Stručná historie lásky

Fakt druhý: Lidé si osvojili schopnost přilnout jeden ke druhému – tedy schopnost vzájemné lásky – protože jim pomáhala přežít. Ačkoli to nezní ani trochu romanticky, je to pravda.

Nevyvinuli jsme si obří tesáky, ostré drápy ani muskulaturu, která by nám umožnila svést rovný boj i s nejsilnějším gorilím samcem. Namísto toho jsme se naučili vytvářet provázané komunity a rodiny postavené na vzájemné spolupráci. Tyto komunity a rodiny se ukázaly být daleko účinnějším evolučním výdobytkem než všechny tesáky a drápy dohromady.

Kdybychom si neosvojili schopnost pociťovat k druhým náklonnost, pravděpodobně bychom se dříve nebo později stali kořistí šavlozubých tygrů.

Třetí fakt: Naučili jsme se být loajální a pociťovat náklonnost k těm, kteří jsou loajální a pociťují náklonnost k nám. To je vlastně podstata lásky – neracionální oddanost a náklonnost k druhé osobě, která může dosáhnout takové míry, že jsme ochotní kvůli ní trpět, nebo dokonce zemřít. Možná to zní bláznivě, ale právě tyto hřejivé pocity spojené s láskou udržely náš rod pospolu dostatečně dlouho na to, abychom přečkali kruté podmínky v savaně, zalidnili planetu a vynalezli Netflix.

Čtvrtý fakt: Zde se na chvíli zastavme a poděkujme evoluci za Netflix.

Pátý fakt: Řecký filozof Platón tvrdil, že nejvyšší formou lásky je takzvaná bratrská láska, tedy láska prostá romantiky a sexuality. Argumentoval tím, že vášeň, romance a sex nás často nutí dělat hloupé věci, kterých později litujeme, zatímco láska zbavená vášně, kterou chováme ke členům rodiny a přátelům, představuje ten nejctnostnější lidský prožitek. Platón, podobně jako většina antických myslitelů, ve skutečnosti pohlížel na romantickou lásku se skepticismem, ne‑li přímo s odporem.

12. září 2020

Zvládání emocí v pěti krocích (seminář)

Radka Loja

Šestý fakt: Jako u většiny dalších velkých myšlenek platí, že Platón na vše přišel dříve než všichni ostatní. Podle něj se lásce, které nemá sexuální podtext, říká „platonická“.

Sedmý fakt: Po většinu lidské historie bylo na romantickou lásku nahlíženo jako na nemoc. Když se nad tím chvíli zamyslíte, není těžké přijít na to proč. Zamilovaní lidé (obzvláště ti mladší z nás) dovedou dělat strašlivé hlouposti. Ani já jsem nebyl výjimkou. Jako jedenadvacetiletý kluk jsem se jednou vykašlal na přednášku, koupil si lístek na autobus a vydal se napříč třemi státy překvapit dívku, do které jsem byl zamilovaný. Když jsem u ní zaklepal na dveře, začala vyšilovat, a než jsem se nadál, seděl jsem v autobuse na cestě domů. Samozřejmě bez jejího doprovodu. Byl jsem to ale pitomec.

Tenkrát mi ta cesta autobusem přišla jako skvělý nápad, znělo to tak romanticky. Emoce se mnou naprosto cloumaly, byl jsem ztracen ve světě fantazie a užíval si to. S odstupem času jsem celou cestu vnímal jako nerozvážnost mládí, na kterou bych nejraději zapomněl.

Právě rozhodnutí, jako je toto, nutila starověké civilizace pochybovat o užitečnosti romantické lásky. Proto k ní přistupovali jako k politováníhodné nemoci, kterou si každý musí projít, aby se vůči ní stal imunním, podobně jako u planých neštovic. Klasické příběhy, jako ten o únosu Heleny Trojské nebo o Romeovi a Julii, ve skutečnosti nebyly oslavou romantické lásky, naopak měly naše předky varovat před jejími potenciálně katastrofálními následky.

Po většinu lidské historie se lidé nebrali z lásky. City dříve nic neznamenaly. Proč na ně nebyl brán zřetel? Protože daleko důležitější bylo zorat pole, nakrmit krávy a mít se na pozoru, jestli se k vaší vesnici neblíží Attila se svým vojskem.

