Šťastní bez lidí

„Potřebuji se naučit být sám. Potřebuji to zvládnout sám. Potřebuji se spoléhat na sebe a být s tím v pohodě. Nejdřív musím být spokojená sama, až pak si můžu někoho najít. Až pak budu šťastný s druhými…“ Podobnými větami se často trýzní moji přátelé, klienti, známí. Jsou zranění. Z dětství nebo ze vztahů si odnesli bolestné zkušenosti, ponížení a pošramocené sebevědomí. Trpké vzpomínky na momenty, kdy se nikdo nezajímal, jak jim je – jejich emoce, potřeby, názory nikdo nebral v potaz. Kdy byli znevažováni a postaveni na poslední místo s tím, že je to takto v pořádku.