Aneta Langrová patří k nejoblíbenějším autorům našeho webu. Působí jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a nyní ji čeká příchod dalšího potomka. Témata mateřství a rodičovství, o nichž jsme spolu hovořily, jsou pro ni právě teď velmi osobní záležitostí.
Jaké plány, těšení nebo pochyby jsou pro vás s nadcházejícím obdobím života spojené?
Plány raději žádné. Doufáme v nejlepší, ale jsme připraveni i na velký zápřah. Asi to bude náročné šestinedělí ještě s operací menisku, která mě čeká. Pak rehabilitace a nástup straší dcerky do školky. Prozatím mám pocit, že toto období nechávám ještě ve své mysli za zavřenými dveřmi. Ale věřím, že ať přijde cokoliv, zvládneme to. V tom nacházím velký klid.
Zkraje jste to asi takhle klidně nebrala.
Když mi doktoři naordinovali těhotenství s berlemi, měla jsem velké obavy, že nezvládnu samostatně s dcerkou doma fungovat, natož pracovat, vařit, uklízet… a nakonec to všechno vlastně šlo. Takže čekám, že až se narodí druhá dcerka, též najdeme nějaký způsob. Jeden z principů, který jsem si odnesla z výcviku a kterého se snažím uvnitř sebe držet, je: Věci mají tendenci dopadat dobře.
Naladit se na sebe
Maminky a často i tátové malých dětí jsou vystaveni velkému tlaku okolí. Každý má svůj názor na to, jak o dítě pečovat. Čím ho krmit, zda očkovat, kdy ho dát do školky, jak reagovat na jeho vzdor. Vyjadřují se k tomu rodiče, kamarádky, dokonce i náhodní kolemjdoucí. Nemluvě o sociálních sítích. Máte nějaký vlastní způsob, jak se tomuto tlaku bránit?
Slovo bránit je myslím přesně namístě. A s úlevou se mi chce říct: Naštěstí nemusím. Manželova i moje rodina jsou nesmírně otevřené a respektující. Nikdy jsme od nich neslyšeli: No nevím, asi byste to měli dělat takhle… Toto za nás nebylo… Navíc manžel už od těhotenství rozpouštěl každou moji pochybnost, zda něco nedělám špatně. Zda nedělám zásadní chybu, která mé dcerce přinejmenším zkomplikuje život. Vždy mi říkal: „Věřím tomu, jak to cítíš.“ Ale je mi jasné, že mnoho rodičů takové štěstí nemá, naopak to mají se svým okolím velmi těžké. Jejich vlastní vnitřní pocit je často ostatními znevažován, shazován, zesměšňován. A udržet si jistotu, že tak, jak vychovávám, je dle mého přesvědčení správně, je velmi náročný úkol.
„Správně vychovávat“ je asi obecně zatěžující představa.
Je a můžu vás ujistit, že tento požadavek na sebe i já často mám. Chtěla bych zajistit své dceři (i té zatím nenarozené) co nejlepší život, podmínky, možnosti a vlastně i psychickou odolnost. Chtěla bych jí umožnit, aby sama zesílila, přišla na to, jak fungují vztahy, svět, vzdělání… K tomu je pak tisíce knih, článků, přednášek, je to až zahlcující. A pak, nad všemi knihami a kurzy existuje nějaký pocit uvnitř. Pocit, o který se můžeme opřít. O kterém můžeme říct: Takhle já to zkrátka dělám a mám. Takhle to cítím. A dělám to tak, jak nejlépe v tu chvíli myslím a můžu. A když pochybuji (třeba o chvíli, když dcerku okřiknu), probírám to. S manželem, s kamarádkami, s mojí mamkou nebo na terapii. To vše mi pomáhá vědomě si říct: Děláš to, jak nejlépe umíš. A děláš to s láskou. Děláš to s tím nejlepším svědomím.
