Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Ustoupit dítěti? Ano!

Trocha chaosu je v zájmu zdravého vývoje dětí. Připraví je na život v proměnlivém světě.

Pavla Koucká

Pavla Koucká

5. 3. 2012

Výchovní poradci se dnes shodují: děti potřebují jasné hranice, důslednost. Konečně se zdá, že máme ten pravý mustr, zlaté pravidlo, které nás provede úskalími výchovy. Dovolím si polemizovat.

„Už od batolete ho učím, že před večeří si musí uklidit hračky. A pořád to zkouší – vrhá se ke stolu, zatímco se hračky válí po celém bytě. Takže ho musím vracet a pak všichni čekáme, jídlo chladne. Ale teď už vím, kde jsem udělala chybu!“ hlásí vítězoslavně maminka pětiletého Ondry.

„Vlastně mi to sám prozradil. Měli jsme vážnou debatu o uklízení, a víš, co mi řekl? Proč neuklízí? – ,Jednou sis těch hraček nevšimla!‘… Tak vidíš: nebyla jsem dost důsledná! Stačilo jednou povolit, a teď to pořád zkouší.“

Poučeni volnou výchovou

V první polovině 20. století se vychovávalo autoritativně, přísně. A poměrně důsledně. Děti si nesměly dovolit neposlechnout, odmlouvat. Za přestupek se trestalo, děti byly bity nebo klečely na hrachu. Výsledek? Neurotické osobnosti, lidé neschopní vzdorovat autoritě, nacismus.

Pro pocit spolehlivého a bezpečného světa není pro dítě podstatná jistota, že když udělá to, stane se ono – že za přečin přijde trest a za snahu pochvala.

Uvolnění 60. let, hippies, sexuální svoboda. Když květinové děti plodily vlastní děti, spadly do opačného extrému než jejich rodiče. Volná výchova, liberální přístup, maximum svobody pro dítě. To byl na západě trend 70. a 80. let. Výsledek? Rozmazlené děti bez hranic, malí tyrani.

Postupně se začalo ve výchově prosazovat jasné vymezení hranic. Dnes nemáme děti bít, strašit, ponižovat, ale musíme jasně určit, co a jak bude, co smějí a co nesmějí. A na tom trvat. Děti tak vědí, co očekávat, svět je přehledný. To je uklidňuje a zamezuje nekonečnému zkoušení, co si ještě mohou dovolit.

Je to skutečně tak jednoduché? Je důslednost ve výchově oním zlatým pravidlem zaručujícím spokojené a zároveň poslušné dítě?

Večerníček navíc

Nedávno jsme tříleté dcerce začali pouštět večerníčka z DVD. Díváme se společně, což je príma. Je to poměrně hezká chvilka, kdy jsme pohromadě, a o večerníčku si pak můžeme ještě povídat. Jenže někdy je mladší syn už unavený, potřebuje uložit. Takže večerníček není – místo toho dcerce šeptem a potmě povídám pohádku, zatímco se malý kojí. A někdy je zase synek v pohodě, času dost, a tak pustíme večerníčky klidně dva, i tři, když se nám všem chce.

„Maminko, prosím, já chci ještě večerníčka – prosíím!“ – „Ne, už si jdeme lehnout.“ To bývá náročné říci, trpívám s holčičkou. Mnohem jasnější a přehlednější by bylo třeba pravidlo: co den, to večerníček. Dcera by vždy věděla, co ji čeká, a já bych byla ušetřena přemlouvání.

Rodič, který bazíruje na prkotinách, působí na dítě jako nejistý člověk. Přirozená autorita se pozná jinak. Vnitřně silný rodič může dítěti klidně někdy ustoupit.

Myslím ale, že důsledným dodržováním pravidla jednoho večerníčku bychom dohromady tratili více. Syn by se občas zbytečně „přetáhnul“. A jindy bychom zase přišli o druhou pohádku, která nám všem udělá radost.

Takto se navíc naše tříletá učí vyrovnat s určitou frustrací (v případě dne bez večerníčka), a užívá si sdílené radosti (to když je večerníček navíc). A taky se učí vnímat náladu a potřeby druhých: „Maminko, dneska Horymírek vypadá, že ještě nepotřebuje spinkat, to by mohli bejt dva večerníčkové, žejo?“ „Maminko, Horymírek je už asi trošku unavenej, pojď už honem raději už pustit večerníčka!“

A jak je to u malého Ondry? Opravdu jeho máma udělala zásadní chybu, když si jednou neuklizených hraček nevšimla? Těžko říct. Možná, že by Ondra neuklízel, i kdyby mu to ani jednou neprošlo. Prostě neuklízí rád, nebaví ho to a ono vrácení od stolu potřebuje, sám se nedokáže přinutit. Možná by pomohlo vysvětlení, proč je úklid před večeří žádoucí, je to včasné upozornění, že je třeba si dohrát. Určitě by pomohlo uklízet s ním, uklízet hravě, chválit.

Moudřejší ustoupí

„No tak, ustoupíš mu přece, jsi starší a rozumnější!“ nabádají často rodiče staršího sourozence. Zajímavé je, že to samé často sami nedokážou. „Už jsem řekl/a!“ zdůvodňují na dotaz dítěte své – někdy i nesmyslné – rozhodnutí. A nyní mají pro toto své chování moderní „zaklínadlo“ – jsou přece důslední.

Jenže rodič, který „bazíruje na prkotinách“, působí na dítě jako nejistý člověk. Přirozená autorita se pozná jinak. Vnitřně silný rodič může dítěti klidně někdy ustoupit. Mechanické dodržování následnosti „prohřešek-trest“ může také vyvolávat pocit, že trestem se prohřešek jaksi vyrovnává a není třeba podnikat další nápravu.

Dítě nepochybně potřebuje hranice a jistotu. Jistotu, že má milující rodiče, kteří unesou nedokonalost jeho i svou vlastní.

Jsme lidé, máme různé nálady, ovlivňují nás okolnosti. Je přirozené, že na jednu a tutéž věc, třeba kňourání dítěte, reagujeme různě: podle toho, kvůli čemu dítě kňourá, v jaké je náladě, v jaké náladě jsme my a podobně.

Tím, že se dítě učí číst naše nálady a předpokládat naše reakce vzhledem k okolnostem, trénuje svou sociální inteligenci. Časem se mu bude hodit, když na šéfovi pozná, kdy je naštvaný a jakákoli diskuse by jen přilévala oleje do ohně, a kdy je zase příznivě naladěn, ochoten vyslechnout názor a přehodnotit projekt.

Děti nepochybně potřebují hranice a jistotu ve svých rodičích. Chci však říct, že ty hranice nemusejí být striktní. Jsme lidi, ne stroje. Chybujeme, vyvíjíme se. Pro pocit spolehlivého a bezpečného světa není pro dítě podstatná jistota, že když udělá to, stane se ono – za přečin přijde trest a za snahu pochvala. Jde o jistotu, že má za všech okolností milující, a pokud možno i silné, rodiče. Rodiče, kteří unesou nedokonalost jeho i svou vlastní.

Diskuse 0