Svátky otevřených náručí

Možná si svou štědrovečerní náladu dětských let trochu idealizuji, ale komu to uškodí? Ostatně celá naše rodina jede v závislosti na tradicích. Opakujeme, co jsme vždycky dělávali, a doufáme, že v bezpečí rituálů se projasní náš zmatený svět, budeme si konečně povídat u večeře a budeme na sebe milí a usměvaví jako v našich nejrůžovějších snech.

Hrnečku, dost

Vánoce jsou svátky dlouho očekávané a přiznám se, že pro mě i svátky obávané. Ve snaze, aby byly opravdu štědré, nikdo nemá odvahu zvolat: hrnečku, dost. A tak se stalo, že nás Vánoce stojí hodně práce, času i peněz a neuvěřitelné množství osobní energie.

Pak nastane den D a štědré svátky nesou své ovoce. Čelíme příliš velkému množství příbuzných pohromadě a trápí nás velká očekávání, protože jsme přesvědčení, že za tak velkou energetickou investici si jejich splnění zasloužíme. Někdy se stává, že propast mezi očekáváním a realitou je příliš hluboká a vysněné Vánoce jsou svátky velkých smutků a zklamání.

Moje lepší já tančí na parketu před zraky diváků a moje horší já netrpělivě přešlapuje za dveřmi, kdy už na ně přijde řada.

Znáte to sami. Z médií se valí, jak je každá slavná osobnost (která by nám zřejmě měla sloužit jako příklad, když to dotáhla tak daleko) najednou plná harmonie a velkých slov. A tak to má být. Vánoce jsou přece největšími svátky v roce. A právě tady je zakopaný pes. Aby byly dostatečně štědré a abychom si vynahradili všechno špatné, co jsme si provedli, je všeho až příliš.

Když se domino kácí

Bojím se, že to zase přijde. Pocit, že přestávám být sama sebou, abych se stylizovala do své lepší podoby – jsou přece Vánoce, a tak bych měla být hodnější, laskavější, trpělivější. Ovšem kde na to brát? Energetické rezervy jsou fuč, jedu na svůj vnitřní dluh. Moje lepší já tančí na parketu před zraky diváků a moje horší já netrpělivě přešlapuje za dveřmi, kdy už na ně přijde řada.

Můj vnitřní rozpor mě činí zranitelnější. Já přece nejsem lepší a horší, já jsem já. Někdy klidná a vyrovnaná, a pak jsem schopna svůj klid přenést na ostatní. Jindy v zajetí rozporuplných emocí, plná nepořádku, který taktéž rozhazuji kolem. Jsem významnou součástí lidského společenství.

Odmítám péct cukroví po nocích. Když jsem nevyspalá, bývám protivná. Rohlíčky nebudou.

Ať chci nebo nechci, přispívám ke zdraví rodinného mikrokosmu a jeho prostřednictvím i ke stavu celé společnosti. Všechno, co dělám, má nějaký vliv na ostatní a oni zase mají nějaký vliv na mě. Je to jako dominový efekt. Cvrnk, a už to jede, už to padá.

Můj život je mi stále dražší: můžu napsat článek, nakrmit hladovějící, naučit děti něco užitečného, rozesmát nešťastného člověka. Každý den se počítá. Osvědčilo se mi dívat se na všechno z nadhledu, jako bych byla jen pozorovatelem. Stačí, když si uvědomím, že nejsem středobod všeho světa, jsem jen jeho součástí. Mým úkolem a vlastně i mou zodpovědností je přispět k uspořádanosti a harmonii. Takového příspěvku jsem schopna, jen když se sama budu cítit dobře.

Pojďme sami k sobě

Ekonomové zdravotnictví dobře vědí, že nejlepší péčí o zdraví je prevence onemocnění. Je nejúčinnější, ale není úplně snadná. Znamená to přemýšlet, co bude zítra, a možná i kolik to bude stát. Nemoc je drahá, i když léčení platí zdravotní pojišťovna. Krade čas, který bychom za jiných okolností mohli prožít jinak a jinde. Podobné je to i s uplatňováním prevence vánočních smutků.

Nabízím vám kvarteto svých vlastních doporučení:

1. Snažím se vyvarovat přílišných očekávání. Jasně, lámu si hlavu a přemýšlím, jak druhého překvapit, a překvapení se nekoná. Vypadá to, že se ani žádná velká radost nekoná. Citelně se mě to dotýká. Co s tím. Co se stalo, stalo se a už se nedá odestát. Moje zklamání vzniklo z rozdílu mezi mým očekáváním, jak by se obdarovaný chovat měl, a jak se zachoval. Jeho nezměním, změnit můžu jen své očekávání. Je to můj boj a ne boj mezi námi.
2. Svému realistickému očekávání se pokouším přizpůsobit i svou energetickou investici. Dám podle toho, na kolik mám, a ne podle toho, kolik se domnívám, že se ode mne čeká. Odmítám péct cukroví po nocích. Když jsem nevyspalá, bývám protivná. Rohlíčky nebudou. Možná ani já nesplním něčí očekávání. Možná bych je nesplnila nikdy, ani kdybych prodala svou duši ďáblu. Do hlavy druhým neuvidíš, říkala moje babička.
3. Když řeknu tohle, co se stane? Mám na jazyku štiplavý komentář. A co se stane pak? A pak? Výhodnou prevencí je předvídat alespoň jeden tah dopředu. Přemýšlení s odstupem mi umožňuje zachovat si chladnou hlavu i ve vypjatých situacích. I další členové buňky se vydali ze svých energetických zásob. Za jejich stesky já se s tím tady dělám do noci a vy to pak nechcete je únava, vyjádření jejich lásky a obava, že kdyby se s tím bývali nedělali, nenaplnili by moje očekávání. Taky mi nevidí do hlavy. "Děkuji, nechci" se dá říci mnoha způsoby. Citlivé použití slov je umožní formulovat tak, že je v nich zároveň moje pochopení jako projev lásky. Uvědomuji si, žes to dělala pro mě, a vážím si toho. Přebytky jídla vyřeší mrazák.
4. Šampony, anděly a kapesníky beru jako symboly lásky. Ty věci sice nepotřebuji, ale lásku v jakékoliv podobě potřebuji hodně. A bezradnost při nákupu dárků chápu. Všichni máme věcí plné skříně. Za dárky se sluší poděkovat, láska se násobí otevřenou náručí.

A když už je všeho opravdu moc? Václav Cílek nám radí, abychom šli do přírody. Já mám taky jedno doporučení. Abychom šli sami k sobě. Jak se cítíš, miláčku, a co by ti opravdu udělalo radost? Trochu klidu? Potřebuješ si to rozmyslet? Pro koho svítí všude kolem mámivá světýlka, voní svíčky a hraje hudba? Přece pro tebe.

Stačí pár minut smyslového prožívání tajemného vánočního světa, návratu slunce a lidské naděje, a je líp. I ve mně, stejně jako ve vás, stále žije vnitřní dítě a Vánoce by přece měly být především svátky dětských radostí. Dovolme si to, jsme si to dlužni.