Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Únava bez příčiny

Chronický únavový syndrom existuje, medicína si s ním ale neví rady. Šanci má klinická psychologie.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

13. 6. 2011

Co může pomoci pacientům s onemocněním, které medicína raději vyškrtla ze seznamu chorob? Zbývá psychoterapie a detektivní pátrání po možných příčinách a spouštěčích.

V ulici Gorochové ležel ráno ve svém bytě v posteli Ilja Iljič Oblomov. Byl to dvaatřicetiletý nebo třiatřicetiletý muž střední postavy, příjemného zevnějšku, s tmavošedýma očima, jeho rysům však chyběla jakákoliv určitá myšlenka, jakákoliv soustředěnost. Jeho myšlenky mu těkaly po obličeji svobodně jako pták…

Ilja Iljič byl pro nás a několik dalších generací „лишний человек“, zbytečný člověk. Dnes by možná dostal diagnózu únavového syndromu. Vlastně nedostal, protože po své přechodné krátké existenci byla tato diagnóza zrušena, navzdory tomu, že patologickou a nevysvětlenou únavou trpí kolem 0,2 až 0,4 procent našich bližních.

Jejich okolí na ně pohlíží vesměs nevraživě a domnívá se, že kdyby chtěli, mohli by se sebrat, mobilizovat silnou vůli, vzmužit se (včetně žen, jež jsou zastoupeny v této skupině dvakrát častěji než muži).

Také lékaři je vnímají jako frustrující přítěž, s níž si nevědí rady, protože v nejvyšších etážích medicíny si je přehazují psychiatři s imunology bez jakéhokoliv viditelného výsledku.

Zdravá únava, nezdravá únava a záhadná únava

Fyziologická únava – ať tělesná nebo psychická – je snížená schopnost vykonávat činnost, je důsledkem předchozí námahy a slouží k regeneraci systémů, které se na aktivitě podílely.

Patologická únava je důsledek nějakého chorobného procesu oslabujícího organismus, ať již je to akutní onemocnění, chronický nedostatek některé nezbytné látky, nebo metabolická porucha omezující optimální výkon.

Chronický únavový syndrom (zkratka CHUS, též FM = fibromyalgie, nebo ME = myalgiecká encefalomyelitida, CFS = chronic fatigue syndrome) můžeme popsat jako všeobecnou tělesnou i psychickou bolestivou únavu, pro niž však nižádný chorobný podklad nenajdeme.

Ponecháme-li Oblomova v oblasti literatury, najdeme první podrobný popis této obtíže ve zdravotní dokumentaci britské armády z předminulého a minulého století:

Seržant Charles Dawes, příslušník Eight King´s Royal Hussars, jako osmnáctiletý narukoval v říjnu 1854 na Krym, kde strávil šest měsíců. Pak byl převelen do Indie, kde se podílel na potlačení vzpoury a dále sloužil až do roku 1864. Po návratu do Anglie začal trpět nezvládnutelnou a nepřekonatelnou únavou a problémy s levým okem. Stěžoval si na vyčerpanost, slabost, třes, bolesti nohou při chůzi, bolesti kloubů, zejména kolenních, loketních a ramenních. Měl přetrvávající kašel a poruchu zraku na levém oku.
 Dawes byl i objektivně tak unavený, že byl nakonec propuštěn z armády v únoru 1872 s diagnózou „celkové neschopnosti, zhoršeného vidění a revmatismu“ s invalidní penzí. Opakované prohlídky konstatovaly zhoršující se celkový funkční stav bez většího objektivního nálezu s výjimkou zánětu duhovky levého oka, na které v roce 1923 zcela oslepl. V 85 letech byl hodnocen komisí, která ho kontrolovala, zda penzi pobírá oprávněně, jako „velmi zachovalý na svůj věk“. Dožil se 96 let a zemřel roku 1932 na srdeční selhání.

Další obětí této podivuhodné choroby, která rovněž prodělala Krymskou válku, byla Florence Nightingalová, na jejíž paměť byl 12. květen, den jejích narozenin, vyhlášen Mezinárodním dnem připomínky únavového syndromu.

Nemoc, která neexistuje

Chronický  únavový syndrom je soubor příznaků a stesků, u nichž zatím nebyla jednoznačně určena příčina. Je to onemocnění, o jehož existenci se dlouho svádějí boje, onemocnění, jehož zařazení, byť je uznáno takovými autoritami jako je Světová zdravotnická organizace nebo Centrum pro kontrolu nemocí v USA, je stále ještě předmětem diskusí a tahanic a ve většině klasifikačních systémů chybí.
     
První vymezení syndromu nabídla Fukudova kriteria, která uvádějí, že jde o:

  • únavu trvající více než 6 měsíců
  • další symptomy, mezi něž patří zhoršení paměti nebo koncentrace, bolestivé lymfatické uzliny, bolesti v krku, svalů, kloubů, hlavy, neosvěžující spánek, různé neurologické a psychické obtíže a zhoršení únavy po námaze.

Několik dalších popisů tyto symptomy více či méně kopíruje. Chronický  únavový syndrom je považován za „civilizační nemoc 20. století“ a velký zájem vědy a medicíny vyvolal poprvé až v průběhu osmdesátých let 20. století. Lidé jím však trpěli už v minulosti. Je k dispozici řada popisů obdobných stavů z 19. století, kdy byly označovány jako neurastenie, a existují zprávy ješte starší.

Rozpaky medicíny nádherně ilustruje čerstvá analýza, která zjistila, že ve 119 lékařských učebnicích nejrůznějších oborů jich 48 (40.3%) obsahovalo informaci o Chronickém únavovém syndromu. Nicméně z celkových 129 527 stran byl syndrom zmíněn jen na 116.3 (0.09%).

Co to způsobuje a co pomáhá?

Jako příčiny jsou uváděny hypotetické poruchy prakticky všech chemických systémů v mozku, dále

  • genetické vlivy
  • nadměrná psychická zátěž v předchorobí
  • prodělané infekce
  • nesprávné složení bakterií ve střevech
  • (a naposledy virus svou aktivitou podobný HIV, což bylo minulý měsíc přesvědčivě vyvráceno)

Bez znalosti původce obtíží se léčba zastřeluje naslepo, čemuž pak odpovídají výsledky, které zatím vyprávějí o tom, co všechno NEFUNGUJE, a je spíše na škodu:

  • antibiotika
  • léky proti virům
  • léky ovlivňující imunitu
  • včetně steroidů
  • potravní doplňky

Přechodný efekt mají stimulancia a trochu pomáhají antidepresiva. Psychoterapie šitá na míru každému zvlášť a detektivní pátrání po možných příčinách a spouštěčích je to jediné, co má k dispozici lékař, který chce těmto nemocným pomoci.
     
Chronický únavový syndrom je tak výzvou vědecké medicíně. Je nemocí, která má zatraceně výrazné příznaky, ale postrádá jakékoliv objektivní nálezy, čímž se vymyká pravidlům. Jediné, co s ní zatím medicína dokázala udělat, je, že ji vyloučila ze seznamu chorob. To opravdu není moc. Klinická psychologie je na tom lépe, protože tyto zásadní kroky dělat nemusela.

Ilja Iljič zemřel podle všeho bez bolesti a bez utrpení, jako když se zastaví hodiny, které člověk zapomněl natáhnout.

Diskuse 0