Na romantickou lásku nezbýval čas a už vůbec nikdo netoleroval riskantní chování s ní spojené. Jelikož bylo nutné vykonat tolik životně důležité práce, manželství sloužilo výhradně ke zlepšení rodinného rozpočtu a plození potomstva. Romantická láska byla přinejlepším vyhrazena opojnému hájemství milenek a milenců.

Po většinu lidské historie viselo naše přežití doslova na vlásku. Lidé se dožívali nižšího věku než moje kočka. Všechno bylo podřízeno jedinému cíli – přežít. Jednotlivé rodiny nedomlouvaly manželství proto, že by se navzájem zbožňovaly, ale proto, že spolu sousedily jejich farmy, a mohly si tak navzájem vypůjčit trochu pšenice nebo ječmene, když udeřila vlna sucha nebo je zasáhly povodně.

Svatby měly ryze ekonomický základ a byly domlouvány s cílem zlepšit vyhlídky na přežití a prosperitu obou rodin. Když se tedy mladému začala zapalovat lýtka a pomýšlel na to, že by utekl s dojičkou krav z vedlejší vesnice, nešlo jen o menší obtíž, ale o potenciální ohrožení celé komunity. A podle toho také bylo k podobným vrtochům přistupováno. Ve většině starodávných společností je považovali za natolik zavrženíhodné, že provinilcům uřezávali varlata, aby nadále nemuseli řešit jejich záletnické choutky. To mělo ještě další přínos – skvěle znějící chlapecké sbory.

Věci se začaly měnit až s nástupem průmyslové revoluce. Lidé se začali stěhovat za prací do měst. Jejich příjmy a spolu s nimi i jejich ekonomická budoucnost přestaly být závislé na půdě, kterou vlastnili. Poprvé v historii se také při vydělávání nemuseli ohlížet na svou rodinu,ani se spoléhat na to, že jednou zdědí půdu. Uzavírání manželských svazků z ekonomických a politických důvodů tak přestalo dávat smysl.

Zatímco dříve se lidé brali z povinnosti, nové ekonomické poměry, které s sebou přineslo 19. století, spolu s osvícenskými myšlenkami zdůrazňujícími právo na svobodu jedince a naplňování osobní spokojenosti daly vzniknout romantismu se vším všudy. Dobytek ve chlévě se může jít bodnout – na ničem jiném než na citech nezáleží. Ideálem se stalo manželství založené na vzájemné lásce. Nejen to: láska se stala synonymem dokonalé blaženosti. Stále populární idea „žili šťastně až do smrti“ se tedy zrodila až někdy před 150 lety.

Pak přišlo 20. století a někde mezi nástupem Hitlera k moci a několika genocidami se Hollywood spolu s reklamními agenturami chopil myšlenky věčné lásky a od té doby se snaží vyždímat ji do poslední kapky.

Celá pointa tkví v tom, že romance a důležitost, jakou jí přisuzujeme, je moderním vynálezem, propagovaným hrstkou byznysmenů, kteří si jednoho dne uvědomili, že jim pomůže prodat více šperků a lístků do kina. Jak jednou pronesl Don Draper, hlavní postava kultovní seriálu Šílenci z Manhattanu: „To, čemu říkáte láska, vymysleli chlápci, jako jsem já, aby prodali více nylonek.“

Romantická láska se dobře prodává. Všichni s radostí sledujeme, jak hlavní hrdina získá dívku svých snů. Všichni máme rádi šťastné konce. Všichni chceme věřit v „žili šťastně až do smrti“. Je nám u toho dobře.

Jenže romantická láska (koneckonců láska obecně) je mnohem složitější, než se nám snaží namluvit hollywoodské filmy a reklamy na šperky. Ty nám neřeknou, že láska nám může připadat jako pěkně nevzrušující otročina, že může být nepříjemná, nebo dokonce bolestivá, že bychom ji někdy radši ani nepociťovali. Zapomínají také zmínit, že láska vyžaduje sebekázeň a notnou dávku nikdy nekončícího úsilí. Tyto pravdy ovšem nezní ani lákavě, ani se dobře neprodávají.

Stejně tak lákavě nezní další nepříjemná pravda týkající se lásky – skutečná práce na vztahu začíná až poté, co skončí film a začnou běžet titulky. Skutečná práce na vztahu zahrnuje všechny nezáživné každodenní úkony, které nikdo jiný nevidí, natož aby je docenil.

Většina z nás je však už odmala bombardována iluzorními představami o lásce, a tak skutečný vztah zaměňujeme za sérii dramat a vzrušujících momentů. Když jsme bláznivě zamilovaní, nedovedeme si představit, že by se na našem vztahu mohlo něco pokazit. Nejsme schopni vidět chyby svého partnera. Jediné, co vidíme, je jeho nedozírný potenciál a nekonečný svět možností, který se před námi rozprostírá.

To ovšem není láska, ale obyčejný přelud. A jak už to bývá, kdykoli propadneme nějaké iluzi, nedopadne to dobře.

Což mě přivádí k osmému faktu: Samotný fakt, že někoho milujete, neznamená, že byste s ním měli být.

Není totiž nic neobvyklého zamilovat se do někoho, kdo s námi nezachází tak, jak bychom si zasloužili. Do někoho, kdo nás nerespektuje stejně jako my jeho. Jehož život je tak dysfunkční, že nás stahuje s sebou dolů anebo nás nutí pochybovat o vlastní hodnotě.

Partneři setrvávající v toxickém vztahu se ve skutečnosti nemilují. Milují jen představu, kterou si o druhém vytvořili.

Můžeme se zamilovat do někoho, kdo má rozdílné životní ambice a cíle, které se neslučují s těmi našimi, kdo vyznává jinou životní filozofii a světonázor, anebo do někoho, koho jsme zkrátka nepotkali ve správný čas.

Je možné zamilovat se do někoho, kdo je pro nás naprosto nevhodným protějškem, a cítíme se s ním hůře, než kdybychom byli sami.

Přesně z těchto důvodů byla po většinu lidské historie manželství sjednávána rodiči. Ti totiž dovedli daleko lépe a objektivněji posoudit, zda si jejich dcera nebere nějakého zmetka.

Jelikož si v uplynulých desetiletích mohli mladí lidé vybrat svého partnera sami (což je správně), začala se instinktivně přeceňovat schopnost lásky překonat i ty největší vztahové problémy (což je špatně).

Takto bývá definován nezdravý, toxický vztah: vztah dvou lidí, kteří se nemilují pro to, jací jsou, ale pro to, že doufají, že jim vztah pomůže zaplnit díry v jejich duši.

Devátý fakt: S větší osobní svobodou přichází větší zodpovědnost a potřeba porozumění.

Partneři setrvávající v toxickém vztahu se ve skutečnosti nemilují. Milují jen představu, kterou si o druhém vytvořili. Zamilovali se do fantaskního obrazu, který se jim neustále přehrává v hlavě jako film. Místo aby se věnovali osobě, se kterou sdílí svůj čas, věnují všechnu svou energii přemítání o tom, zda a nakolik tato osoba odpovídá fantazii, kterou si o ní vytvořili.

Jestli se ptáte proč, odpověď je prostá – neznají nic lepšího. Nebo se bojí odhalit svou zranitelnost, tedy nutný předpoklad k tomu, abychom mohli druhého milovat zdravě a nezištně.

Před několika staletími chovali lidé k romantické lásce odpor. Pochybovali o jejím významu, ale přesto se jí báli. Mimo jiné proto, že už měli po krk toho, jak každý, komu láska vstoupí do cesty, začne dělat příšerná rozhodnutí.

Před několika staletími, poprvé v historii nesvázáni hranicemi svých farem a souhlasem či nesouhlasem svých rodičů, začali lidé lásku přeceňovat. Stala se pro ně jakýmsi ideálem, v jehož moci bylo zbavit je navždy veškerých problémů a utrpení.

Lidé si však začínají uvědomovat, že ačkoli láska může být skvělá, sama o sobě nestačí. Postupně jim dochází, že láska by neměla být příčinou, ale spíše důsledkem vztahu, a že by neměla život definovat, nýbrž být jeho součástí. Uvědomili si, že cítit se díky někomu plní života neznamená, že bychom mu měli svůj život obětovat.

Nikde se nedočtete o tom, že s větší osobní svobodou máme zároveň více příležitostí něco pokazit anebo zranit ostatní. Osvobození romantické lásky nesmírně obohatilo naše životy. Zároveň s sebou přineslo nutnost pohlížet na vztahy bez růžových brýlí a uvědomění, že s partnerským životem je spojena i spousta bolesti.

Ve světě ghostingu a swajpování na Tinderu zaznívají hlasy, že romantická láska je mrtvá. Není to tak docela pravda. Romantická láska jen přichází později, až poté, co si oba předtím, než opojeni láskou začnou vyvádět hlouposti, alespoň trochu důvěřují a cítí se spolu komfortně. A tak je to snad dobře.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka.