odemčené

Tvořivost pro život

Proč rozvíjet kreativitu u sebe i svých dětí vysvětluje Alena Večeřová Procházková.

Alena Večeřová Procházková

Alena Večeřová Procházková
Psychiatr

Kristýna Roubalová

Kristýna Roubalová
Psychologie.cz

7. 6. 2023

Odjakživa s obdivem vzhlížím k lidem, kteří obohatili lidstvo o velké vynálezy, inovace či umělecká díla. Kreativita mě vždy fascinovala svou tajuplností a nepředvídatelností. Nedávno jsem však vyslechla slova J. K. Rowling, která svůj projev pro absolventy Harvardovy univerzity zakončila slovy: „K proměně světa není třeba kouzel. Vše potřebné si nosíme již sami v sobě: naši schopnost představovat si.“ Můj pohled na kreativitu se tím proměnil. Začala jsem ji spatřovat i v jiných věcech než v těch velkolepých, které zásadně změní svět. Moje pozornost se obrátila směrem k vynalézavosti a důmyslnosti každého z nás, tvůrců svých životů. O tom, kde se v nás kreativita bere, kde všude ji využíváme a jak ji můžeme podpořit, jsem hovořila s psychiatričkou a psychoterapeutkou Alenou Večeřovou Procházkovou.

Pojďme se odrazit od trochy teorie. Jak kreativitu pojímají odborníci?
Kreativitě odpovídá český výraz tvořivost – schopnost tvořit a vytvářet. Otec moderního konceptu kreativity, americký vědec Melvin Rhodes, představil světu slavné 4P, které se na kreativním procesu podílejí:

  • Person, tedy osobnost, odkazuje na osobnostní rysy, intelekt, temperament, naše zvyky, hodnoty, postoje, sebepojetí, obranné mechanismy i chování.
  • Process jsou procesy, které se tvořivosti účastní, to znamená motivace, vnímání, učení, přemýšlení či komunikace.
  • Press neboli tlak znamená tření mezi člověkem a prostředím.
  • Product je výsledek, myšlenka, kterou tvůrce se svým okolím komunikuje nejrůznějšími způsoby.

Podtrženo a sečteno lze říci, že kreativita je proces, během kterého člověk vyjadřuje v reakci na určitou situaci svou myšlenku, a to slovně či nějakým druhem umění.

Jak takový kreativní proces vzniká?
V minulosti měl západní biomedicínský přístup tendence hledat v našem mozku konkrétní centrum, zdroj kreativity. Současný názor se ale přiklání spíše k tvrzení, že kreativita souvisí s celkovou propojeností sítě nervových buněk, nikoliv s jednou její částí. Mluvíme především o kvalitě propojení pravé a levé hemisféry: o spolupráci center fantazie a chaosu hemisféry pravé s centry řádu a struktury té levé.

Lze určit okamžik, ve kterém se kreativita rodí? Kdy jsme nejvíce kreativní?
Domnívám se, že existují dva druhy kreativity, které vznikají ve zcela odlišných momentech a za zcela odlišných okolností – první typ ve stresu a druhý paradoxně zcela v klidu, ve stavu flow.

Kreativita ve stresu? Není to protimluv?
Možná na první pohled. Při dosažení určité míry stresu přebírá veškeré řízení organismu pravá hemisféra, ta „kreativnější“. Mozek doslova sebere vše, co jsme zažili, slyšeli nebo viděli ve filmu a zdánlivě impulzivně něco vytvoří. Najde řešení, které bychom sami od sebe ani nečekali, které by nás za racionálního stavu nenapadlo nebo které bychom si rozhodně nedovolili použít. Při hlubším stresu ale může dojít ke stavu takzvaného zamrznutí, kdy nejsme schopni myslet ani komunikovat, natož být kreativní. V takové situaci hrozí rozpolcení mezi chováním, myšlením a prožíváním.

A co ten druhý typ kreativity?
Vypůjčím si slova Terryho Pratchetta, který ho ve svých knihách o Zeměploše hezky popisuje. Píše, že částečky inspirace létající vesmírem se za příznivých okolností usadí v hlavě člověka, který má zrovna prázdnou mysl. Taková mysl je v klidu, má dostatek prostoru, a člověk si tak může začít klást nejrůznější otázky a přemýšlet „ jinak“. Většina tvořivých lidí takové chvíle zná – chvilky, kdy zrovna neměli co dělat, jeli v tramvaji nebo se procházeli v parku a v tu chvíli jim přiletěla myšlenka „co by, kdyby“, vynořil se jim nápad, začali si broukat novou melodii nebo se jim v hlavě začaly skládat slova textů, básní či písní. Takové myšlenky si říkají o včasné zaznamenání, neboť jakmile se mysl opět zaměří na řešení nějakého problému, rychle se rozutečou.

