Foto: Jan Majer

Třikrát miluj

Bůh si nevybírá jen hodné lidi, říká v rozhovoru jezuitský kněz Jan Regner.

Klára Olexová

Klára Olexová

12. 7. 2017

S jezuitským knězem Janem Regnerem si povídáme o tom, že křesťanská láska není věc citu, ale vůle. Máme se snažit mít rádi i ty, kdo jsou nám nesympatičtí. Ale jde to vůbec?

Když se někdo Ježíše ptal, jaký je nejdůležitější zákon, odpověděl „Miluj Boha celým svým srdcem a miluj bližního svého jako sebe sama, to je nad každý zákon.“ Probereme si to, ano? Co znamená miluj sám sebe? Je to to samé jako dnes moderní sebepřijetí?
Jenom člověk, který zdravě miluje sám sebe, je schopen milovat druhého, protože láska začíná u sebepřijetí. To znamená mít se rád i s chybami a se všemi danostmi, které nemůžeme změnit, ať už je to naše historie, rodina, vlastnosti nebo vzhled. Nic z toho nemůžeme změnit, ale můžeme to přijmout. Podle mě je sebepřijetí základní lidský a taky křesťanský úkol.

Není v tom žádný rozdíl?
Křesťan má tu výhodu, že mu v tom, aby se měl rád, pomáhá víra, že ho má rád Bůh. Uvědomuje si, že ho přijímá takového, jaký je, i s těmi chybami. Že ničím tu lásku nepodmiňuje. Že si nevybírá jen hodné lidi.

Jak to ví? Třeba ho nemá rád, třeba Bohu na člověku vůbec nezáleží.
Je to určitě otázka víry, ale zároveň i zkušenosti. Když dlouhodobě berete vážně niterný život, tedy když žijete duchovně, získáte jakousi vnitřní evidenci o tom, že vás Bůh miluje. Myslím tím meditaci, rozjímání, sebereflexi a podobně.

Když křesťan medituje

Myslela jsem, že meditace patří k buddhismu nebo k současnému psychologickému proudu. Není to v křesťanství novinka?
Rozhodně není. Tradice rozjímání a meditace se v křesťanství rozvíjela hned od počátku. Přibližně od 3. století po Kristu začalo mnoho horlivých křesťanů odcházet z měst do ústraní, na poušť, aby tam byli sami. V samotě si uvědomovali Boží blízkost, zachovávali celibát a sváděli duchovní boj se zlem. Meditaci pěstovali také později mniši v klášterech, vycházeli z biblického textu, který v duchu „přežvykovali“ nebo nad ním rozjímali tak dlouho, dokud nedošli k poznání jeho duchovního smyslu.

Meditace snad není o „přežvykování“ myšlenky, ale naopak o nemyšlení, ne? Nebo – jak to děláte vy?
Snažím se věnovat se meditaci pravidelně každý den aspoň půl hodiny nebo hodinu a každý rok odjet aspoň jednou dvakrát na pár dní do ústraní. Moje typická meditace vypadá tak, že sedím v tichu a nehybně na meditační stoličce, uvědomuji si různé vjemy a pak opakuji krátkou modlitbu, nebo se jen udržuji v bdělosti a vědomí milující Boží přítomnosti.

Zatímco bezvěrec si při meditaci „jen“ uklidí hlavu?
Meditace ateisty bude nejspíš především relaxací a hledáním životního naplnění. Pro křesťana je nadto také setkáním s osobou milujícího Boha a ponořením se do jeho skutečnosti.

Jak jste se vlastně dostal k víře?
Já v ní vyrůstal, rodiče byli věřící. Ale měl jsem období, kdy jsem měl za to, že nevěřím. Paradoxně to bylo v době, když jsem studoval teologii a připravoval se na kněžství. Zabýval jsem se existenciální poezií a tzv. novým ateismem, jehož představitelem je třeba Richard Dawkins. To mě přimělo k tomu, abych si svoji dosud málo zpochybňovanou víru zrevidoval. Musel jsem odložit takovou tu dětskou víru odměny a trestu, kdy si myslíme, že Bůh nás trestá za to, že jsme zlobiví, a odměňuje za to, že jsme hodní, jako to dělali naši rodiče.

Pak jsem musel odmítnout i víru pubertální, kdy se člověk vzpouzí věcem v církvi a bojuje proti nim. U mě to bylo způsobeno částečně i tím, že jsem vyrůstal v katolickém prostředí, kde na pojem Bůh byla navázána celá řada infantilních pojetí Boha. Oběma rodičům jsem za mnohé vděčný, i když k víře oba přistupovali trochu jinak. Maminka byla z tradiční rodiny a měla vždy úzký vztah k lidové zbožnosti, tatínek byl konvertita a pochybovač. Podával mi víru i s pochybnostmi, učil mně klást otázky, které mi později pomohly prohloubit porozumění mé víře. Aby nebyla povrchní, aby byla zralejší.

