Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld

Z jiné planety

Vysoce citliví si často připadají jako mimozemšťani, kteří jsou tu omylem.

26:54
Petra Morvayová

Petra Morvayová

15. 3. 2018

Z audiobooku: Vysoce citliví

Vysoce citliví lidé často dlouho nevědí, že se cítí jinak a prožívají svět jinak, protože opravdu jiní jsou. Jejich reakce na svět nejsou přehnané, přespříliš emocionální, přecitlivělé. „Handicap“ vzniká až v relaci s jejich okolím.

Při psaní tohoto textu se potýkám se značnou vnímavostí k určitým typům podnětů a spotřebou energie na jejich zpracování. Nemohu se soustředit, dokud nenastanou pro mne ideální podmínky: nebudou žádné jiné úkoly k řešení, v hlavě nepoběží jiné téma přitahující mou pozornost, v nejbližším okolí nebudou žádné další osoby, hlasité zvuky, pachy, vůně, nebude mne tlačit oblečení ani čas. Budu pár dní dobře usazená ve svém biorytmu s dostatkem spánku, vhodného jídla, vycházek do přírody, s minimem vzruchů, sociálnem staženým na nulu. Jsem vysoce citlivá na podněty z prostředí. Narodila jsem se tak.

Cítím se nepříjemně ve velkých davech. Ve větší společnosti lidí nevydržím dlouho. Prostorům, kde se děje příliš mnoho věcí současně, se vyhýbám. Obtížně snáším vystavení silnému světlu, hlasitým zvukům, intenzivním vůním. Náhlé zvuky, rychlé pohyby a jiná překvapení mi způsobují silný úlek.

Abych mohla ve svém životě obstojně fungovat, je pro mne – stejně jako u dalších vysoce citlivých lidí – klíčové umět využívat různé strategie k řízení nadměrné citlivosti. Zvyšovat si emoční a senzorickou „imunitu“ způsobem pomáhajícím zmírňovat zatížení organismu přílišnou stimulací.

Kdo jsou vysoce citliví

Pro čtenáře Psychologie.cz v loňském roce tematiku vysoké citlivosti obsáhle zpracovala Jana Šulistovásérii několika textů. Shrnula v nich obecné potíže, ale i dary, kterými jsou obdařeni lidé s vysokou citlivostí. Ta obvykle, kromě silné vnímavosti vůči podnětům z prostředí, zahrnuje i citlivost směrem dovnitř a vysokou vnímavost vůči ostatním lidem.

  • Vysoce citliví lidé mívají potíže zpracovat a nechat být myšlenky a emoce – a to nejen ty negativní.
  • Často pociťují fyzické příznaky (např. bolesti žaludku, bolesti hlavy) v reakci na něco nepříjemného.
  • Na špatné nebo náročné dny reagují potížemi se stravovacími a/nebo spacími návyky, kdy nemohu jíst nebo naopak jedí příliš mnoho.
  • Zažívají často napětí nebo úzkost.
  • Mají tendence k perfekcionismu a cítí silný hněv nebo nelibost, pokud se jim zdá být něco nespravedlivé, přitěžující nebo jen otravné.
  • Mnoho věcí se jich osobně dotýká.
  • Snadno se bojí. Při iritaci bývají prudce vzteklí.
  • Trápí je i malé turbulence v interakcích s druhými. I v maličkostech odžijí velké „drama“.

Zatímco někteří vysoce citliví jedinci mohou být nositeli pouze několika z výše uvedených znaků, jiní mohou být nadměrně stimulováni i jinými „alergeny“. Jejich seznam mají ještě podstatně delší. Přestože výše uvedené položky mohu být symptomy různých poruch, traumatizací, deprivací (a také s nimi v lecčem souvisí nebo je zesilují), samotná vrozená vysoká citlivost není poruchou ani nemocí, ačkoli je na ni mnohdy tak nahlíženo.

