Terapie krásou

Prožitek krásy je prostředkem ke zvyšování psychické imunity ve vztahu k utrpení. Krása je v určitém smyslu protipól utrpení, a přesto je s ním tajemně spojena. Nemálo tvůrců uměleckých děl zažilo trápení na vlastní kůži; hloubka utrpení je napojila na dostatečně hluboký zdroj inspirace. Řada lidí může potvrdit, že v utrpení a skrze ně se dostala k tvorbě v podobě psaní, malování, skládání písní apod. Sledování tvorby druhých probouzí vlastní tvoření a vede k tomu, že můžeme být nejenom senzitivnější a pozornější, ale můžeme se stávat tvůrci svého života.

Být tvůrcem se nemusí týkat umění v úzkém slova smyslu – jde o tvořivé vnímání toho, co „po mně život chce“. Tvořím-li, dávám tvary životním situacím, zpracovávám životní témata „očima umělce“ a v důsledku zážitku krásy můžu rozvíjet tvořivé myšlení. Tvorbou a vytvářením krásy se můžeme vztahovat k tomu, co máme v sobě a co lze stěží komunikovat jinak. Najdeme-li vnitřní obrazy (vyjádřené slovy, skutečnými obrázky nebo třeba hudbou a tancem) pro aktuální životní situace, můžeme tvořit příběh, který je základem vnitřního uzdravení, což je jeden z podstatných principů psychoterapie.

Krása nás učí být příjemcem a být na příjmu, což je základem pro život v dialogu a ve vztahu.

O tom, že dostatek vhodných a působivých vjemů má léčivý účinek, svědčí některé studie, které například prokázaly rozdíly v léčbě lidí, kteří měli z nemocničního okna výhled do krásné zahrady, a lidí, kteří výhled neměli. Podobně se ukazuje, že při stonání má velký vliv i to, jak je člověk obklopen různými druhy krásy. Možná až výsledky konkrétních výzkumů přimějí i zaryté pragmatiky vzít vážně, že vnímání krásy posiluje úzdravné psychické síly a napomáhá celkové léčbě pacientů. Zajímavé postřehy a návrhy na zlepšení lze k tomuto aspektu najít v knížce The Care of the Soul in Medicine od Thomase Moora.

Zpráva z jiného světa

Někdy si myslíme, že pro změnu vlastní situace a zvýšení spokojenosti musíme hodně udělat. Ano i ne. To, co můžeme či máme více dělat, je podle mě vystavit se dobrým vlivům, které na nás budou pracovat. Jsme do určité míry odpovědni za to, jestli si uspořádáme život tak, aby k nám mohla krása mluvit a na nás působit. Možná se naše ego vzpírá, že aktivity a snahy nejsou jediným prostředkem, jak dospět k úlevě či pocitu naplnění.

Vystavit se kráse a spolehnout se na ni znamená dát důvěru v síly, které neovládám, čili jim možná hůř věřím. Krása nás učí být příjemcem a být na příjmu, což je základem pro život v dialogu a ve vztahu. Dodnes si pamatuju, jak mi před lety říkal klient ve velké osobní krizi plné životních ztrát, že našel pevný bod tak, že se rozhodl být pozorovatelem a „sběratelem“ krásy a začal vnímat Krásu jako svého partnera – i přes životní ztráty stále mohl vidět, slyšet, vnímat kolika krásnými věcmi, lidmi, událostmi je obklopen a viděl svůj smysl v tom, že takové zážitky ukládá do paměti a do svého srdce.

Krása vede k vděčnosti. Dává zprávu jakoby z jiného světa, se kterým spojuje – snad by tento rozměr šel nazvat věčností. Ve chvíli, kdy přítomnost je bolavá, minulost nedostupná a/nebo zraňující a budoucnost nejistá, nabízí domov i oázu v zážitku, který odvádí od aktuální osobní tíživé situace do bezčasového rozměru. Krása re-prezentuje (zpřítomňuje) širší dimenzi života, umění zachycuje hloubku osobních příběhů a zároveň vize umělců jako zprostředkovatelů Krásy. Krása je zkušenost hluboké duše – skrz vnější krásu se můžeme vrátit k tématu vnitřní krásy a pokoušet se vidět sami sebe jako originální umělecké dílo, které dál spoluutváříme. Vidět se jako dílo, jako objekt, nejen jako subjekt, nemusí být jen narcismem, ale naopak jeho léčbou, spočívající v navázání skutečného vztahu k sobě samému.

Kontakt s krásou poskytuje dostatek emocí, dojmů a smyslových vjemů. Obchází trochu náš rozum a oslovuje nás na úrovni intuice, představivosti a cítění. Inspirace spojená s krásou může vést i k lepšímu pracovnímu výkonu v některých činnostech. V určitém smyslu by se dalo říct, že na emoční rovině platí spíš „bez koláčů není práce“ – nejdřív se musím něčím nasytit, abych mohl ze sebe něco vydat. Pro tvořivou činnost to platí o to víc.

Duše, která ještě neztratila citlivost, většinou pozná, pokud nedostává opravdovou krásu, ale jen náhražky – kýče místo krásy a lacinou zábavu místo čisté radosti a údivu.

Krása může neutralizovat neurotické snahy po bezchybnosti a místo tématu dokonalosti nás přirozeně přeladí na téma originality a okouzlení. Na takové frekvenci jsou jinak vnímány i chyby – nemusí to být selhání, ale součást kreativního procesu, fáze učení, nečekaný originální prvek. Jsme-li ve službách a v gravitačním poli Krásy, můžeme být více osvobozeni od ambicí ega, které stejně často nevedou ani k úspěchu, protože jsou propojeny s tématy jako moc a agrese. Řada úspěšných sportovců mluví o tom, že jsou hnáni krásou svého sportu, nejen vlastní potřebou vítězit. I zde by zřejmě platilo biblické „hledejte nejprve království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno“.

