Mezi běžnými sousedskými spory a stíhatelnou šikanou je poměrně široká šedá zóna relativní bezmoci. Agresoři těžící ze strachu okolí postupně ovládají pole, ale dokud se nedopustí trestného činu, nedá se prý nic dělat. Opravdu nedá?

Lidí, kteří nemají žádnou zkušenost se sousedskou nevraživostí, zlomyslností nebo alespoň běžnými půtkami, moc není. Osoby obývající jeden dům či vesnici se nejčastěji handrkují o noční i denní klid, kouření na balkonech, otevřená okna na chodbě, používání kočárkárny, čistotu společných prostor nebo hranice pozemků, padající listí, nálety včel, zápach z komína… Další doplňte sami. Seznam by mohl být nekonečný a obsahuje i absurdity typu ta rajda se na zahradě vystavuje nahá a starýho nemůžu dostat od plotu.

Sejdou‑li se plus minus „normální“ lidé, vyříkají si sporné věci, zpravidla najdou kompromis a žijí vedle sebe dál, i když se zrovna v lásce nemají. Psychicky „výraznější“ typy pak vytvoří nějakou z variant komedie Zítra to roztočíme, drahoušku, o vyústění dlouhotrvajících problémů se někdy dočteme až v černé kronice. Na frenštátskou tragédii nebo masovou vraždu v Uherském Brodu zapomene málokdo. Oběma rovněž předcházela léta sporů v domě. Jednou z nejhorších variant sousedského soužití je totiž přítomnost psychicky narušené osoby, na kterou neplatí racionální argumenty, ústupky a mnohdy ani obrana.

„Na rozdíl od situačních sousedských sporů o reálnou věc totiž problémy vyvěrají z povahy daného člověka, který může mít celé spektrum duševních problémů a poruch,“ vysvětluje docentka Ludmila Čírtková z Policejní akademie České republiky. Určitá zpravidla neléčitelná povahová svéráznost se projevuje různě, například nekonečnými kázáními z okna, setrvalým křikem, hromaděním odpadků, kverulantstvím, ničením společných prostor a okolí i verbálním napadáním.

Někdy je to jen umanutost, jindy utkvělé představy, že určití lidé z domu ostatním škodí. Tomu jsou velmi často vystaveni členové představenstva menších družstev nebo výboru společenství vlastníků, takže sehnat v takovém domě „kamikadze“ ochotné pracovat v samosprávě bývá neřešitelný problém. Čekají je totiž smrště e‑mailů, nočních telefonátů, sprostých SMS, zvonění u dveří, osočování, vyhrožování a někdy i fyzické napadání.

Princip predátora

„Určitá doporučení, jak jednat s lidmi v konfliktu, ztrácejí svou platnost tam, kde narazíme na vybočení z psychické normy. Na lidi s ‚nápadnou‘ povahou totiž žádné kouzelné komunikační triky neplatí,“ přiznává Čírtková. „Třeba pro kverulantsky založeného psychopata jsou stížnosti náplní jeho života, boj mu dodává sílu.

Vzpomínám na případ pána, který si koupil byt s parkovacím místem. Sám auto neměl, ale za žádnou cenu nestrpěl, aby na jeho místě někdo parkoval. Šlo přece o princip! Tyto problémy zpravidla nemají dobré ani rychlé řešení, pokud se tedy rovnou nechcete odstěhovat. Ale ani pak vám nikdo nezaručí, že jinde na vás podobný soused nečeká.“

Jestliže v okolí podivína není nikdo, na koho by dal, lze jedině čekat, až se dopustí přestupku nebo trestného činu. Umíte‑li vyjednávat, můžete vyzkoušet různé typy přístupů od vlídného pochopení až po zdvořilou pohrůžku postihem. Na někoho platí domluva rodiny, kterou však podivíni zpravidla nemají nebo se od nich distancuje. Druhou možností jsou sociální služby, a pokud selžou i ty, nastupuje represivní složka.

„Tihle lidé jsou trochu jako predátoři, jde z nich strach a slušní lidé ustupují, což podivíny posiluje, protože vidí, že jejich zastrašování funguje,“ dodává psycholožka a radí dávat podobným osobám limit při každé maličkosti. Jedním dechem však dodává, že někdy i poté nastane efekt sněhové koule – dotyčný právě po vašem vymezení „přidá grády“. Třeba po napomenutí hříšníka výborem společenství vlastníků stěžovatel zjistí, že mu kdosi utrhl stěrače, objel auto šroubovákem nebo probodal pneumatiky. Nemá‑li záznam z kamery, který pachatele usvědčí, má smůlu a další stížnost si zpravidla rozmyslí.

Hra podle pravidel

„Na boj se zlem máme pravidla, spravedlnost nesmíme brát do svých rukou,“ varuje Čírtková. Ano, lze si stěžovat na domovní samosprávě, ta má možnost dotyčného pokárat, v případě družstevního bydlení po dlouhodobých sporech a varováních vyloučit dotyčného z družstva. Dalším krokem je stížnost na městském úřadě, který výtečníka předvolá k vysvětlení a v případě prokázaných prohřešků mu může uložit napomenutí a pokutu. Pak nastupuje městská a celostátní policie. Odborníci radí, že je dobré všechno hlásit, aby se o narušiteli domovního pořádku vědělo na všech frontách a bylo pak možné jeho hříchy sečíst.

„Jenže boj podle pravidel je bohužel pomalý a pachateli přináší řadu výhod, na subdelikventní projevy v šedé zóně účinné nástroje nejsou. Aby mohly zasáhnout represivní složky, musejí být jasné indikátory nebezpečnosti, dotyčný například musí vlastnit střelné zbraně, nebezpečné chemikálie nebo vyhrožovat,“ dodává psycholožka.

Přestože takový člověk závažným způsobem snižuje životní kvalitu druhých, lze mu to jen těžko prokázat, zejména pokud se oběť ze strachu nebo pocitu marnosti po nezdařeném pokusu nebrání a sousedé dělají mrtvé brouky. Zajímavou informací je fakt, že trestní oznámení smí podat kdokoli, kdo je svědkem dlouhotrvající šikany, musí však mít jistotu, že ho oběť přivolaná ke svědectví ze strachu „nepotopí“ – pak má ochránce na krku křivé nařčení.

Pokud však dostanete obtížného souseda k soudu, může to přinést ovoce. Nejspíš se tam bude chovat stejně nepříčetně jako v domě, což dává šanci na přezkum jeho zdravotní stavu. Jenže mnohem častěji se v hledáčku policie a u soudů ocitají právě oběti podobných podivínů.