29. 1. 2015
Pokud se podívám zpětně na svůj život a na rozhodnutí, která jsem učinila, nejlepší byla rozhodně ta, která vycházela z mého vlastního poznání a z mého vlastního žebříčku hodnot, mého svědomí. Těm ovšem předcházela dlouhá řada takových, která se neopírala o důvěru v sebe, ale o rodičovská přání, o to, co je společensky přijatelné, co je "normální". Tehdy jsem to tak ovšem nevnímala. Tehdy jsem věřila, že je správné rozhodnout se pro zlatou střední cestu.
Výchova za dob mého dětství se ostatně zlatou střední cestou často ubírala cíleně. Nevyčnívej. Dávej pozor, kde co říkáš. Neodmlouvej. Vystuduj, založ rodinu, najdi si práci na celý život, a když se zadaří, bude dovolená v Jugoslávii. Naštěstí tudy nešli všichni. A dnes? Dnes po ní možná kráčí tzv. obyčejný člověk, jehož protipólem je člověk úspěšný, bohatý, který je hodně slyšet a vidět.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné