„Měla bych být šťastná. Mám všechno. Objektivně. Neřeším žádné velké problémy. Nejsem na vozíčku. Nejsem bez peněz. Nejsem matka samoživitelka, co musí počítat, jestli může koupit dětem zmrzlinu. Můžu si dělat radost. Koupit si oblečení nebo si objednat jídlo z restaurace, kdykoliv chci. Přesto jako bych žila v mlze. Ve vzduchoprázdnu. Bez velkých emocí. Někdy zahlédnu pána bez nohy, maminku, co tlačí na vozíčku postižené dítě. Smějí se. Vypadají spokojeně. Nebo alespoň spokojeněji než já. Čím to, že se nedokážu radovat? Vždyť oni mají život o tolik těžší. Jak to zvládají?“