Potkala jsem lidi, kteří mi hned v úvodu rozhovoru přímo nebo zaobaleně řekli, že jsou přesvědčení, že jim nic a nikdo nemůže pomoci v jejich trápení, a už vůbec ne nějaký terapeut s neprůhlednými motivy a prapodivnými metodami práce, a svůj předsudek opravdu převedli do brzkého konce terapie. Není to ale pravidlem. Terapie pomáhá i lidem, kteří "na ni nevěří".
Takové a podobné věty občas slýchávám na prvním psychoterapeutickém sezení s novým klientem. Klient se v křesle ocitl "v podstatě náhodou", někdo ho "dotlačil, ale to spíš on/a by potřeboval/a léčit". Nebo dotyčný, sedící v křesle naproti mě, sice má problém, ale psychiatr je ten poslední člověk, s kým by ho chtěl řešit. A samozřejmě je naprosto nemyslitelné, aby se o tom, že chodí do terapie, pokud by tedy na tu myšlenku přeci jen přistoupil, dozvěděl někdo třetí.