Uvěřit, že se mi může něco hezkého přihodit. Že můžu mluvit, přát si, že mě ostatní pochopí. Důvěřovat lidem, světu… Nějak to nejde. Třeba proto, že jste už mnohokrát věřit chtěli, ale spálili jste se. Možná za sebou máte životní příběh, ve kterém se k vám ostatní nechovali hezky. Pak je těžké jen tak být, uvolnit se a očekávat, že přijde něco dobrého. Důvěřovat druhému, že nám neublíží, po špatné zkušenosti není jen tak – neobalit se hroší kůži a nezatvrdit se. Vlastně by se dalo říct, že právě to je správná, bezpečná a zcela přirozená reakce. Jenomže nám mnohdy komplikuje život.