Ty tvoje krámy!

Na začátku si toho moc nevšímáme. Jsme schopni leccos polknout. Mnohdy věříme, že se to spraví, že to nějak dopadne, že si partner, kamarád, rodič přece musí všimnout, že něco není v pořádku, že nám něco vadí. Že to pochopí a změní se. Já osobně také často slýchám o tom, že věkem to budeme brát jinak, že čas hodně změní, dodá nám všem toleranci, nadhled…

Jenže už moje babička říkala, že samo se nespraví vůbec nic. A já s oblibou tvrdím, že neznám nikoho, kdo by do kolébky dostal křišťálovou kouli, která by nám pomohla najít to „něco“, co druhému vadí, a zároveň objevit způsob, jak to nahradit tak, aby byli oba (možná všichni) spokojení. Lehce se tak dostaneme do pasti vlastního očekávání, která nás dříve nebo později dovede k pocitu frustrace, z které dost složitě hledáme cestu ven.