Hluboko v nás

Zažil jste okamžik osvícení?
Zažil jsem mnoho momentů, kdy jsem se dotknul něčeho, co mě přesahovalo. Ono se o tom ale nedá moc mluvit. Je to pocit hluboké radosti, která je spojena s životní nadějí a s postojem vděčnosti. Bývají to okamžiky, které nemají zjevnou příčinu. Může se vám to stát při meditaci, ale taky kdykoli jindy. Nicméně ta meditace před tím je velmi důležitá. Osvobozuje mysl, prohlubuje prožívání víry. Podle mě je Bůh ukrytý někde hluboko v každém z nás.

A my ho máme, podle Ježíše, milovat celým svým srdcem. Jak můžu milovat někoho, koho neznám?
To je samozřejmě oříšek a velká výzva pro každého věřícího. Já tomu rozumím tak, že láska je vždycky jenom jedna. Lásku k Bohu, k bližnímu a lásku k sobě nelze jedno od druhého oddělit, jsou to spojené nádoby.

Já třeba myslím na Stvořitele, když se koukám na nějaký zázrak přírody. Vidět, jak se klube z vajíčka ptáče, vás naplní pokorou a něhou až po okraj. I to je kontakt s Bohem?
Určitě ano. To je vlastně základ, pohled na život a na všechno kolem nás s pokorou a vděčností. Nedávno jsem mluvil s jednou mladou ženou, která se obrátila. Říkala, že to začalo, když se jí narodilo dítě a ona měla obrovskou potřebu za to dítě někomu poděkovat. A teď komu? Samozřejmě muži, nemocnici, lékařům, ale to jí pořád nestačilo. Věděla, že narození dítěte je obrovský div, který překračuje lidské možnosti, a měla potřebu projevit vděčnost někomu, kdo je možná pánem našich životních příběhů.

Myslím, že celibát by měl být dobrovolný.

Miluj bližního svého… Kdo to je?
Tak hlavně, křesťanská láska není o citech a už vůbec ne o nějakém rozechvění v hrudi nebo v podbřišku. Říkávám snoubencům, když je provázím v přípravách na manželství, že vztah začíná tím, že se nám někdo zalíbí a chceme ho mít. Jenomže zamilovanost ještě není láska, i když je to krásný cit. Snoubenci musí od toho vlastnického Já tě chci přejít k něčemu, co bychom mohli vyjádřit slovy Já chci tvoje dobro. To už je obtížnější, ale teprve tam začíná láska.

Promiňte, ale jak můžete radit manželům? Není na škodu, že kněz nemá zkušenost s partnerskou láskou?
Máte pravdu. Co já mohu jako člověk, který žije v celibátu, o manželství vědět? Proto většinou v naší akademické farnosti snoubence na manželství připravuje náš skvělý kolega-nekněz, který je sám ženatý a má tři děti. Ale k vaší otázce. Myslím, že je to opravdu škoda a že by měl být kněžský celibát dobrovolný. Ježíšovi učedníci byli ženatí a nikomu to nevadilo. Trochu jinak je to u nás řeholníků, kteří jsme se rozhodli zasvětit celý svůj život Bohu. Sice můžu opustit řád a oženit se, ale pro mě je to uzavřená kapitola. Už jsem se pro tuto cestu svobodně rozhodl. Byť jsem měl fungující, zdravý vztah, který mě hodně obohatil a vlastně mi pomohl i ve vztahu k Bohu.

Svoboda k větší lásce

Vy jste měl pěkný vztah a ukončil jste ho s tím, že už nikdy žádný mít nebudete?
Já to chápu tak, že je to svoboda k větší lásce. To znamená, že člověk tím, že nenabízí lásku výhradně jen jedné osobě, je svobodný k tomu, aby ji mohl nabídnout komukoli. Ježíš říká: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec! Ten posílá déšť dobrému i zlému, slunce svítí na všechny, nevybírá si.

Myslím, že Kierkegaard řekl, že křesťanská láska není věc citu, ale vůle. Chápu správně, že to znamená mít rád i ty, kdo jsou mi nesympatičtí?
Dokonce i ty, co mně škodí. Ale právě: ne ve smyslu nějakých citů. Asi nebudeme mít schopnost vzplanout citem k někomu, kdo nám křivdí, podráží nohy, k někomu, koho opravdu považujeme za nepřítele a on nás taky.