Je podmínkou, aby kreativní produkt byl vždy jen něco zcela nového nebo originálního?
S tím bych úplně nesouhlasila. Slovo „vždy“ je v běžném životě téměř vždy nepřesné. Kreativní je svým způsobem každý, ale ne každého to živí. Mnoho lidí baví vaření typu „co dům dal“, někdo si rád ráno ladí oblečení, holí vousy do specifického tvaru, připravuje dětem nápaditou svačinku jako potěšení i pro oko… Jakkoliv malá se míra kreativity u těchto činností může zdát, je tam, a je tudíž všudypřítomná. Ráda jí říkám kreativita všedního dne.

Zvláštní stavy mysli

Senecův slavný výrok zní: „Neboli žádný velký duch není bez trochy bláznovství.“ Jaký je vztah kreativity a duševních onemocnění?
Současné výzkumy souvislost mezi duševními chorobami a kreativitou nepotvrzují. U deprese a úzkostí bývá kreativita naopak značně potlačená. Zmíněné částečně stereotypní úvahy se pojí především s van Goghem a jinými umělci, kteří trpěli schizofrenií. Pravdou je, že myšlení lidí s některými typy schizofrenie je více symbolické, a tudíž se mohou v symbolech snadněji vyjadřovat, ale pravidlem to rozhodně není.

A jak je tomu v případě stereotypní linky: kreativita – umělci – psychoaktivní látky?
Kreativní lidé a umělci, pokud už, tíhnou k transovým stavům, tedy ke stavům vytržení a k látkám, kterými se takové stavy dají navodit. Na druhou stranu lidé, kteří se svou kreativitou živí, se se mnou podělili o zkušenost, že tvorba pod vlivem látek navozujících změněný stav vědomí obvykle nevede k ničemu užitečnému. Při procesu tvorby se takovým látkám v rámci práce proto spíše vyhýbají.

Co dělat, když máme pocit, že jsme všechnu svoji kreativitu již spotřebovali?
Pakliže je pro nás taková situace a především její prožitek ještě snesitelný, systém se po nějaké době začne sám zcela spontánně probírat a my sami začneme situaci řešit. Zavoláme druhým lidem, kamarádům, rodině nebo například na krizové centrum, podělíme se o svůj problém a vyhledáme pomoc. Když si ale neumíme nebo nechceme nechat pomoci, když se v takové situaci nacházíme po dlouhou dobu, nakonec pravděpodobně doputujeme buďto s psychickými potížemi na psychiatrii, nebo s tělesnou nemocí ke specialistům. Tak či tak to náš systém nakonec vždy tvořivě zařídí tak, aby se nám pomoci dostalo.

Vybavuje se vám nějaký příklad z vaší praxe?
Vzpomínám si na jednu paní, která měla velmi náročnou práci, potřebovala si již odpočinout, ale nechtěla v tom kolegy nechat samotné. Sama si nedovolila odpočívat, neuměla relaxovat, nedokázala „vypnout“. Když už odpočívala, tak musela vždy aktivně. Na jarní lyžovačce si zlomila nohu a zůstala dlouho doma. Tělo ji prostřednictvím úrazu přimělo se doslova zastavit, vytvořilo prostor na porozhlédnutí a přeskládání priorit, ale již s daní pořádné dávky bolesti.

V dnešní výkonové době se s lidmi s podobným nastavením roztrhl pytel. Jak lze takovému člověku laicky pomoci?
Když má dotyčný štěstí a má kolem sebe lidi, kteří si jeho těžké chvíle všimnou a svou tvořivost si zachovají, postačí ho vzít kolem ramen, zahřát, zklidnit a pootočit jeho pohled trochu jinam. Nabídnout mu jinou perspektivu, umožnit mu zastavit se včas či se postupně zotavit. Jinými slovy vytvořit společně prostor pro opětovné nastartování jeho přirozené kreativity.

Rozvíjení kreativity

Rozumím tomu tedy správně, že kreativita, ať už jakéhokoliv druhu, je nám jako lidem zcela přirozená?
Myslím, že uvědomění, že všichni jsme v nějaké míře kreativní, je klíčem k mnohým svízelným situacím. Minimálně jsme totiž všichni tvůrci našich životů. V dospělosti máme možnost si je vytvářet tak, aby nám v nich bylo dobře. Stojí tedy za to si v tomto důvěřovat a realizovat se v této oblasti co nejvíce.

Ne všichni však v sobě tuhle životní kreativnost přirozeně pociťují.
Ono to není jen tak. Vůle k životní tvořivosti souvisí s celkovou důvěrou v život sám a tu získáváme již v dětství. Proto je pro nás jako rodiče hlavním úkolem být dětem nápomocní především v tom, aby tuto důvěru mohly získat. Tématu jsem se dotkla v knížce, kterou nakladatelství trefně nazvalo Pomoc dětské duši. Pomoci dětem růst, rozvíjet se a důvěřovat si.