Pro mnoho mladých rodičů je právě tohle asi nejtěžší: uvěřit svému vnitřnímu pocitu. Cokoliv vnějšího, ať je to odborná literatura, články na internetu nebo rady kamarádek, se může zdát jako vyšší autorita než vlastní vnitřní hlas. Navíc v té záplavě informací je někdy těžké ho uslyšet… Jak ho v sobě objevit a najít odvahu mu důvěřovat?
Věřím, že pro mnoho maminek a často i otců není snadné hledat onu vnitřní jistotu. Mezi všemi radami a doporučeními. Mezi kurzy, knihami, přednáškami a hlavně mezi někdy až opravdu bolestně mířenými výchovnými poznámkami typu Já už bych jí/mu dávno dala na zadek… Tvoje dítě je nevychované a rozmazlené… Já vím, co je správné… A možná daná maminka uvnitř cítí, že to či ono je to poslední, co by chtěla udělat, a přesto to zcela vážně zvažuje. Zařadí ono doporučení mezi své výchovné metody, protože jí to nejbližší říkají, aby nebyla „špatná máma“. Ale možná jí něco uvnitř říká: Tohle vlastně nechceš.
Jak tedy poznáme, co chceme?
Hledat to, co je v nás vlastní, autentické a přirozené, je celoživotní cesta. Dobrý ukazatel může být pocit po dni stráveném s dítětem dle svého tempa a stylu, kdy si řekneme: Jé, to bylo fajn! Oba se cítíme dobře, tohle nám svědčí, takhle je nám hezky. Může to být skupina lidí, se kterými nám je příjemně a mají podobný názor na výchovu, nebo odborník, který říká něco, s čím zcela souzníme a co je nám blízké. Zkrátka něco, k čemu naše duše inklinuje. Nemusíme se rozhodnout nebo nastavit svoji výchovu zcela jinak ze dne na den. Mohou to být mravenčí, drobné kroky, malá zpřísnění nebo naopak ústupky. Může to být více ňuchňání, více povídání, nebo naopak více pravidel, ale nemusí to být nic radikálního. Můžeme sami na sobě zkoušet, co je vlastně naše. Co vyhovuje nám i našemu dítěti. Co je nám autentické a přirozené.
Mezi jinými lidmi
Dalším velkým tématem mateřství je porovnávání dětí i rodičů samotných. Proč moje dítě ještě neumí to a to, když stejně staré dítě kamarádky to už zvládá? Neměla bych s ním také chodit na plavání? Ona se už po roce vrací do práce? Kariéristka! Ona s ním sedí tři roky doma? Neschopná lemra… Poradíte, jak takovému srovnávání nepropadnout?
Když to alespoň maličko půjde, dejte na svůj pocit. Dejte mu váhu a důležitost. Vykašlete se na jiné mamky, svoje matky, rady, doporučení nebo pocity druhých. Každý máme své vlastní, unikátní, specifické a něčím výjimečné děťátko. Například moje dcerka se od narození tulí a ňuchňá jenom u mě. Zcela výjimečně s někým jiným a obvykle jen v rámci hry. Někdy je to pro okolí náročné, jelikož by se jí též rádi přiblížili a užili si kontakt s ní, ale zkrátka to tak má. Říkám, že je to něco vesmírného, jedinečného pro každé dítě. A uvnitř cítím, že je potřeba to respektovat a nenutit ji.
Každé dítě je zkrátka jiné.