Tak jak mám tedy milovat nepřítele?
Ježíš říká, milujte i nepřátele ve smyslu „Dělejte dobro těm, kdo vás nenávidí.“ On neříká, že k nim musíte cítit sympatii. Jen neoplácet zlo zlem. Nemstít se. To je samozřejmě nesmírně obtížné. Nenáviď hřích a miluj hříšníka, říká svatý Augustin, a to tady hraje svoji roli. Člověk by se měl snažit oddělovat zlo, které někdo koná, od jeho nositele. To hodně souvisí s empatií a snahou přijímat druhé se shovívavostí. Snažit se porozumět tomu, že zlo vyráží z nějakých podmínek a okolností. Z toho, jak byl kdo vychováván, že se mu v dětství nedostávalo pozornosti a tak dále.

Na to vám řeknu to, co se nabízí: Takhle byste mohl omluvit i Hitlera.
To jistě, ale na řadu pak přichází ještě spravedlnost lidská. A ta je samozřejmě namístě. Ale já bych se vrátil k tomu bližnímu, protože to je to nové, co dalo křesťanství světu. Pro tehdejší židovskou komunitu byl často bližní jen příslušník vlastního národa, případně ten, kdo k židovství konvertoval. A Ježíš říká naprosto novou a převratnou myšlenku: Nehloubej nad tím, kdo je tvůj bližní, ale ty sám se staň bližním každému člověku. Každý, i cizinec, ba i nepřítel se pak má stát tvým bližním.

Proč Ježíš nenastavil druhou tvář

Co by dnes řekl na uprchlickou krizi? Tipla bych si, že by do těch lágrů rovnou zajel.
Taky si myslím. A takové příklady tady jsou. Znám celou řadu studentů, kteří jezdí na hranice pomáhat uprchlíkům. Jsou trochu na okraji zájmu a pozornosti médií, ale je jich dost. Oni jsou mnohem větší křesťané, i když jsou mezi nimi věřící i nevěřící, než ti, co sedí doma, hudrují, odsuzují šmahem všechny a ještě se při tom dovolávají křesťanských hodnot.

Připadá mi, že Češi by možná byli i ochotní někomu pomoct, ovšem jen za cenu, že je to nebude nic stát. K tomu má Matka Tereza krásnou průpovídku: Milovat nelze jinak, než na svůj účet.
Ze všech stran slyším, že musíme hájit naše evropské, křesťanské hodnoty. Ale proboha, vždyť jednou ze základních křesťanských hodnot je solidarita! Jasně to vychází z Ježíšova učení.

Dobře, ale uprchlíků je opravdu moc, je to průšvih. Já vlastně chápu ty, co mají strach. Taky, co s tím můžu dělat?
Zmínila jste Matku Terezu. Řekla i jinou moudrou věc: „Nemůžeme dělat velké věci, jenom malé věci s velkou láskou.“ A ona dělala všechno, co bylo v jejích silách. Sbírala děti, které ležely na ulici, a starala se o ně. Ostatní říkali, ale to je k ničemu, musíme změnit něco koncepčně ve společnosti… Já osobně si myslím, že na prvním místě musíme proměnit svoje vlastní srdce.

Využívejte celý web.

Předplatné

Řekla bych, že Ježíš nebyl žádný dobrák, jeho nároky jsou tvrdé. Například, jak je to s tím nastavením druhé tváře, není to trochu moc? Člověk se přece nenechá jen tak tlouct, proč by měl?
Musíme tomu správně rozumět. Ježíš tím říká, že odveta nic neřeší. Nemstít se a ukončit ten řetězec zla, o to mu jde – a používá k tomu, jak je jeho zvykem, metaforický jazyk. Vezměte si, když nastavíte druhou tvář, co se stane? Nejspíš vás už ten druhý neudeří, protože by se cítil blbě. Tím, že mu ukazujete – já se nebudu mstít – vystavujete člověka situaci, kdy on sám si uvědomí, že udeřit vás znovu nic neřeší. Ale když pak Ježíš stojí před Pilátem a voják mu dá facku, ohradí se: „Proč mě biješ? Pokud jsem řekl něco nesprávného, řekni, proč je to nesprávné. A pokud ne, tak proč mě biješ?“ Sám tu druhou tvář v té chvíli nenastaví. Ukazuje nám, že je zapotřebí obojí, milosrdenství i spravedlnost.

Na to, abych se s lidmi zbytečně nepral, stačí být humanista, ne?
Humanismus do jisté míry z křesťanství vychází, aspoň ten židovsko-křesťanský humanismus. Podobný étos bychom jistě mohli odvodit i z konfucianismu nebo z buddhismu. Každopádně to, co je pro nás křesťany zásadní, je perspektiva vděčnosti a Boží blízkosti. To, že člověk vlastně hledá v tom druhém Boha. Že ta láska, která se děje mezi lidmi, je pro křesťana Láska s velkým L. Když je láska opravdová, tak je vždycky Boží.

Diskuse 0