K poslechu: Vánoční audiobook
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Thinkstock.com

Svoboda za barikádou věcí

Nová věc potěší. Tunami krámů si ale cestu ke štěstí spíše zabarikádujeme.

Nela G. Wurmová

Nela G. Wurmová

19. 1. 2012

Proč máme tendenci toužit po různých nových věcech? Kupovat si to či ono? Protože si myslíme, že nás to udělá šťastnějšími. Pravdou ovšem je, že tunami krámů si cestu ke štěstí spíše zabarikádujeme.

Když mi bylo devatenáct, odjela jsem na tři měsíce cestovat, pracovat a navštívit bratra na Novém Zélandu. Na celé ty tři měsíce mi stačil batoh. Nějaké oblečení, dvě knížky, šampón, notebook, foťák. Zatímco doma mám v pokoji neustále chaos a nejsem schopná průběžně uklízet, najednou nebylo jak ani kde vyrobit nepořádek. Když nemáte věci, nemá z čeho vzniknout. Nebo má, ale ne takový, který byste nebyli schopni zorganizovat za čtvrt hodiny.

Američané mají údajně třikrát více místa, než měli před padesáti lety. Přesto v USA vzkvétá byznys „osobního skladování“. To když máte tolik svých vlastních věcí, že se vám nevejdou do bytu a potřebujete je uložit ve skladu ve městě.

Totéž se opakovalo před rokem. Odjela jsem na semestr studovat do Hongkongu. Tentokrát to byl pobyt na čtyři měsíce. I tam mi stačila jedna krosna věcí. Plus, a to je potřeba přiznat, jakžtakž zařízená kuchyň a koupelna – mám teď však na mysli spíše osobní věci. Jsem přesvědčená, že když jsem takto přežila čtyři měsíce, že by to šlo i napořád.

Jistě to znáte. Ten pocit svobody, když si uvědomíte, kde máte kolem sebe málo věcí. V hotelovém pokoji. Na kolejích. Ve stanu. Volnost.

Nové a nové věci

Snad není nutné nikomu otloukat o hlavu, že štěstí není otázkou vlastnictví velkého množství různých předmětů – to považujme za ověřený vědecký fakt. Nebyla nalezena ani souvislost mezi štěstím a bohatstvím. Štěstí je stav mysli, a jako takový záleží do značné míry na nás a na našem založení. Z tisíců psychologických článků už nám musí být jasné, že štěstí, alespoň to dlouhodobé, nám nepřinese ani nové křeslo, ani nový odšťavňovač, ani nová soška, ani potápěč do sodovky nebo USB chladič na pivo.

Více věcí nevede k větší spokojenosti, ale spíš k dluhům, horšímu dopadu na životní prostředí, a občas přímo ke stresu.

Člověku by se zdálo, že už to lidi tak nějak musí chápat. Přesto to podle statistik vypadá jinak. Lidi nakupují jako diví. Často věci, které se jim líbí, jsou v akci, ale vlastně nejsou až tak potřeba. Američané mají údajně třikrát více místa, než měli před padesáti lety. Přesto v USA vzkvétá byznys „osobního skladování“. To když máte tolik svých vlastních věcí, že se vám nevejdou do bytu a potřebujete je uložit ve skladu ve městě.

Současně za oněch padesát let klesla křivka spokojenosti Američanů. Více věcí nevede k větší spokojenosti, ale spíš k dluhům, horšímu dopadu na životní prostředí, a občas přímo ke stresu. S velkým množstvím věcí je obtížnější se přestěhovat, uklidit, a taky přenechat to vše následujícím generacím. Vyrábíme si břemeno a současně si stavíme barikády ke svobodě.

Přes zdravou míru

Extrémní podobou hromadění věcí je porucha, která člověku znemožňuje cokoliv vyhodit a často ho nutí zbytečné věci, odpadky nebo i zvířata do bytu přímo přinášet. Můžeme pro ni najít termín „Diogenův syndrom“ nebo „syllogomanie“. Občas se vyskytuje v souvislosti s obsedantně-kompulzivní poruchou. Samozřejmě, zde už jde o kritickou situaci, která vyžaduje zásah psychiatra či psychoterapeuta.

