Na začátku si toho moc nevšímáme. Jsme schopni leccos polknout. Mnohdy věříme, že se to spraví, že to nějak dopadne, že si partner, kamarád, rodič přece musí všimnout, že něco není v pořádku, že nám něco vadí. Že to pochopí a změní se. Já osobně také často slýchám o tom, že věkem to budeme brát jinak, že čas hodně změní, dodá nám všem toleranci, nadhled…

Jenže už moje babička říkala, že samo se nespraví vůbec nic. A já s oblibou tvrdím, že neznám nikoho, kdo by do kolébky dostal křišťálovou kouli, která by nám pomohla najít to „něco“, co druhému vadí, a zároveň objevit způsob, jak to nahradit tak, aby byli oba (možná všichni) spokojení. Lehce se tak dostaneme do pasti vlastního očekávání, která nás dříve nebo později dovede k pocitu frustrace, z které dost složitě hledáme cestu ven.