Jak uvádí studie týmu Elaine Aron, která se vysokou citlivostí dlouhodobě přednostně zabývá, předpokládá se, že vysoce citliví zpracovávají smyslové údaje hlouběji kvůli vrozené povaze svého centrálního nervového systému. Tzv. Sensory Processing Sensitivity (SPS) je považována za rys osobnosti charakterizovaný vysokou citlivostí na vnější podněty. Včetně těch sociálních. Tato vlastnost organismu je spojena obvykle s větší hloubkou kognitivního zpracování podnětu a vysokou citovou reaktivitou. Člověk se zvláště vysokou mírou SPS je považován za vysoce citlivou osobu (Highly Sensitive Person, HSP).

Takováto reaktivita na podněty je prokázána i u jiných živočišných populací. Senzorická citlivost organismu je považována za jednu ze strategií, které se vyvinuly k podpoře druhového přežití. Organismy s vysokou citlivostí na prostředí dovedou rychle vycítit, kdy a kde je možné získat vhodnou potravu, příhodné podmínky, partnery, spojit se s dalšími. Přitom dovedou rychle registrovat i identifikovat hrozby (např. predátory, změny podmínek, ztrátu postavení, konkurenci), a tak se připravit k reakci na nově vznikající situaci, například i bleskurychlou aliancí s ostatními. Tato strategie přežití je v přírodě účinná, pokud přínos zvýšené citlivosti převyšuje náklady organismu na její používání (představuje totiž pro organismus zvýšenou kognitivní a metabolickou náročnost). Z této perspektivy budou lidé s touto strategií přežití vždy v populaci tvořit menšinu. Pokud by se totiž rozšířila na většinu, přestala by být v rámci přežití druhu výhodná.

Obvykle se uvádí, že vysoce citlivých lidí je v populaci zhruba 15–20 %. Z toho 70 % tvoří introverti, 30 % extroverti a další různé kombinace introvertních a extrovertních rysů. Určité procento takto citlivých „utrpělo“ i vysokou inteligenci různého typu.

Případ Sněhurka

Moje okolí mne od malička považovalo za neurotickou a bylo mi od nejútlejšího věku podsouváno, že se mnou z hlediska citlivosti k podnětům a prožívání rozhodně není něco v pořádku, začíná jeden příběh z mnoha. Patří ženě ve středním věku. Říkejme jí třeba Sněhurka.

Pocit, že nejsem – ve srovnání s okolím – nějak „v (po)řádku“ jsem si s sebou nesla od prvních krůčků až do dospělosti. Sama sebe jsem mezi lidmi dlouhodobě považovala za „nevyzvednutého mimozemšťana“, který čeká, až odletí domů. Kde to je, jsem nevěděla. V okolí jsem za své nejbližší příbuzné považovala spíše kočky, psy, křečky, veverky a podobnou havěť.

Specifické vzdělání, psychosociální výcviky a terapie mi během zrání přinesly poznání, že v mém případě nejde o osobnostní poruchu ani – kromě nějaké té „zdravé“ neurózy – žádnou duševní nemoc, ale že jsem strukturou osobnosti introvert, jehož nejvýraznější vlastností je empatie. Ve známém MBTI testu osobnosti jsem vyšla jako INFJ. Zastoupení tohoto introvertního typu v populaci je poměrně vzácné: dvě procenta. 1 % muži a 1 % ženy.

Již samotným pochopením základního nastavení struktury mé osobnosti se osvětlilo a změnilo mnohé. Sama pro sebe jsem začala být přijatelnější a dovedla lépe zprostředkovat i svému okolí, co ode mne asi lze, a co naopak nelze očekávat, co u sebe nemohu změnit. Přesto jako by část mne stále zůstávala zahalena podivností. Nedávné zjištění, že psychologové a neurovědci se již nějaký čas zabývají tzv. vysokou perceptivitou, vysokou senzorickou citlivostí a vnímavostí, že existuje jistá kategorie lidí, která se dá dokonce skutečně považovat za jiný druh v rámci druhu homo sapiens pro své odlišné fungování mozku a smyslů, bylo jako najít svou ztracenou planetu. Nervový vzruch u těchto lidí putuje mozkovými vlákny evidentně rychleji a hlouběji než u běžné populace.