S menším množstvím věcí získáme víc svobody i času. Navíc ušetříme za menší byt, za nájem i vytápění.

S výrazně umírněnější podobou se však můžeme setkat i ve svém okolí. U mě je to moje babička. Celý život sbírá věci, především miluje sošky, obrázky a jiné bytové dekorace. Ale i na nádobí, dečky nebo oblečení je opatrná.

Už před mnoha lety začala mít babička pocit, že jí do domu chodí zloděj a všechno jí bere. Začalo to právě soškami, teď už jí prý i usypává mouku, krade podprsenky i léky. Ta představa je pro ni naprosto reálnou a ničí ji. My jí od toho neumíme pomoct.

Nejhorší je, že když se babička zamyslí nad smrtí. Najednou má pocit, že její život byl úplně k ničemu. Strávila ho hromaděním věcí, které si s sebou do hrobu nevezme. Občas teď říká, že kdyby mohla vrátit čas, radši by víc cestovala, protože k čemu teď všechny ty krámy jsou, když ani my je nechceme.

Méně je více

Zajímavý projekt zabývající se tímto tématem založil spisovatel a designér Graham Hill. Říká mu „Editovaný život“. Ve svém projevu hovoří o tom, jak doma ušetřit místo. Nabádá lidi k větší skromnosti a hovoří o tom, že s menším množstvím věcí získáme víc svobody i času. Navíc ušetříme za menší byt, za nájem i vytápění. Navrhuje postele, které se dají předělat na stůl nebo zasunout do stěny, noční stolek rozložitelný na stůl pro deset lidí a podobně.

Na zážitky se nepráší. Zážitky nezabírají místo v obýváku, nerozbijí se, upevní váš vztah s druhými, když jsou sdílené.

Je naprosto jasné, že mnohé věci nám život skutečně usnadňují a zlepšují. Každý chce mít nějaké úžasné předměty, ze kterých se bude dlouho radovat, které budou dobře sloužit ulehčovat život majiteli. Nikdo ale nechce krámy. Proto můžeme zkusit řídit se radami Grahama Hilla:

  • Když už musíte vyhazovat, jste už ve fázi, kdy škodíte planetě.
  • Proto pokaždé, než něco koupíte, zamyslete se: „Opravdu to potřebuji? Opravdu mě tato věc učiní šťastnějším člověkem? Jako vážně?“
  • Hlavní je i zde prevence – nakupovat méně, nikoliv vyhazovat více.
  • Ve vyhazovací fázi však buďte důslední a nemilosrdní. Zatněte zuby a vyhoďte aspoň většinu toho, co jste za poslední rok nepoužili.
  • Pokud na to máte žaludek, tak včetně zbytečných dárků ve stylu lapačů prachu, jakkoliv to může vypadat barbarsky.

Dovolím si k tomu přidat svou trošku:

  • Myslete na životní prostředí. Vyhoďte své zbytečnosti, ale pokud možno ekologicky, aby prošlé léky, staré baterky a jiné chemické ohavnosti neskončily v běžném odpadu.
  • Když si s tím dáte trošku práce, můžete část těch opravdu užitečných věcí poslat na charitu.
  • Pokuste se všechen ten uvolněný prostor nezabarikádovat dalšími zbytečnostmi. Jak se říká, „Zeměkouli jsme nezdědili po rodičích, máme ji půjčenou od našich dětí“.
  • Nenabádám ke každodennímu nervóznímu smýčení a gruntování nebo k hádkám s partnerem o tom, že po sobě neumyl nádobí. To nikomu na štěstí nepřidá. Ostatně ne nadarmo vzniklo rčení „bordel v bytě – šťastné dítě“. Nepíšu o úklidu, to třeba zase jindy. Píšu o hromadění věcí, které nejsou potřeba.
  • Pokud přemýšlíte, jaký koupit dárek sobě nebo jiným, sáhněte spíše po zážitcích. Zážitků člověk jen málokdy lituje. Na zážitky se nepráší. Zážitky nezabírají místo v obýváku, nerozbijí se, upevní váš vztah s druhými, když jsou sdílené. Ostatně, ze zážitků se skládá život.