Je mi pětačtyřicet let a rozhodla jsem se, že už nechci být mladá. K volbě mě brutálně donutila příroda, když mi nedávno dala dárek, který mě nepotěšil. „Tady máš třetí dítě a dělej si s ním, co chceš. Když si ho necháš, omládneš, když se ho zbavíš, budeš stárnout,“ jako by říkala.

Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Druhá půlka života mě totiž baví víc než ta první. Je pro mě to, co noční bojovka pro skautíka. Napínavá hra, při které se bojíte, ale jdete pořád dopředu a do neznáma, protože vás strašně zajímá, jaký bubák vyskočí ze tmy za dalším smrkem. Jestli taky patříte k lidem, kteří se narodili proto, aby ze sebe to nejlepší vydali později, možná se vám bude pár mých postřehů hodit.

Mezi mládím a stářím leží několik let, kterým se říká krize středního věku. Tenhle oddychový čas je tu proto, abyste se rozhodli, co uděláte s druhou půlkou života.

Podle Boba Buforda, amerického televizního magnáta a autora knihy Poločas života, prožíváme toto období někdy mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti lety. Bývají to roky podobně protivné (pro vás i vaše okolí) jako byly roky pubertální. Tehdy se klubal z dítěte mladý člověk, teď se klube z mladého starý – a mertamorfóza bolí.

Obě cesty jsou správné – a vy si musíte jednu z nich zvolit. Když to neuděláte, jednou z vás bude nasraný důchodce.

Nakonec si zvolíte jednu ze dvou možností. Kdo se rozhodne vrátit do mládí, pořídí si po čtyřicítce nové děti s novým partnerem. Kdo se rozhodne stárnout, pořídí si nové knížky s novým obsahem. Ten kdo se vrací, volí hluk. Kdo jde dopředu, volí ticho. Obě cesty jsou správné – a vy si musíte jednu z nich zvolit. Když to neuděláte, jednou z vás bude nasraný důchodce.

S poločasem života souvisí i takzvaná teorie U, kterou nedávno v časopise The Economist publikovali vědci po několikaletém výzkumu. Zjistili, že pocit štěstí, je‑li život naplněn správně, opisuje křivku písmene U. Znamená to, že nejlépe je nám v mládí, s krizí středního věku (kolem čtyřicítky) přichází propad na dno, a pak zase linie radosti ze života stoupá. Jinými slovy, naučíte‑li se umění stárnout, bude už jenom líp.

Co je dobré vědět, když je vám pětačtyřicet (podle mě a Boba Buforda):

• Měli byste mít jasno, v čem jste dobří a v čem ne. Posilute své silné stránky a nevysilujte se snahou zlepšovat v tom, co vám nejde. To jste si mohli dovolit zamlada. Mimochodem, tahle poučka mi velmi pomohla při mém osobním rozhodování, jestli jít na přerušení. Mám dvě dospělé děti, s nimiž mám standardní, tedy dobré rodičovské vztahy. Přesto o sobě vím, že jsem lepší v práci než ve výchově.
• Začněte trochu flákat práci. V prvním poločase vládne intelekt, ve druhém duše. Do čtyřiceti běháme kolem dětí, v zaměstnání zoufale honíme termíny a vzděláváme se. Teď je čas zvolnit. Já chodím do práce devět kilometrů pěšky, takže to stíhám tak na půl jedenáctou, ale tu hodinu, kdy jdu ranní Prahou a tříbím si myšlenky, bych za nic nevyměnila.
• Váš talent je důležitější než vaše přání. Pokud je rozpor mezi tím, co chcete dělat, a tím, na co máte talent, vyberte si talent. Dám vám příklad. Jste úspěšná manažerka, tým pod vaším vedením dosahuje skvělých výsledků, máte dobré vztahy na pracovišti, ostatní ve vás vidí autoritu. Vy byste ale nejraději dala výpověď a stala se samotářskou spisovatelkou. To bych nedělala. Na experimenty není v druhé půlce života čas. Nejsme tu pro to, abychom si dělali, co chceme, ale abychom splnili úkol, ke kterému máme vlohy. Naštěstí nás většinou to, v čem jsme úspěšní, zároveň baví.
• Přiberte si novou práci. Zdánlivě to zní jako protimluv k předchozím bodům, ale není to tak. Úspěšná manažerka může po večerech psát knihy (nebo příspěvky na psycholgii.cz). Věřící začne o sobotách chodit pomáhat do domova důchodců. Ten, kdo má rád děti, pro ně zorganizuje tábor… Přiberte si prostě jednu věc, která vám osobně dává smysl.

Závěrem mi dovolte být zase chvíli osobní. Mám výhodu, že mě slovo stáří neděsí, stejně jako mě neděsí slovo smrt. Není to moje zásluha, beru to jako dar (podobně, jako byl někomu dán dar víry). Stárnutí a smrt je posloupnost, jedno ústí do druhého. Myslím, že lidé by se stárnutí tolik nebáli, kdyby po něm nepřišla smrt. A to je to, čemu nerozumím. Pokud je pravda, že člověk nejvíc touží po pocitu jistoty, pak nechápu, proč se právě té jediné jistoty tolik bojí.