To nejhorší z psychosomatiky

Psychosomatický přístup k léčení nemocí má – zvlášť v některých sociálních bublinách – mnoho příznivců. Až podezřele mnoho, když to porovnáme s počtem lidí, kteří se díky psychosomatice z něčeho prokazatelně vyléčili. Z velké části spočívá ona popularita jistě ve faktu, že naše zdravotnictví opravdu potřebuje posílit komplexní vnímání člověka. Mnoho lidí má nepříjemnou zkušenost, že se na ně ve zdravotnictví nahlíží spíš jako na auta v servisu než na bytosti s nějakými city a pocity. Příklon k psychosomatice má tedy své opodstatnění, z velké části ovšem tato obliba spočívá v její zdánlivé jednoduchosti. Stačí přece zjistit, jaká je duševní příčina nemoci, a už jsme skoro zdraví. Protože si za nemoc můžeme sami, je plně v našich silách se vyléčit. Stačí udělat v životě pár změn a mít se víc rád a bude všechno v pořádku. Zní to krásně. Navíc seznam „duševních příčin“ všemožných neduhů naleznete bez potíží na internetu, takže stačí si vytisknout pár stránek a je z vás léčitel. Je to ale opravdu tak snadné a můžeme tímto způsobem někomu skutečně pomoci?