Od narození na mne vše působí silněji než na jiné. Od malička je pro mne nutností vyhýbat se některým pochutinám, projevují se u mne různé látkové intolerance či nesnášenlivost některých léků, nestandardní reakce na očkování. Nesnáším alkohol. Kofein mne vystřeluje do vesmíru. Vyčerpává mne cestování, sociální interakce, telefonování. Mívala jsem od raného dětství problém zastavit myšlenky a mluvení, někdy jsem v euforii či úzkosti drmolila (a dodnes drmolím) hodinu v kuse. Jindy zase nemluvím téměř vůbec. Unavuje mne to. Oproti ostatním jsem se vždy rychle cítila vyčerpaná a dráždily mne i ty nejmenší podněty. Měla jsem a mám potíže usnout i doma, natož kdekoli jinde. Školní výkony, navíc ve třídě pro nadané děti, jsem odnesla řadou psychosomatických obtíží, nespavostí. Trpěla jsem emočním i sociálním stresem. Každý výlet, povinný školní výcvik jsem odstonala, vracela se domů nevyspalá, vyčerpaná, rozklepaná milionem nezpracovaných podnětů.

Iritovalo mne kdeco: „kousavé“ oblečení, tlačící knoflík, pachy z jídla, tikání hodin, štěkot psa. Jakékoli silnější zvuky, včetně lidského hlasu, mne doháněly k potřebě zacpat si uši nebo zmizet. Obtížně jsem snášela silné světlo, doteky lidí. Měla jsem problémy polknout určité jídlo. Potíže jsem měla i se zpracováním příjemných aktivit a zážitků. Klepala jsem se před rozdáváním vánočních dárků i po něm, těšení se na cokoli mne vysoce rozrušilo, cestovní horečka i před jednodenním výletem byla pravidlem, nesnášela jsem a dodnes nemám ráda překvapení.

Nedokázala jsem se dívat na pohádky obsahující násilí. Filmy a knížky, kde někdo trpěl nebo mu bylo ubližováno, jsem odnesla silnými emocemi. Každého zašlápnutého brouka jsem obrečela. Každé zvíře, které umřelo, jsem musela pohřbít a dlouho truchlila. S každým zlomeným křídlem vrabce jsem prožívala bolest, jako by to byla moje vlastní. Velmi mne ovlivňovaly nálady a pocity druhých. Cítila jsem se zároveň jako někdo, kdo je má vyrovnávat. Měla jsem silné sociální cítění a smysl pro spravedlnost. Stavěla jsem se automaticky na stranu slabších, vyloučených, podivných, zraněných. Těch, jimž bylo křivděno. Týkalo se mne trápení všech – lidí, zvířat, přírody. Poprvé jsem měla dojem, že je mi někdo jiný podobný, když mi maminka četla pohádku O princezně na hrášku. Další postava, ve které jsem se našla, byla Sněhurka K. J. Erbena – éterické, subtilní děvče, kterému nedělalo dobře ostré slunce, potřebovalo se držet ve stínu a nakonec se rozplynulo v obláček páry nad ohněm, když se pokusilo dělat to, co běžně dělají ostatní.

Viděla, slyšela a vnímala jsem věci, které druzí viděli, slyšeli a vnímali jinak nebo vůbec. Ke všemu jako by se mi nabízelo několik rovin výkladu a tušení souvislostí, zatímco druzí trvali na jednom jediném, nebo se jím ani nezabývali. Nedokázala jsem odpovědět na jednoduché otázky jednoduše. Dodnes na otázku „Jak se máš?“ poskytuji spíše fenomenologickou případovou studii. Mnohé jednoduché otázky jsem nechápala. Připadaly mi tak triviální, že by se na ně přece nikdo ani nemohl ptát. Unikal mi smysl jejich položení. U zápisu do školy jsem nedokázala říct, co je na obrázku. Přece by se nikdo neptal na to, co každý vidí. Současně jsem se v mžiku dovedla naladit na druhé, odhadnout motivace ostatních lidí. Rozlišit odstíny vztahů, okamžitě vnímat nekongruenci mezi vnější tváří člověka a jeho vnitřními pohnutkami. Číst sociální situace na jiné úrovni než druzí. Reagovala jsem na spodní skryté proudy více než na ty zjevné. Nedokázala jsem nekonfrontovat své okolí s tímto rozporem. Narážela jsem na nepochopení, komunikační potíže, vztahové problémy. Pociťovala únavu z interakcí.

S ostatními dětmi jsem byla ráda, ale nejšťastnější jsem byla o samotě. Mohla jsem se nořit do fantazie. Fascinovat se hodiny jen chmýřím od pampelišky, sklíčkem zalitým v betonové dlaždici. Bez hnutí se dívat z okna nebo do stropu. Vytvářet na něm příběhy a skládat si věci po svém. Nerušeně bádat „pod povrchem věcí“. Potřebovala jsem vše prozkoumávat pomalu a do hloubky. Do detailu a širokých souvislostí. Fascinoval mne vnitřní svět čehokoli a hledání nitek spojitostí vedoucí dál. Sebe, druhých, postav v knihách, filmech, příbězích, zvířat, stromů, kytek, přírody. Spojení s vnitřním světem všeho okolo přicházelo rychle. Všechno jako by ke mně hlasitě mluvilo, dotýkalo se mne, vstupovalo se mnou do vztahu, zasahovalo hluboko do mne. Naplňovalo mne něhou, krásou, radostí, soucitem, ale i bolestí a smutkem. Sebemenší podnětná maličkost ve mně vyvolávala odezvu jako ohňostroj – jako by se mi okamžitě po každém vzruchu otevřelo ve smyslech a nervové soustavě tisíce záchvěvů, jiskřiček, plamínků, barev, myšlenek, pocitů, často protichůdných. Někteří jiní s podobnou zkušeností to přirovnávají k okamžitému otevření spousty oken na obrazovce počítače po letmém stisknutí jediné klávesy.

Dokázala jsem svými reakcemi a „divným myšlením“ druhé odvrátit od kontaktu, vylekat, zahltit, podnítit neshody, odmítnutí, konflikt. Dospělí v roli „autorit“ na mne reagovali s jistým druhem averze a snahy mne zarovnat, děti mi leckdy nerozuměly. O to více jsem se těšila ze samoty a možnosti být jen sama se sebou. Pocit divnosti a osamělosti tak ale nevymizel, naopak zesílil.

Pozitivní část svého podivínství – schopnost analýzy, čtení sociálních a psychologických situací, schopnost empatie a soucitu – jsem později uplatnila ve studiu společenských věd a profesi v oblasti psychosociální a pedagogické práce, v kvalitativním výzkumu. Spojila jsem je tak intuitivně všechny dohromady. Studenti a klienti oceňovali míru empatie, atmosféru důvěry, konstruktivní komunikaci, přesnost v identifikaci problémů, kreativní podporu v nalézání možných řešení, otevřenou zpětnou vazbu, silné spojení, bezpečný prostor, netradiční myšlení, humor a paradoxně energii!

Té jsem ale během 20 let praxe měla méně a méně. Každou hodinu výuky, každé sezení s klienty, každou služební cestu jsem dotáhla na hranu svého možného a upadla do jakési hibernace. Neměla jsem energii na nic. Nechápala jsem, jak je možné, že druzí zvládnou dvojnásobek vedených hodin, dvojnásobek klientů, rodinu, děti, další aktivity. Pořád jsem se ptala, co dělám špatně. Na jedné straně hrál roli můj perfekcionismus, na druhé moje energetické zásoby. Po dvaceti letech praxe jsem víceméně dohořela. Dovedu žít jen ten nejobyčejnější život, pracovat s lidmi mohu už velmi omezeně. Věnuji se drobným psychosociálním a komunitním projektům.

Až díky pochopení, co je vysoká senzorická citlivost a jaká přináší omezení pro mne i mé okolí, jsem se s ní jakž takž naučila spokojeně žít. V rodině, mezi kolegy a přáteli jsem si nakonec vydobyla pozici trochu opelichané a praštěné strážné ovce, většinu času někde polehávající stranou nebo se pomalu ploužící kolem. Ale ve chvíli, kdy vycítí, že se něco důležitého děje, zasáhne, vyplivne nějakou podivnou radu či odvede s jistotou náměsíčníka stádo do bezpečí. Načež opět někam odpadne. Dlouze a pomalu tam přežvykuje a sleduje fascinovaně změny vláken v pavoučí síti.