Ano, a navíc každé děťátko má svoje tempo. Každá buňka v jeho mozku dozrává v tu nejvhodnější chvíli, až přijde ten správný čas. A uspěchávat něco (třeba i návrat k práci), na co děťátko není připraveno, je vlastně trápením pro všechny. Takže kterékoliv mamce, která pochybuje o sobě, zda by neměla své dítě tlačit, motivovat, pobízet do něčeho, protože děti jejích kamarádek už to umí nebo už jsou dávno ve školkách, bych spíše jen poslala myšlenku a pocit jistoty: Vy víte, jak je to správně. Vy víte, co vaše děťátko potřebuje a jak mu je nejlépe. Bez obav to poslechněte – všechno přijde ve správný čas. Bez tlaku a bez obav… Když byla dcerka čerstvě na světě, hodně jsem poslouchala podcast Houpačky, kde byly diskuze laděné čistě mateřsky. Poslech mi dodával mnoho klidu, nadhledu a jistoty, že když poslechnu svůj pocit, nešlápnu vedle.
Česká společnost není k dětem příliš přátelská. Klade se důraz na ukázněnost, stále se setkáváme s autoritativním, nelaskavým přístupem. Dokonce i cizí lidé na ulici mívají tendenci „výchovně zasáhnout“, když se dítě podle jejich názoru chová hlučně. Jak toto téma vnímáte?
Moje dcerka je temperamentní dítě, patří k tomu i občasné záchvaty vzteku. Naštěstí velmi krátké, ale umí si vzteky lehnout na chodník a brečet, že nikam dál nejde. To je naše chvíle. Chvíle, kterou si chci s dcerkou vykomunikovat já. Obvykle skončí do pár minut, ale obě potřebujeme svůj prostor. Dcerka potřebuje čas, aby zpracovala svůj pocit, a já čas, abych k ní mohla blíž. Kolikrát se stalo, že mi v tu chvíli někdo začal radit nebo komentovat její chování.
Dotýká se vás to v takových chvílích?
Věřte mi, že ve mně byl větší vztek na tyto kolemjdoucí než na dcerku, která zkrátka ještě ani nemůže mít své emoce plně pod kontrolou. Takže ano, dotýká se mě to silně. Mám pocit, že nezúčastnění přihlížející umí rodiče nesmírně zranit a podráždit. Umí v nich vzbudit pochybnosti, které si mohou v sobě nést dlouhou dobu a velmi bolestně. Často vídám nešťastné maminky podobně nebo ještě více temperamentních dětí, které jsou na pokraji svých sil a namísto pochopení a podpory slyší kritiku a rady, které rozhodně nejsou namístě.
Přitom je velmi těžké těmto situacím s dětmi předcházet.
To je pravda. Děti se mohou chovat různě – mohou zlobit, křičet, vztekat se, bouchat, později mohou selhávat u zkoušek. A jen ti, kteří jim rozumí, kteří je vychovávají a znají celý kontext situace, mají právo se vyjadřovat. Jen ti, kteří tuto situaci řeší a pomáhají. Nikdo jiný na to právo nemá. Ale stejně to udělá… A když tomu tak je, kéž by to šlo alespoň trochu pustit z hlavy s myšlenkou: Ten pán, ta paní vůbec neví, o čem mluví. Nerozumí tomu, nemají právo mě poučovat. A já jim mužů říct: Prosím, hleďte si svého – tohle si vyřeším já.
Životní lekce
Vaše těhotenství zkomplikoval úraz kolene, který vás na čas připravil o milovaný sport. Co vám pomohlo toto náročné období překonávat?
Manžel, dcerka, výcvik, terapie, kamarádi a rodina. Myslím, že můj běh byl regulérní závislostí, někdy až nezdravou. Přesto v některých ohledech velmi prospěšnou. Běh byl každodenní nedílnou součástí mého života nejméně deset let. Z dalšího děťátka máme velkou radost, ale současně je to pro mě období velkých změn, výzev, překážek, životních kroků a možná i duševních objevů. A nakonec, i když bych to zpočátku neřekla, to přišlo v tu nejvhodnější chvíli. Zmiňuji i terapeutický výcvik a svoji vlastní terapii, které mi ukázaly jiné možnosti, jinou cestu, kterou můžu jít, a jiný pohled, jak se na celou tuto šťastně nešťastnou situaci dívat.
Co jste takto pro sebe objevila?
Mimo jiné jedno z velkých témat bylo: Jak můžu být dobrá máma pro dcerku, která potřebuje tolik aktivit a pohybu? Můj terapeut se mě zeptal: „A co ji vlastně chcete naučit, co jí chcete ukázat?“ To pohnulo mým vesmírem, v kterém bylo předtím potřeba na sto procent fungovat. Nečinnost nepřicházela na mysl. Ale úraz moji dcerku i mě naučil mnoha jiným věcem: Je v pořádku, když někdy něco nejde. Když někdo něco nemůže. Je v pořádku si pomáhat. Brát ohled. Může se stát, že se zraníme a musíme dlouho čekat, než se něco zahojí, a přesto nemusíme být nešťastní. Je v pořádku pobrečet si a načerpat sílu. A je v pořádku objevovat, jak to jde jinak, hledat společně nové cesty. Řešit, jak můžeme najít spokojenost i v něčem novém, ze začátku kapku děsivém.
Naučila jste se díky mateřství něčemu, co můžete využít jako psycholožka nebo lektorka?
Myslím, že dcerka je mojí velkou učitelkou. Moje kamarádka mi jednou řekla: „Víš, děti učí nás. Ne my je.“ A já s tím plně souhlasím. Přijdou ve chvíli, kdy se rozhodnou přijít, a dělají s námi plno věcí. Mění naše vztahy a náš svět. Nutí nás zpomalit. Zastavit se. Protože mnoho věcí se pro mě mohlo stát samozřejmých. Ale dcerka je unešená z každé jízdy autobusem, vlakem, z každé fontány, rozkvetlého stromu. O svém mateřství mluvím myslím velmi otevřeně. A dotýkám se jej, když mluvím o partnerství, výchově, smyslu, když mluvím o práci, životním tempu i o zklidnění. Protože na to vše má alespoň v mém v životě velký vliv.
Co prožívají mladí lidé
Působíte jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy. S jakými tématy za vámi studenti přicházejí nejčastěji? Hodně se mluví o krizi duševního zdraví mladých lidí, doslova o epidemii úzkostí, depresí, sebepoškozování… I když toto se asi týká hlavně teenagerů, projevuje se to i mezi studenty na fakultě?
Studenti jsou hrdiny svých životů, alespoň ti, co ke mně chodí. Hrdinové dokážou před ostatními, navenek, lámat skály, ale uvnitř mohou být hodně zranění. Jejich situace mnohdy vůbec není jednoduchá. Studují jednu z nejtěžších škol u nás. Většinou bydlí v miniaturních bytech nebo jsou natěsnaní na kolejích s lidmi, se kterými se necítí komfortně. Mnohdy mají obtíže seznámit se a najít si přátele. Často je provází samota, nedostatek zájmu a pochopení. Nevědí, jak mluvit se spolužáky. Jsou pro ně těžké začátky.
Nemají to lehké.
