Pocit, že veškeré kompetence jenom předstírám a že se na to určitě brzo přijde, mě pronásleduje celý život.
Když jsem před třemi lety začala pracovat v ELLE, usilovně jsem předstírala, že vím, která bije, ale nevěděla jsem nic.
Neznala jsem jména návrhářů, modelky na fotkách mi připadaly všechny stejné, asi jako Číňani (tím ostatně trpím doposud), styděla jsem se používat slova jako outfit a look.
Připadala jsem si, že tam nemám co dělat, a čekala jsem, že kolegové moji nekompetentnost co nevidět prokouknou.
Když jsem dostala za úkol vytvořit popisky k obrázkům kabelek, dvě hodiny jsem studovala starší čísla časopisu, abych zjistila, jak se to dělá. Zkrátka, připadala jsem si, že tam nemám co dělat, a čekala jsem, že kolegové moji nekompetentnost co nevidět prokouknou.
Když jsem kdysi začala studovat na divadelní škole, bylo to stejné. K divadlu jsem se do té doby nejvíc přiblížila coby členka divadelního kroužku v naší maloměstské lidušce.
Spolužáci, kteří měli za sebou praxi v oblastních divadlech a házeli odbornými termíny jako praktikábl a být v ajfru, mi naháněli hrůzu.
Nikdy jsem nedokázala poznat, jestli nějaký herecký výkon je dobrý a pravdivý nebo ne, takže jsem čekala, až co řeknou ostatní, a děsila se, že se mě někdo zeptá na názor.
Tenhle pocit, že ve skutečnosti jsem podvodnice, která na svém místě nemá co dělat, že veškeré kompetence jenom předstírám a že se na to určitě brzo přijde, mě pronásleduje celý život. Teprve nedávno jsem ale zjistila, že je to „syndrom“, který má dokonce své jméno: impostor syndrome.
Nejčastěji jím prý trpí úspěšné ženy. Čím úspěšnější, tím víc. Zajímalo by mě, jestli si jako podvodnice připadá třeba Angela Merkelová…