Vše musím dobře plánovat podle stavu „vnitřní baterie“ tak, aby mne to co nejméně zatížilo – kontakty s lidmi, cesty, pracovní aktivity. Jsem nucena vyhýbat se podnětům, které mi nedělají dobře, nebo minimalizovat jejich dopad na mne. Mezi aktivitami mám naprosto nezbytné dlouhé přestávky na jídlo, spánek, nutností je pobyt v přírodě, jóga. Manžel se během 20letého soužití smířil s tím, že – řečeno replikou ze seriálu Červený trpaslík – žije „s něčím, co se patrně během 5 miliard let vyvinulo z kočky“. Včetně toho, že ona bytost se snadno cítí v ohrožení a stresu, syčí, prská, umí bleskově bolestivě kousnout, seknout drápem. Nutno říct, že bez jeho trpělivé podpory, opory a společného smyslu pro humor by se mi žilo o poznání hůř.

Donedávna jsem netušila, že nejsem až taková populační výjimka. Že je „nás“ vysoce citlivých „mimozemšťanů“ v různém provedení v populaci 15–20 % a že někteří v této kategorii navíc „trpí“ vysokou inteligencí.

Objevila jsem, že existují i další ufoni v různé míře „postižení“ obdobně! Kreativitou, mírou empatie, kompatie a intuice. Silným smyslem pro spravedlnost už v raném dětství. Zvláštním myšlením, někdy se schopností porozumět složitým problémům na různých úrovních vhledu a přitom i neschopností splnit jednoduchý úkol. S houfy myšlenek běžících jim najednou hlavou. S bohatou, ale i prudkou emocionalitou a rozcitlivělostí. Trpící vyčerpáním při zběžných sociálních kontaktech a nesnášenlivostí povrchních řečí. Se schopností hluboce se trápit cizím neštěstím a umem podporovat druhé. S citlivostí takovou, že na drastické obrázky či záběry z médií zareagují psychickým otřesem, nespavostí, či dokonce zhroucením. Zatížení pochybnostmi o sobě, navzdory všemu, co umí. S křehkým sebevědomím a náchylností k úzkostem a depresím. Přineslo to do mého života radost a úlevu podobnou té, kterou asi zažívala mamutí slečna z animáku Doba ledová, když potkala stádo mamutů. A zjistila, že není vačice. I když u mne to bylo naopak. Zjistila jsem, že jsem vačice žijící mezi mamuty.

Citlivé smysly, citlivý mozek

Vysoce citliví lidé se často pohybují světem s nálepkou neurotiků. Přitom podle psychologa Dalibora Špoka tito lidé rozhodně nejsou „neurotičtí“, jak je jim někdy podsouváno. Tato kritika má totiž stejnou logiku, jako kdyby nahluchlý dědeček kritizoval své vnuky s normálním sluchem za to, že jim vadí jeho silně zesílená televize. Dá se říci, že ve chvíli, kdy „normálně citlivý“ člověk začíná něco registrovat, vysoce citliví tím bývají již přehlceni.

Ve výsledcích zmíněné studie Elaine Aron, kdy byli vysoce citliví sledováni pomocí frekvenční magnetické rezonance, je tzv. HSP skóre spojeno se silnější aktivací mozkových oblastí podílejících se na pozornosti, empatii, integraci a tzv. self‑other processing (proces rozlišování mezi vlastními emocemi a motivací a motivacemi a emocemi druhých). Pozornost a reaktivita jsou dle týmu psychologů a neurologů základními rysy SPS. U vysoce citlivých osob je zvýšena aktivace a propojení oblastí mozku zodpovědných za pozornost, integraci senzorických informací, empatii a plánování akcí.

Podle výzkumníků se lidé s vysokou SPS v nových situacích pravděpodobně nejprve zastaví, aby důkladně propátrali a zkontrolovali okolí. Vykazují zvýšenou pozornost k detailům a uvědomování si jemných podnětů. A to jak pozitivních, tak i negativních. Tato kombinace podporuje tendenci k podrobnějšímu zpracovávání podnětů a učení se ze získaných informací tak, aby byly užitečné v současné chvíli i využitelné v situacích budoucích. Naproti tomu lidé s nízkým SPS věnují menší pozornost jemným podnětům, rychleji přistupují k novým situacím, jsou méně emocionálně reaktivní a chovají se méně dle minulé zkušenosti.

