jako teenager byla nějaký velký rebel, ale zároveň jsem byla tvrdohlavá jako mezek a měla jsem tendenci dělat přesný opak toho, co se mi řeklo. Z principu. Byla jsem ten typ, co na podobnou rodičovskou nespokojenost zareaguje přístupem „fajn, když se vám to nelíbí, tak nebudu chodit ven vůbec a budu jenom sedět u počítače“.

Moje vlastní tempo

Tak extrémní to samozřejmě nebylo, ale i tak mě teď při pohledu do minulosti mírně udivuje, jak se ze mě stal někdo, kdo chodí běhat, i když venku prší, kdo se jen tak z plezíru učí cizí jazyky a tráví večery nad vlastními, nepracovními projekty. Odpověď je samozřejmě, jak už to tak v životě často bývá, úplně jednoduchá. Protože jsem se pro to sama rozhodla.

Psychologie to označuje termínem agency, případně sense of agency. Je to onen pocit dokonalé kontroly nad naším rozhodováním, vědomí nezávislého jednání. Uvědomění, že jsme autonomní bytosti a máme absolutní vládu nad svým životem, do kterého nám nikdo „nekecá“.

Dnes bych řekla, že agence je jednou z nejdůležitějších složek vnímané dospělosti, tedy toho, kdy se člověk přestane cítit jako dítě nebo jakýsi nehotový polo‑dospělý. Zároveň to vysvětluje, proč jsem začala tak důkladně pracovat na svém seberozvoji až poté, co jsem vyletěla z rodičovského hnízda. Už jsem nemusela mít pocit, že to dělám, protože mě k tomu někdo ponouká.

Už na mě nikdo nedohlížel, dohlížela jsem na sebe sama. A postupně jsem začala každodenních 24 hodin zaplňovat aktivitami, které jsem vnímala jako prospěšné a které mi přinášely vnitřní potěšení. A stejně tak si budu dál vybarvovat svoje políčka, protože mě to těší a protože stále vidím smysl i v „samoúčelném“ seberozvoji.

Nesnažím se svým rozvíjením nikoho trumfnout. Když mi někdo řekne, že každý den uběhne deset kilometrů, upřímně mu pogratuluji a nebudu se cítit méněcenně, že mně obvykle stačí polovina. Když se někdo bude chlubit, že pracuje dvanáct nebo patnáct hodin denně, nejspíš ho v duchu polituji a budu ráda, že u mě se pocit dobře odvedené práce dostavuje o dost dřív.

Pevně věřím, že každý člověk má právo na své vlastní životní tempo. Každému „stačí“ něco jiného. Každý bude mít trochu jinou motivaci a jinak nastavené cíle. Snažit se přebírat hranice životního tempa od někoho jiného by bylo stejně absurdní jako snažit se přejímat jeho zájmy a koníčky.

Ale podobně jako existují lidé, podle kterých posloucháte „špatnou“ hudbu, stejně tak se setkáváme a budeme setkávat s lidmi, kteří nás budou chtít přimět k jejich „správnému“ životnímu tempu. Protože jim přece vyhovuje a přináší jim výsledky, tak logicky musí být dobré.

Ano, rozhodně je občas užitečné nechat se popostrčit k lepšímu výkonu. Nechat se motivovat k nové aktivitě nebo si trochu přeskládat priority na popud druhých. Ne proto, že oni to tak po mně chtějí, ale protože já vyhodnotím, že je to pro mě dobré a že můj život bude díky tomu lepší, bohatší, příjemnější.

Co ale rozhodně můj život nezlepší ani neobohatí, je nechat se druhými vmanipulovat do životního tempa a pravidel, která mi nesedí.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

27. 7. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.