Můžete být konkrétnější? Jak mohou rodiče důvěru v život a potažmo rozvoj kreativity u svých dětí podpořit?
U dětí můžeme důvěru v život rozvíjet především tím, že budeme sami na sobě pracovat tak, abychom jim mohli nabídnout bezpečný vztah a vědomou a láskyplnou výchovu. Zároveň záleží na tom, kam jako rodiče obracíme pozornost. Jestli vyzdvihujeme u dítěte ty věci, které se mu daří a ve kterých vyniká, nebo se naopak zaměřujeme na to, co se mu nedaří a co mu nejde. Důležité je vždy se zamyslet, zdali my sami můžeme udělat nebo naopak neudělat něco pro to, aby se dařit mohly.

Narážíte na negativní vliv přílišné podnětnosti či angažovanosti rodičů? Jak se takový přístup na dětské kreativitě může podepsat?
Do některých procesů je lepší příliš nezasahovat. Když si například dítě samo v klidu hraje, nerušme ho. Za důležité považuji, aby rodič dítě neustále nevedl, ale spíše se k jeho hře připojoval a umožňoval dítěti rozvíjet a zkoušet jeho vlastní nápady. Jak ale rozpoznat, kdy věci měnit a kdy být trpělivý a nechat je tak, jak jsou… to je otázka za milion, která provází lidstvo zhruba od té doby, kdy bylo samo schopno si ji položit.

Ale přesto se i já u ní musím zastavit. Jak v takových situacích balancovat? Kde jako rodič mohu získat důvěru ve své rozhodnutí?
Pomyslným vodítkem či únikovým východem nám může být prokázaná schopnost a radost z improvizace. Ze situace, kdy jsme například nezvolili nejšťastnější cestu, tak můžeme vybruslit tak, že dítěti ukážeme důvěru v improvizaci a také to, že s trochou nadhledu a humoru můžeme věci společně zvládnout. Ukázat, že do šťastného konce nevede jen jedna cesta, že si každý vytváříme tu vlastní.

Jakou roli hraje v kreativitě dětí zvědavost? A jak s ní rodiče mohou pracovat?
Téma tvořivosti je se zvědavostí, tedy zkoumáním světa a jeho hranicemi, bezprostředně svázáno. Třešničkou na dortu je pak prožitek z vlastní tvorby a jejího úspěchu. Všichni známe slavné dětské: „Koukej, koukej, co jsem vytvořil!” Můžeme si toho všímat především od chvíle, kdy se dítě začíná samostatně pohybovat a postupně zkoumá nové věci. Zjišťuje, co umí a jaké má schopnosti. Děti jsou proto v určité fázi vývoje zcela unešené z toho, že vyměšují, a zapáleně své výtvory zkoumají. Podporující až obdivná reakce rodiče je v tomto směru důležitá. Dítě dostává zprávu, že se svojí tvořivosti nemusí obávat, že ji nemusí schovávat.

A co když se dětem této podpory a péče v dětství nedostává?
Jak nedávno řekla jedna moje starší kolegyně: „Mít podporující a láskyplné rodiče je luxus, protože velká část lidí v rodičovské roli prostě selhává. Nejčastěji z toho důvodu, že mají sami dost práce s vlastní zátěží a nemají kapacitu na to, aby vědomě vychovávali vlastní děti.“ Realita je proto taková, že většině lidí chybí zkušenost s bezpečným vztahem, kontaktem s druhými, ale i se sebou samým. Nemáme dobře nastavené hranice prostoru, ve kterém můžeme bezpečně experimentovat, zkoumat a rozvíjet se, a naše životní kreativita v důsledku stagnuje.

Samotné uvědomění, že mi kreativita chybí či že něco v životě postrádám, by již mohlo být odrazovým můstkem k patřičné změně.
Když si člověk uvědomí, že se pohybuje především ve stereotypech a že se mu v nich už nelíbí, je na dobré cestě. Přichází do fáze, kdy může začít vědomě improvizovat, zkoušet nové věci, experimentovat a objevovat „nová území“ života. Výborně k těmto účelům slouží například četba, kurzy zaměřené na porozumění sobě samému či různé druhy expresivní terapie, ve kterých máme šanci nalézt náš vnitřní kompas, sebecit a intuici. Všechny dobrodružné výlety do našeho nitra jsou ale stejně tak důležité jako ty „ven“ – do přírody, za památkami či do nových společenských skupin. Cesty dovnitř i ven jsou možnosti, kterými lze naši životní kreativitu obohatit a rozvinout.

Co nám na této cestě může pomoci?
Heslo by mohlo znít: „Nebát se hledat, najít si to své a toho se držet.“ Často se ale vyplatí vydat se na nové cesty se zkušenějším průvodcem. To platí jak pro Alpy, tak pro psychoterapii. Jakékoliv nové zkušenosti, kdy zažíváme sami sebe v různých situacích, nám umožňují vytvářet vlastní, kreativní „rukopis“ života, ale není na škodu, když nás alespoň v začátcích někdo zespoda jistí.

Články k poslechu

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

Hranice v rodině

Babičky chtějí vídat vnučku častěji, mně jejich přítomnost nedělá dobře.

11 min

Lidoop v zrcadle

Martin Burget přináší zajímavosti z oboru psychologie.

11 min

7. 6. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.