Až 20% podíl v populaci zakládá poměrně velkou pravděpodobnost, že v okolí každého z nás musí být podobně „postižení“ nebo spíše „obdaření“ jedinci. Jen je umět rozeznat. Poměrně vysoké rozšíření v populaci také znamená, že se skutečně nejedná o poruchu. Přesto, jak už psala ve svém seriálu Jana Šulistová, lidé s vysokou senzorickou citlivostí, bývají dobře ukrytí pod různé masky, mimikry a nezřídka též diagnózy (včetně mis‑diagnóz).

Pokud se vám povede takové jedince v okolí identifikovat (nebo jednoho takového dokonce objevíte přímo v sobě), pravděpodobně zjistíte, že také strávili velkou část svého života v pocitu, že jsou jiní než druzí, ale nevěděli proč. Zažívali jako respondentka předchozí kazuistiky reakce okolí na svou odlišnost v kritické, náročné, odlišnost potlačující formě, zpochybňující jejich pocity a způsob bytí. Reakce okolí typu jsi příliš citlivý, přeháníš, dramatizuješ, schováváš se, vymlouváš se, buď společenštější, buď otevřenější, přidej, nebuď na sebe tak opatrná, nefňukej, to zvládneš, proč to tak prožíváš? proč vše bereš tak vážně? dostávali a dostávají běžně.

Prakticky každý vysoce citlivý tyto věty dobře zná a slyšel je v mnoha různých obdobách. Reagoval na ně snahou o zvýšený výkon, změnu, pokoušel se přiblížit nárokům, přepínal své možnosti. Většinou shodně konstatují, že tyto pokusy skončily vyčerpáním, nemocí, prohloubením pocitu divnosti a selhávání. I když jsou takové tlaky okolí míněny dobře, vysoce citlivým nepomáhají. Vedou naopak k dalším pocitům neakceptovatelnosti, nehodnotnosti, pocitům studu, pochybností o sobě. Navzdory všemu, co dovedou a jací jsou.

Vysoce citliví lidé jsou díky své orientaci na vnitřní život – svůj i druhých – „přirozeně“ vhodní pro profesní role pomáhajících. Bývají z nich dobří a vynikající terapeuti, pečovatelé, psychologové, učitelé, lékaři, sociální pracovníci, duchovní. Tato praxe může být právě pro ně obzvláště vyčerpávající, pokud není kognitivně modifikována a důsledně regulována.

Vysoce citliví o sebe musí výrazně více pečovat (ve všech situacích a profesích) než druzí. Jen tak se mohou vyhnout nepříjemným a destruktivním konsekvencím, jimiž jsou právě oni ohroženi více než kdo jiný: vážným pochybením, onemocněním, depresím, syndromu vyhoření, ztrátám důležitých vztahů, smysluplnosti života.

Jak se žije vysoce citlivým v rolích profesionálních pomocníků? Jak se vypořádávají s nástrahami a zátěží přicházející zevnitř jejich nervové soustavy? Jak o sebe pečují, aby mohli vůbec dělat to, co dělají? O své zkušenosti s vysokou citlivostí a empatií se v příštím dílu seriálu o vysoce citlivých lidech podělí další tři ženy – psycholožka Lucie, sociální pracovnice Míša a dula Eliška.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Autistická matka

Dítě odložím do kočárku a dál pojedu podle svého. Jak jsem se mýlila.

8 min

Mějte mě rádi

O přijetí si říkáme různě. Působíte odtažitě, nebo byste se pro druhé rozkrájeli?

12 min

Léčení narcismu

Nechtějte po narcisovi, aby naráz odložil vše, co mu pomáhá překonávat vnitřní bolest.

21 min

Jsme jedno

Přežití lidského druhu závisí na naší schopnosti rozšířit svou perspektivu.

20 min

Umění být nešťastný

Smutek musíte přijmout a čekat, až odezní. Naučte se být nešťastní konstruktivně.

9 min

Otevřít audio sekci