Učím se nevědět

Je to asi tři roky nazpátek, kdy jsem si poprvé sedla do křesla naproti klientovi. Byla jsem tak nervózní, že se mi až potila záda. Vidím to, jako by to bylo včera. Dívka, která ze sebe postupně vysoukala, že se bojí jíst, že se stydí za své tělo a že se nemá vůbec ráda. Odzbrojilo mě to. Nevěděla jsem, kam dál. Co jí říct? A tak jsem si ji – přesto, že jsem dobře věděla, že to nemám dělat – zaškatulkovala.