Rodina se mění a s ní i naše role v ní. Děti mají mnohem větší slovo a samostatnost, tatínkové vaří a vozí kočárek, maminky vydělávají víc než jejich partneři… Co nám pomáhá se v tom vyznat a najít si v rodině své místo, kde nám bude dobře a kde budeme užiteční pro ostatní? V tomto článku se podíváme na postupnou proměnu role otce – z autoritativního živitele na tátu, který tráví se svými dětmi aktivně čas od jejich prvních měsíců. Rád bych se s vámi podělil o své zkušenosti z psychoterapeutické praxe a také z vlastní praxe tatínka tří dcer. Pokusím se být co nejvíce transparentní v tom, s jakými hodnotami se na změny v rodinném uspořádání a ve vnímání samotného rodičovství dívám já. Také se pokusím oddělit ideologii od klinické zkušenosti, postavené na konkrétních příkladech, a bude asi též zajímavé, co k tomu řekne výzkum.
Dnes vedle sebe mohou žít velmi různé rodiny. Své místo tu mají ty tradičně uspořádané, v nichž táta hlavně pracuje a stará se o finance, máma pečuje o děti a domácnost a jejich ratolesti jsou láskyplně vedeny k plnění svých povinností. Jejich sousedé vnímají své rodičovství zcela odlišně – rozdělení mužských a ženských rolí zmizelo, děti jsou podporované v tom, co samy právě teď chtějí, a vysokou hodnotu má osobní svoboda.
Naše povídání tedy nemůže zcela sedět na všechny, ale věřím, že může být alespoň inspirací. Hlavní otázka zní: Vychází tradiční rozdělení rodičovských rolí z dispozic, které nám dala příroda, nebo jde o zvyklosti, které můžeme v dnešním světě s klidem opustit a žít hlavně podle toho, co je nám blízké a co nám jde?
Aktivní táta
„Můj manžel Jirka je do naší Jůlinky úplný blázen – pořád si s ní hraje, chodí na procházky s kočárem, koupe ji a prý se těší, až ji bude moct krmit. Bojím se, že přijde s přáním, aby mohl absolvovat část rodičovské. Je to normální? Takhle se přece chlapi nechovají, ne?“ ptá se mě na terapeutickém sezení třicetiletá čerstvá maminka Eva.
V duchu vzpomínám na časy, kdy se mi narodila má první dcera – takový zápal do péče jsem asi neměl, ale v podstatě jsem dělal vše, co její Jirka, a dělal jsem to rád… Nahlas říkám: „Dnešní muži jsou jiní tatínci, než byli ti naši, není to zase tak neobvyklé, jak se vám zdá. Pro nás je teď důležité, jak se v tom cítíte vy sama.“ „No právě, zpočátku mně to dělalo radost, teď mám strach, že mi tím bere mou roli, připadám si málo důležitá. A navíc – je to dobré pro naši dcerku?“
Aktivní otcovství má mnoho podob. V principu jde o to, že se tátové od útlého věku svých dětí aktivně podílejí na péči o ně, tráví s nimi čas, a protože se jejich vztah přirozeně vyvíjí, skutečně si rozumí – znají se a důvěřují si. Některý táta je více pečovatel, jiný sportovec, turista, muzikant či hračička – každý svému dítěti předává něco z toho, co má sám rád a čemu nějak rozumí. Hlavní ale je, že jejich blízkost a důvěra staví na vzájemné zkušenosti.
V čem se lišíme
Mohou otcové plnohodnotně nahradit matky na rodičovské? A liší se vůbec nějak přístup obou rodičů ke svým malým potomkům? Co na to dnešní věda a čemu věříme na základě tradice?
Jana (28) nadšeně vypráví své kamarádce Ivě (35): „S partnerem jsme se domluvili, že až se nám narodí to mimino, vystřídáme se na rodičovské. Já budu doma první rok a pak další dva on. Je super, že do toho chce jít, moc si ho za to vážím!“ „Vy budete mít první dítě, že? Jak můžete vědět, že to Lukáš sám doma zvládne? A co když budete mít holčičku – nebude jí chybět ženský vzor?“ „Já se nestěhuju na Mars a holky podle nás nepotřebují jiný přístup než kluci. Lukáš je citlivý, dá to – a když ne, pomaže do práce…“
Tradiční pohled na rodičovské role říká, že muži i ženy mají ke svým dětem odlišný přístup, který utvářela zkušenost předávaná z generace na generaci. Ženy mají blíže k pečujícímu a ochranitelskému přístupu, muži zase více podporují samostatnost a více přinášejí do života dítěte výzvy, které musí překonávat.
Věda ovšem ukazuje, že tato premisa platí jen částečně. Výzkumy se věnovaly hormonálním změnám během těhotenství a po narození dítěte a také schopnosti vnímat a reagovat na dětské potřeby.