Krása obléká naše nejvnitřnější pocity a dává jim vnímatelnou podobu. Působí psychicky homeopatickým způsobem – stejné se léčí stejným. Ve smutku se například spíše vyplatí obklopit se smutnou hudbou a osobní smutek prožít v napojení na krásu hudby. Renesanční myslitel Marsilio Ficino doporučoval zůstat ve spojení se zdrojem bolesti a nechat na bolest působit krásu. Krása nás může posunout do centra prožitku a díky tomu dokážeme snáze či užitečněji projít těžkým obdobím.

Na tomto principu pracuje např. i receptivní muzikoterapie. Najdu-li hudbu, která rezonuje s vnitřním rytmem a tématem, které žiju, můžu se napojit na sílu skladby a nechat se jí „léčit“. Existují výzkumy, které potvrzují pozitivní účinek hudby správně zvolené vzhledem k situaci i diagnóze daného člověka.

• Ne náhodou mají psychotici (většinově) rádi Bacha a jeho kolosální hudební momenty překračující hranice podobně jako je jejich ego rozmělněno v psychotickém toku prožívání.
• Lidé bojující se závislostmi zase preferují třeba Chopina, protože jeho hudba odráží citové závislosti autora otištěné do hudby.

Vnímání takových souvislostí otevírá nové a hlubší pohledy na cokoli, co nás oslovuje.

Pod ochranou symbolů

Krása nám předkládá jiné metafory a jiný jazyk – přistoupíme-li k životu jako k symfonii, bude se utvářet jiný příběh, než pokud budeme vnímat vztahy i život jako rovnice, faktory a hledat „řešení“. Řešení se v jazyku Krásy překládá například jako harmonický tvar a harmonie.

23. – 24. listopadu 2019

Festival Psychologie.cz 2019

Psychologie.cz

Zážitky krásy jsou jako emoční benzínky, které nám mohou dodat osvěžení a probouzejí naši touhu, někdy utlačenou pod tíhou starostí. K takovým benzínkám se můžeme vracet jako k prameni radosti a můžeme se na ně těšit. A – jak říká Radvan Bahbouh – po těšení může nastat po-těšení. Duše, která ještě neztratila citlivost, většinou pozná, pokud nedostává opravdovou krásu, ale jen náhražky – kýče místo krásy a lacinou zábavu místo čisté radosti a údivu.

Respektování krásy a expozice jejímu vlivu může mít řadu podob. Často stačí drobné věci:

• Obklopit se prostředím, které krásu evokuje, nebo předměty, které mají nějakou symbolickou hodnotu.
• Vyhradit si chvíle, které slouží sycení se krásou – procházka na pěkné místo, návštěva divadla atd.
• Obyčejné každodenní úkony mohou být prováděny s úctou a představou něčeho, co přesahuje danou chvíli a doslovnost situace.

Mně třeba pomáhají obrazy, které mám doma, včetně krásného obrazu Fénixe, který mi visí na stěně vedle postele. Ráno se na něj dívám a nabírám sílu jít dál. Cítil jsem, že takový obraz potřebuju; rána (není to od slova rána?) nepatří k mým oblíbeným částem dne, takže skrze tento obraz a příběh v něm skrytý se můžu snáz napojit na nový začátek.

Objevení symbolů a zarámování prožitků a konfliktů do symbolů je částí léčivého procesu, kterým duše prochází.

Krása přírody s jejími různými podobami nám zase poskytuje možnost vidět i svou vnitřní atmosféru, ocenit krásu vnitřních bouřek i mocných sil v nás apod. Téma duše a příroda by si zasloužilo minimálně samostatný článek, zde spíš jen odkazuji na podnětné pohledy ekopsychologie.

Umění přináší symboly a probouzením představivosti odkazuje k dimenzi ducha. Krása uchopuje naše pocity a místo katarze ve smyslu pouhé ventilace a abreakce vede směrem k proměně v obraz a v symbol. Nacházení symbolické roviny komunikace, situací a vztahů dává obyčejným věcem potřebnou hloubku, která vyživuje celou duši.

Objevení symbolů a zarámování prožitků a konfliktů do symbolů je částí léčivého procesu, kterým duše prochází. Jung mluvil o transcendentní funkci, která usmiřuje vědomí a nevědomí za pomocí vytvoření symbolu. Krása je alchymickým pomocníkem, který na tomto procesu participuje. Symboly, které se snáze objevují pod vlivem krásy, mají léčivý účinek. Katatymně-imaginativní psychoterapie má příznačné heslo: být „pod ochranou symbolů“.

Účinky krásy na psychiku uznává v nějaké míře řada terapeutických směrů. Nejvíce jsou zdůrazňovány v „estetické psychoterapii“ propagované například jungiánským terapeutem Ronaldem Schenkem, autorem knížky The Soul of Beauty. Krása je podle něj prostředkem a do určité míry i cílem – probudit vnímání krásy je důležitější než vyzbrojit rozum všemožnými interpretacemi nebo návody.

I utrpení, které nelze odstranit a změnit, může být „alespoň“ naplněno smyslem a prozářeno krásou. Krása je mocným lékem, který nemá téměř žádné vedlejší účinky. Doporučuju ho užívat vědomě a co nejčastěji, nejlépe denně.

Tento článek je také určitou upoutávkou na psychoterapeutickou výstavu „Výhled dovnitř“, kterou připravuji a ve které mě podpoří i Psychologie.cz, za což jsem velmi vděčný. Snad zanedlouho (v únoru 2015) budou mít čtenáři možnost zahlédnout, jak Krása a inspirace působí v terapii na klienty i na terapeuta.