1. 3. 2021
Kdyby se na koronavirózu neumíralo, tedy ne víc, než se umírá obyčejně v rámci řádu věcí tohoto světa a toho něčeho mezi nebem a zemí, v co věříme nebo nevěříme, ale tak nějak s tím přece jenom počítáme, tedy kdyby tenhle šikovný RNA-virus nesouvisel se smrtí víc, než v jaké míře je normální a správné být konfrontováni s vlastní smrtelností, kdyby na koronu a s koronou neonemocněli a neumírali naši blízcí a známí, kteří tady ještě mohli pobýt, a známí známých a vůbec kdokoli – byly by tyhle měsíce velmi přínosným obdobím. Tedy, ono je to přínosné období všelijak, každé období je nějak přínosné – jenomže momentálně za ten přínos životní zkušenosti platíme příliš vysokou cenu. Všichni, i my, komu nikdo vážně neonemocněl, neumřel, kteří jsme nepřišli o peníze a jistoty a naději. Protože spolu všichni souvisíme. Protože jsme všichni jedno lidstvo. I když nám to tak někdy na první pohled nepřipadá. I přes všechen důraz na individualitu, jedinečnost, nezávislost, atributy přístupu k člověku a lidskosti posledních desetiletí, vlastně dnes už více než jednoho celého století, i přes naši revoltu proti tendenci k stádnosti a uniformitě, jíž jsme tady ve střední Evropě byli poznamenáni.
Budu dnes chvíli za moralistu, snad odpustíte. Žádný strach, opravdu jen chvíli. Pak už to bude jen o opravdových lidech, omylných, chybujících, hledajících, o nás všech obyčejných, každém jinak obyčejném, jinak se snažícím nebo se třeba ani příliš nesnažícím být Člověkem s velkým Č. Bude to po chvíli moralizování a zkoumání etiky opět brzo bez morálních soudů, bez imperativů a nároků na jejich dodržování.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné