Stojíte‑li vyčerpáni marnou honbou za onou příslovečnou „muškou jenom zlatou“ se síťkou na motýly zplihle plandající u země, zkuste si svou nepohodu užít!

Umění být nešťastný? Co je to proboha za nesmysl? Nešťastný přece umí být každý. Pro většinu Čechů by to podle neustálého nadávání na všechno mohla být medailová disciplína na olympijských hrách (pozor, nepovyšuju se, sama bych aspirovala minimálně na trenérku druholigového mužstva!). Zejména hypersenzitivní osoby se sklonem k trudnomyslnosti a s dokonale fungujícím „sebenasíracím“ mechanismem by mohly dlouze vyprávět o tom, jak na své emoční obloze mezi bouřkovými mraky vyhlížejí alespoň maličký kousíček modrého záblesku štěstí.

Ti pracovitější za ním usilovně běží – od klasické psychoterapie přes alternativu typu Miluj svůj život, Modrá alfa či Celestýnské proroctví po nejtvrdší ezo. Někteří „ezolidé“ se pro štěstí dokonce vědomě rozhodnou a jaképak štráchy s tím. Prostě začnou život nějakým zázrakem považovat za super únikovku a ke všem jeho lekcím přistoupí s hravou dětskou zvědavostí a vzrušením. Zítřek třeba přinese přistání mimozemšťanů nebo dýmějový mor, to tu ještě nebylo! Nebo bude klid a to bude taky fajn. Hlavně nehodnotit, nic neočekávat a nevymlouvat se na dětství, rodiče a zajeté programy.

Cesta za štěstím

Za sebe musím přiznat, že jsem přes veškeré snahy zatím knoflík na vědomé přepnutí na štěstí nenašla, ale díky mnoha na dřeň prožitým návodům, jak plovat v septiku a tvářit se, že jsem v Karibiku na báááječné dovolené, jsem se stala vcelku vyhledávanou „vrbou“ a posléze i „vrbou profesionální“.

Je logické, že v mé knihovně nechybí tituly jako Psychologie štěstí (Anton A. Bucher, Portál). Fakt bichle – mimochodem, skvěle se v ní lisují čtyřlístky. Ovšem 114 stran z 367 zabírá seznam literatury a rejstřík pojmů. Z toho je vidět, že pracné je nejen hledání štěstí, ale i jeho zkoumání!

Zatím jsem knihu pouze prolistovala a naskládala do ní další čtyřlístky. Přinášejí štěstí kamarádce šperkařce, která je galvanizuje, a tím pádem i mně, protože její nadšení z mých nálezů mi zvedá náladu. Prostě udělat někomu radost má taky něco do sebe, jen se to nesmí stát celoživotním programem zásluhové lásky.

Obžaloba sociálních sítí

Subtilní knížečka Umění být nešťastný Dirka de Wachtera, belgického psychiatra a psychoterapeuta, mi přišla lákavější a přečetla jsem ji za den. V dobách dravého mládí bych se asi místy ošívala, že je to tak trochu kázání (ostatně na autora měli v dětství vliv dva strýci – duchovní a misionář). Nicméně jsem stejně jako autor ročník 1960 a sama sebe u kriticky kazatelských projevů přistihuji. Jen nemám načtená ta kvanta filosofů, jejichž citacemi se text místy až chaoticky hemží.

Třeba autorova kritika sociálních sítí a virtuální reality je mi velmi blízká. Ostatně, kdykoli se chci v umění být nešťastná zdokonalit, projedu na Facebooku všechny ty báječné dovolené, rozkvetlé zahrady, nové byty, romantická vyznání, načinčané kuchyně a vypečené chleby a z posledních sil tam fláknu aspoň fotku v jógové ásaně, abych nebyla za lúzra. Po dvou nedávných pochmurných komentářích se mi totiž ozvala kamarádka s varováním, že lidi brzy zmáčknou tlačítko Přestat sledovat a zničím si tak svůj marketingový kanál. Takže hurá a jupí, ale když se vám nedaří, nelezte tam!

Smutek k životu patří

Každopádně v současné nemilosrdné době, která neodpouští neúspěch ani špatnou náladu a přesně dávkuje povolenou dobu truchlení, kniha působí jako konejšivé obejmutí. Nenajdete v ní žádné proklamace o tom, že lásky a štěstí je plný Vesmír a jsou to jen vaše chorobné vzorce a lpění na utrpení, že si jich neumíte nabrat plné hrsti. Nejsou v ní ani vision boardy se sliby báječné budoucnosti po absolvování našeho semináře!

Naopak, dočtete se tu mimo jiné, že už Biás z Priény, mudrc z 6. stol. př. n. l., se domníval, že nešťastný je ten, kdo nedokáže snášet neštěstí. Sám autor za umění života považuje přijetí nepříjemností a nedostatků a také schopnost sdílet je ostatními. Ne na sociálních sítích, protože tam je musíte popsat s vtipným nadhledem, když už s nimi výjimečně otravujete, ale v laskavé lidské blízkosti.

Podle Dirka de Wachtera totiž občasný pocit, že jsme nešťastní, k životu prostě patří a není potřeba z něj hned dělat diagnózu a sahat po pilulkách. Názor, že život musí být především hezký, autor považuje za současnou nemoc s velkým N. Podle něj je mnohem důležitější hledání jeho smyslu a významu.

Úlevná je také informace, že schopnost být šťastný je daná geneticky – stejně jako řada životních požehnání. Někomu to jde samo, jiný se dost nadře. Stejně jako někdo musí denně cvičit a počítat kalorie, aby nevážil metrák, jiný se holt musí každé ráno pracně otřepávat z nočních můr a opakovaně startovat motivaci. Potěšila mě i utopická úvaha, zda by nebylo jednodušší, kdyby se svět přizpůsobil citlivým jedincům než naopak.

Dejte si čas na smutek

Za hlavní poselství knihy považuji výzvu k přijetí toho, že člověku není do skoku, a k trpělivému čekání na to, až smutek a zklamání odeznějí. Mimochodem autorovo příjmení v překladu znamená Čekatel… Ostatně tak dlouho se chodí se smutkem do tajné skrýše ve sklepě, až se emoční ucho utrhne. A vyhoření nebo deprese pak už má s momentálním pocitem neštěstí jen málo společného.

Ovšem není to nabádání k tomu, aby si člověk ve smutku rochnil a zaměřoval se jen na to špatné. Vybavila se mi slavná věta ze Slavností sněženek: Tady by bylo tak krásně, kdyby tu nebyly tu vosy! Prostě nějaké vosy budou vždycky. Jen nesmějí ovládnout scénu, což se stane, pokud s nimi začnete bojovat mácháním rukama. Stejně málo účinná je další filmová parafráze: Už jsi šťastná, děvenko? Ta má podobný efekt jako opakované vyptávání se usínajícího na to, zda už spí.

Prostě je dobré chmurné období přijmout, zeptat se ho, co nám přináší za zprávu, vzít ho jako danost a dát mu čas k odchodu. A také si vážit blízkých lidí, kteří v takové chvíli umějí poskytnout oporu bez nevyžádaných rad a hodnocení. Takže kdyby někoho napadl seminář na téma Jak být konstruktivně nešťastný, asi bych na něj šla!