Někteří se zorientují dobře, ale někteří (ti, kteří přijdou ke mně) mají svoji cestu trnitou. Škola a zkoušky jim dávají zabrat a ten nejtěžší balvan, co je někdy tíží, je nezklamat své rodiče. Chodí se silnými úzkostmi, někdy depresemi, panickými atakami, chodí nešťastní, vyčerpaní a frustrovaní. Bojí se udělat si čas pro sebe, odpočinout si. Rodiče to s nimi možná myslí i dobře – motivují, povzbuzují, varují. Ale někteří mladí lidé by potřebovali z jejich úst slyšet jednoduše: „To nevadí, když to nezvládneš. Je to jenom zkouška. Nic se nestane. Klidně si oddechni. Máme tě rádi…“
Z vlastní zkušenosti vím, jak může být tohle pro rodiče obtížné. Sami prožívají úzkost z toho, co bude s potomkem dál, když nedokončí školu. A je velmi těžké ji před dítětem nedávat najevo, tvářit se, že o nic nejde…
Chápu, že pro mnoho rodičů to je obří výzva – uklidnit své dítě, když jsou sami neklidní. Obávají se o jejich štěstí, budoucnost, zabezpečení. Ale ono ani nejde tolik o to, aby rodič předstíral klid, který zrovna necítí, ale aby dítěti třeba i vyjádřil, co vlastně cítí, a aby o tom alespoň v pár větách promluvil: „Tlačím na tebe, protože se o tebe hodně bojím. Bojím se o to, aby to s tebou nedopadlo špatně.“ Mladí dospělí, s kterými pracuji já, se často setkávají jen s bolestnými větami typu: Opovaž se školu nedodělat. Nebo v mnoha jiných případech: Ani s tebou o tom nebudu mluvit. Rodiče chtějí slyšet jen o úspěších, které jejich potomkové sklízí, jenže oni se často dostávají na pokraj zhroucení, což si rodiče často mylně interpretují jako lenost. Mnoho z nich užívá anxiolytika, antidepresiva, mnoho z nich vyhledá psychiatrickou péči a někteří propadají závislostem. Jsou ve slepé uličce – ve škole selhávají, ale nemají dostatek sil, aby to mohli řešit. A namísto podpory přichází tlak: Vždyť stačí jenom zabrat. To já jsem na výšce neměl/a kdy odpočívat. Dal/a jsem do toho vše. To ty rozhodně neděláš.
Čím tedy rodiče v takové situaci svému dítěti pomohou?
Rodič by rozhodně neměl upozaďovat své obavy, starosti, ale možná by měl zvážit formu, jakou je projevuje. Jistá forma tlaku může být v některých případech prospěšná, nicméně – alespoň pro většinu klientů v mé kanceláři – by byla vítaná spíše podpora a důvěra: Zvládneš to. Když ne tohle, zvládneš něco jiného. A když budeš chtít, pomůžu ti. V případě, že dítě podporu ani důvěru u svých rodičů nenachází, myslím, že je dobrá varianta mít na školách psychologa. Tím pro ně vznikne alespoň jedno bezpečné prostředí, kde nachází přijetí a porozumění.
Tempo života
Ve svých článcích se často vracíte k tématu zpomalení – jak obtížné pro nás může být dělat toho méně, vynechat některé zdánlivě prospěšné aktivity, které jsme si předsevzali pro zlepšení svého života, ale postupně se z nich staly další „povinné“ úkoly. Že dělat toho méně je někdy těžší než dělat toho víc. Dá se říct, že je to i vaše osobní téma?
Rozhodně. To je moje životní téma. Já to neumím. Snažím se, zastavuji se – a opět mám na mysli výcvik a terapii, která mi ukazuje pro mě moc zajímavou a přínosnou cestu. A jsem za to neskutečně vděčná. Opravdové zpomalení přišlo až s úrazem a berlemi. Díky tomu vidím mnoho věcí jinak. Například i svůj tehdejší přístup k tělu: Funguj, protože to chci, potřebuji, protože mě to baví. A mě baví tisíce věcí – sport, práce i uklízení. Nechci se ohlížet na to, že chceš něco jiného než moje mysl, tak se hýbej! Tak tělo poučilo mě a udělalo, co potřebovalo.
Proč se neumíme zastavit dřív?
Z mé zkušenosti si mnoho lidí vyčítá, když nejsou tolik aktivní, jak po nich chce okolí, nebo jak po sobě chtějí oni sami (protože je k tomu přece vždycky doma vedli). A to je škoda. Je škoda, když musí přijít něco jako úraz, nemoc nebo jiné neštěstí, které člověka zastaví. Ale podívejte, píšu o tom a sama se to učím. A myslím, že učit se je zcela v pořádku. Podle mě je to trochu podobné jako u té výchovy dětí: Vše má svůj správný čas…
