Představte si, že máte v rukou nástroj, který vás učiní přitažlivými pro druhé. Co myslíte, že by to mohlo být? Peníze? Inteligence? Krása? Odpověď je daleko jednodušší. Je to vaše pozornost. Můžete mít vymetený účet, nedodělanou střední školu a přesto být pro druhé atraktivní a vzbuzovat v nich touhu.

Nedávno jsem si říkala, jak mě štve, když si mě určitá osoba nevšímá. Myslím, že jsme to zažili téměř všichni. Toužíme po pozornosti ostatních. Jsme ve vztahu a máme pocit, že nás náš partner ignoruje či s námi netráví dostatek času. Máme tendenci zlobit se, být uražení, cítit se osaměle.

Někdy je nám dokonce příjemnější, pokud se s námi druhý hádá či nás kritizuje, než když jsme mu ukradení. A naopak: pokud jsme na někoho naštvaní a nepomáhá rozhovor či hádka, často je efektivnější dotyčnému nevěnovat pozornost a nechat mu prostor pro přemýšlení.

Je nutné nejdříve zájem vzbudit. Může se jednat o cokoli, druhý nás ale musí něčím zaujmout.

Kde pramení naše touha po pozornosti druhých? Myslím, že by to mohlo být spojeno s našimi potřebami v dobách dětství, kdy jsme byli zcela závislí na pozornosti našich rodičů. Nezájem druhých byl pro náš život ohrožující. Jako děti jsme možná cítili bezmoc, když nás rodiče zapomněli ve školce, když na nás kvůli svému pracovnímu vytížení neměli čas nebo se hádali a nebyli schopni vnímat naše potřeby a uspokojovat je.

V dospělosti jsme schopni si většinu potřeb uspokojit sami. Ne však potřebu lásky a pozornosti druhé osoby. Stále chceme být pro někoho výjimeční. Tato potřeba zůstane, i pokud budeme sami materiálně zajištění, budeme žít v bezpečném prostředí, budeme mít své hodnoty a koníčky. Ani pevné sociální vazby nám obvykle nenahradí potřebu být milován a být pro někoho důležitější než jiní. Naši vlastní hodnotu si často potvrzujeme skrz druhé.

Dávkování pozornosti

Nespočet „balících technik“ je založeno na tomto principu. Věnovat pozornost, utnout ji, obnovit a tak pořád dokola. Můj kamarád to nazývá pocit ztráty. My tomu v práci říkáme hard to get. Proč je nám ale někdo ukradený a kvůli něčí se pozornosti se budeme chovat jako blázni? Kdy je dobré ve vztahu dělat nedostupného a kdy naopak druhého zahrnovat pozorností?

Podle mého názoru je nutné nejdříve onen zájem vzbudit. Může se jednat o cokoli, druhý nás ale musí něčím zaujmout. Může v nás vidět něco, čeho si ostatní nevšimli, ukázat nám, že má v něčem navrch, že je zajímavý. Obecně řečeno se nám zdá daný člověk jiný než ostatní, může mít pro nás nějakou hodnotu, být atraktivní.

Je důležité, aby existovala určitá vyrovnanost mezi škádlením, odmítáním a uspokojováním potřeb.

Při počátečním seznamování je efektivnější být milý a přátelský a teprve později, až si nás objekt našeho zájmu všimne, být tak trochu nedostupní. Jak uvádí Jeremy S. Nicholson na webu Psychology Today, nedostupnost v druhých vzbuzuje žádost a touhu. Pokud budeme pouze hodní a budeme vycházet protějšku vstříc, stanou se z nás nejspíše přátelé. Nevznikne mezi námi napětí a touha.

Na druhou stranu pokud budeme hrát od prvního okamžiku nedostupné, ostatní nás mohou vnímat jako namyšlené, což naši atraktivitu sníží. Plus citové odtažitosti spočívá v tom, že vzbuzuje v druhém nejistotu, do jaké míry jej máme rádi.

• Jestliže hned na začátku dáme najevo svou lásku, nejspíš to objekt naší touhy potěší, ale nebude nad námi muset přemýšlet.
• Pokud však své city nedeklarujeme, náš potenciální partner stráví více času přemýšlením nad tím, jak to ve skutečnosti máme.

A čím více času na nás bude myslet, tím více se mu bude zdát, že na nás „něco“ být musí, když nás nemůže pustit z hlavy. Naopak pokud máme partnera, který pro nás dělá první poslední, aniž bychom svá přání vyslovili, adaptujeme naše očekávání na toto chování a dané projevy můžeme začít přehlížet.

Naplňování potřeb versus jejich odmítání

Zajímalo vás někdy, proč je tak těžké udělat z kamaráda partnera? Měli jste někdy pocit, že holky si vždycky vyberou zlobivé kluky (a kluci mrchy) před těmi hodnými? Proč to tak je? Pokud někomu potřeby odmítáme plnit, vzbuzuje to v něm touhu a vášeň. Když je uspokojujeme, vzbuzuje to v něm důvěru a náklonnost. Bohužel jsou tyto dvě tendence někdy protichůdné.

Podle mě je důležité, aby existovala určitá vyrovnanost mezi škádlením, odmítáním a uspokojováním potřeb. Bude‑li někdo neustále připraven plnit naše přání, aniž by čekal cokoli nazpět, nebude to v nás vzbuzovat touhu. Tento stav je typický pro přátelství, kdy jsme druhému k dispozici, když potřebuje. Tam je ale reciprocita postavená na odlišných základech, nepotřebujeme v něm vášeň.

Pokud naopak bude náš protějšek neustále odmítat naše potřeby, nebude nám k dispozici, bude pro nás nečitelný, vzbudí to v nás velkou vlnu touhy a zájmu – můžeme však dojít k tomu, že po takovém vztahu zbyde vztek, frustrace a nepřátelství. Bude tam chybět uspokojení a důvěra. Takové vztahy jsou sice vášnivé, ale jsme schopni se v nich chovat velmi iracionálně.

Abych to tedy shrnula, být přátelský a vstřícný stejně jako dělat nedostupného se v určité fázi vztahu může vyplatit. Neříkám, že člověk nemůže mít vztah, kdy je od počátku otevřený a dostupný, kdy plní všechna přání svého partnera a ten po něm bezmezně touží. Je však otázkou, co s těmi ostatními vztahy.

A proto pro všechny, kteří někdy místo partnera získali kamaráda, o které někdy partner ztratil zájem nebo je ostatní nepovažovali za dostatečně přitažlivé: zkuste se zamyslet nad tím, zda jste nedělali příliš.