Mohlo by vás zajímat
Po narození dítěte se u otců sníží testosteron a zvýší prolaktin, oxytocin a kortizol, což podporuje citlivost na dítě a pečovatelské chování. Také dochází ke změnám fungování mozku – zvýšení aktivity v amygdale, hypothalamu a prefrontální kůře. Tyto změny jsou mnohem výraznější u mužů, kteří přijali primární péči o dítě (otcové na rodičovské, gay otcové), a blíží se změnám v mozkové aktivitě u matek.
Dánský experiment ukázal, že muži i ženy mají podobnou schopnost vnímat signály a potřeby dítěte. Muži ovšem reagují třikrát méně často než ženy, což si vědci vysvětlují sociálními faktory – návyky spojené s kojením, s rolí na mateřské dovolené, vstáváním do zaměstnání…
Schopnost citlivé empatie a navázání attachmentu (primární vazby, extrémně důležité pro zdravý psychosociální vývoj dítěte) se u rodičů liší spíše individuálně než pohlavně. Pokud se v péči rodiče navzájem doplňují a jsou zastupitelní, snižují u sebe hladinu stresu, který má na empatii negativní dopad.
Rodičovský pud – touha o své dítě co nejlépe pečovat a chránit ho – se po narození dítěte „spouští“ i u mužů, což ještě více posiluje aktivní kontakt s miminkem, zatímco některé ženy mateřskou péči vnímají spíše jako povinnost než vlastní seberealizaci. U mužů i u žen jsou v tomto směru rozdíly, které neurčuje pohlaví, ale individuální biologická a psychologická výbava. Pro dítě je nejvýhodnější, pokud se rodiče o péči dělí.
Hledání vlastní cesty
Naše dnešní společnost aktivně toleruje různost ve způsobu, jak žít a jak se dívat na svět. Velký důraz klade na individuální svobodu, a tedy na právo hledat si vlastní cestu, kterou limitují jen zákony a potřeby každého z nás.
Ivan (36 let), učitel na základní škole, na případové supervizi: „Je pro mě až zarážející, s jakou urputností se v médiích a na sociálních sítích probírají otcové na rodičovské, matky vracející se po několika měsících do práce nebo práva obou rodičů na kontakt s dítětem v rámci střídavé péče.“ Starší kolega Pavel mu skočí do řeči: „Ty jsi liberál, Ivane, to o tobě všichni víme.“ „A jak to s tím souvisí, Pavle? Jde tu přece o zkušenosti, ne o ideologii…“ „Jde tu samozřejmě o obojí,“ odvětí kolega.
Svým třem dcerám jsem se věnoval odmala, byť jsem chodil do práce. Přebalování a koupání mi dalo sebedůvěru v tom, že se o děti umím postarat, v čem bylo potřeba. Na dětských hřištích jsem potkával tatínky, s nimiž jsme se navzájem podporovali a chlubili se, jak to „zvládáme levou zadní“. Když jsme nemohli cestovat jako celá rodina, jel jsem s dětmi v pohodě do kempu, na hory i k moři, protože jsme na sebe byli zvyklí. Našel jsem si v rodičovství své místo a se ženou jsme se dobře doplňovali v nabídce aktivit pro naše děti.
„Když jsme se s mužem rozváděli, bylo to samozřejmě těžké pro všechny – měli jsme tehdy desetiletá dvojčata. Jedna věc ale byla dobrá, protože se dětem věnoval už od mala, věděla jsem, že se o ně bude hezky starat i bez mé přítomnosti,“ říkala Alena (35) své kamarádce u kávy. „Když si s dětmi otec rozuměl, asi byl i rozumný při rozvodu a bral na ně ohled, ne?“ „To je pravda, vyčítali jsme si kdeco, hádali se, ale ohledně dětí jsme vlastně táhli za jeden provaz. A teď po třech letech jsou naše spory už pryč a o dětech se domlouváme úplně v pohodě,“ říká klidně Alena.
Aktivní otcovství by mělo být věcí volby a domluvy mezi partnery, nikoliv povinností, která z hravého dobrodružství dělá nepříjemnou rutinu. Důležité je, aby si rodiče v péči navzájem důvěřovali a věděli, že je to ve prospěch jejich dětí i jich samých.
Neexistuje žádný užitečný návod, jak být dobrým aktivním tatínkem, snad jen doporučení, abychom se my muži od narození našich zlatíček nevyhýbali žádné činnosti (asi kromě kojení) – tento čas nastavuje náš mozek a naše hormony pro lepší naladění se na dítě a zvyšuje naše sebevědomí a schopnost být fakt dobrým tátou.
Více k tématu:
Jan Kulhánek – Děti a rodiče v rozmanitých rodinách
