11. 8. 2021
Nepřestává mě udivovat, jaké krutosti říkáme o sobě a svém těle v duchu i nahlas mezi kamarádkami: To jsou krásné šaty, ale já si je nemůžu vzít, byla bych v nich jako napěchovaná klobása. Smaž tu fotku, mám tam tak strašný nos, že se na sebe nemůžu ani podívat. Dezert si nedám, jsem jako prase. Nesmí mě vidět nenamalovanou. Už nikdy nebudu tak hezká jako dřív. Můj partner chodí s velrybou, tak mu to musím nějak vykompenzovat. V sexu bych potřebovala něco jinak, ale nesmím ho odradit, radši to nechám být.
Při své práci psychoterapeutky i mimo ni si čím dál víc uvědomuju, jak si především ženy kladou často otázky typu Můžu tohle pro sebe chtít? a Můžu tohle pro sebe nechtít? Pochyby, zda jsou naše potřeby důležité a zda máme právo vyžadovat, aby byly respektovány, mívají hlubší kořeny nejen ve výchově a individuálním nastavení jedince, ale i ve fungování společenského systému včetně takzvané objektivizace těla, převážně ženského.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné