Na začátku byla týraná holčička, které oba rodiče brzy vzala rakovina. Kromě vrozené hypersenzitivity jí osud po třicítce přidal i nápadnou ztrátu kožního pigmentu – vitiligo. Pohybová specialistka a masérka Vladimíra Rychlik však dokázala ze všech zkušeností vytěžit sebepřijetí. Zejména ženám ve věku kolem menopauzy pomáhá nastartovat aktivní dlouhověkost.
Jaká byla malá Vlaďka?
Jako malou mě hlídala babička, která mě hodně bila a nadávala mi, ale nikdo v rodině o tom nevěděl. A malé dítě si prostě řekne, že život takhle zkrátka vypadá a bolí, přizpůsobíte se. Ale postupně jsem se naučila tomu utíkat, být rychlejší než babička. Takže jsem skvělá celoživotní útěkářka, utekla jsem ze spousty bolestí (smích). Ve škole jsem byla ta „nejchytřejší holčička v první lavici“, co na všechno rychle reagovala, což mě hodně vydělovalo z kolektivu. Měla jsem hudební nadání, psala básničky, hltala knížky i lidi, chovala žabičky, experimentovala s předměty, vyráběla deskové hry… Zároveň mě ta extrémní vnímavost, činorodost a empatie hodně vyčerpávaly.