Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Útěk do přítomnosti

Špatně pochopená mantra „tady a teď“ nám nadělá spoustu nepříjemností.

Dalibor Špok

Dalibor Špok

27. 1. 2014

Jednou ze zásadních tezí humanistické a spirituální psychologie je rada: snažte se žít více v přítomnosti. Neodkládejte věci na jindy. Nebraňte kvůli starostem o zítřek kvalitnímu prožití dneška. Avšak jako se všemi moudrými radami, jsou-li vytrženy z kontextu, i tato se někdy stává předmětem nepochopení nebo nekritického zbožného uctívání.

„Být teď a tady“ pak jako univerzální klišé nosí na klopě svých hábitů guruové, kteří jinak příliš nemají co říci, nebo se tato formulka mění v dojnou krávu lenivců, jimž slouží k rafinovanému útěku před vlastní zodpovědností.

Mnozí čtenáři mě jistě znají jako neúnavného propagátora významu přítomnosti a uvědomění našich možností teď-a-tady. Poslední dobou jsem si však s údivem uvědomil, jak mnohotvárně si mnozí lidé tuto radu zaměřit se na současnost vysvětlují.

Žít tady a teď se totiž může stát velmi pohodlným útěkem od vlastních závazků.

  • Proč bych měl plnit ten obtížný úkol? Raději si zamedituji a uvařím lotosový čaj!
  • Proč bych měl zavolat známému, s nímž jsem měl nedávno konflikt? Daleko pravověrnější z hlediska tady-a-teď je zajít si na procházku a vnímat oblaka, jak plynou!

Mnozí lidé začali používat přítomnost jako náhražku vlastní odvahy, jako výmluvu před vlastní neschopností pustit se do práce. Podobně jako jakýkoli jiný nástroj – nůž, lék nebo oheň – je i přítomnost skvělým pomocníkem v životě, ale o to horším pánem. Máme ji totiž užívat, nikoli jí předat svou moc.

Lidé sociálně dobře postavení, úspěšní v pracovním i osobním životě, si obvykle uvědomují horizont času velmi dlouhodobý. Ptají se, co bude za rok.

Myslet v dlouhodobém horizontu

Psychologické výzkumy ukázaly, že čím je člověk sociálně lépe postavený, tím delší horizont času bere do svého uvědomění. A nehovoříme teď pouze o bohatství či společenské třídě.

Uvědomovaný čas je u lidí žijících na okraji společnosti extrémně omezený:

  • Alkoholikovým nejzazším horizontem, na který dokáže myslet, je, kde se dnes opije.
  • Narkomanův horizont představuje starost, kde sežene peníze na další dávku.
  • Gamblerova uvědomovaná časová perspektiva končí rozhodnutím, kde si půjčí na další hru.

Ze svého okolí známé také mnohé případy těch, kteří jsou „překvapeni“:

  • Jsou překvapeni, že jsou najednou nemocní (i když desítky let jejich nezdravého životního stylu k tomu neodvratně směřují).
  • Diví se, že jim žena utekla z domu (a léta hádek a neohleduplností považovali za vedlejší produkt zdravého vztahu).

Tito lidé žili báječně v pohodlné, příjemné ulitě přítomnosti. Dát si další štamprličku. Zatočit válcem automatu. Ukrojit si další kolečko bůčku. Zůstat raději o hodinu déle s partou Na růžku, než si jít povídat domů s manželkou. Být tady-a-teď.

Lidé sociálně dobře postavení, úspěšní v pracovním i osobním životě, si obvykle uvědomují horizont času velmi dlouhodobý. Ptají se: Co bude za rok? Za deset let? Na co se zaměřit tento měsíc? Čemu věnovat tento rok, tuto dekádu? Šetří malému dítěti na vysokou školu. Myslí už nyní, co bude v důchodu…

Budoucnost nejsou starosti a plány

24. – 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

Nechápejte mě špatně. Stejně jako je žít nynížít nyní (život budhistického mnicha je jistě jiný než život zpitého alkoholika), je také žít s dlouhodobou perspektivoužít s dlouhodobou perspektivou.

První asociací, která nás napadne při hovoru o budoucnosti, jsou totiž starosti. Souvisí to s naší neschopností mentálně pokrýt všechny alternativy, které mohou nastat, s neschopností předvídat a kontrolovat budoucnost.

Těmto starostem z neuchopitelnosti budoucnosti čelíme dvěma extrémními, a tedy neužitečnými strategiemi:

a) Příliš plánujeme

Snažíme se budoucnost přeplánovat. Koupíme si knihu o důležitosti životního plánování. Vytváříme detailní strategie a podplány. Máme pocit, že pokud si vytvoříme fantazijní představu budoucnosti (tedy plán), vše nepředvídatelné se nám vyhne.

Poté vyžadujeme, aby život šel podle našeho plánu, a jakákoli odbočka nás buď vyděsí, nebo rozčílí. Snažíme se rychle vrátit jakoukoli odchylku od budoucnosti „jaká by měla být“ do „správných“ kolejí. Přestáváme umět naslouchat šancím, výzvám, novým tématům, příležitostem… jen proto, že je nemáme dopředu naplánované.

Tím život nejen ochuzujeme, ale neodvratně jej vedeme směrem, který obvykle končí menším či větším krachem a rozčarováním. Zapomínáme, že je třeba plánovat i umět pustit z rukou. Připravit se, ale i improvizovat. A tato dvojznačnost a její neuchopitelnost racionálním rozumem nás děsí.

Promysleme své možnosti. Vyberme si směr, protože jinak bude naše prodlévání v tady-a-teď jen bezcílné utloukání času.

b) Carpe diem, podej mi ovladač

Nebo se svěříme do rukou osudu. Vytvoříme si domácí pohodlíčko. Budoucnost nemůžeme předvídat, jakákoli snaha o zlepšení naší perspektivy v budoucnu je proto marnost. Soustřeďme se pouze na „teď a tady“. Co bude, bude. Teď si nedělejme starosti.

Vytvořme si spoustu pohodlných pelíšků, kam můžeme zalézt. A kolik se jich nabízí: bulvár, koníčky, kvaziproblémy, které strhnou naši pozornost; tlachání s lidmi, drbání, každodenní pivko s přáteli po práci, surfování po internetu, hypnotické seance s televizní obrazovkou… A zalezme. Říkejme před druhými: nic mi vlastně nechybí.

Připraven na nejhorší, počítám s nejlepším

Neuvědomujeme si, že budoucnost nemusí nutně znamenat ani nekonečné starosti a ruminace o tom, co přijde, ani podrobné plánování každého dalšího kroku do příštích deseti let, ani fatalistickou rezignaci. Uvažování v dlouhodobém horizontu znamená: buďme připraveni na vše, co může přijít. „Počítejte s nejhorším, a očekávejte to nejlepší,“ radí budhistický mistr, „pak vás nic nepřekvapí.“

Promysleme své možnosti. Vyberme si směr, protože jinak bude naše prodlévání v tady-a-teď jen bezcílné utloukání času. Své rozhodnutí pro jakoukoli cestu můžeme později změnit, ale nemůžeme je revidovat každý den, protože jinak nám nezbude energie a čas právě na to nejpodstatnější. Na vnitřní i vnější práci, na posun k hodnotnému, na kreativitu, na vytváření něčeho smysluplného.

Dobrý plán je životným dialogem našeho současného já s možnostmi, šancemi a problémy, které vnímáme a vidíme.

Taková pozice se však jen velmi nesnadno vtěsnává do bodů technického přístupu. Zaznívá nám v ní totiž obtížně uchopitelná podmínka smysluplného a šťastného života: přiměřenost. Ta není nikdy záležitost jednoho rozhodnutí nebo jedné změny. Je otázkou neustálého vyvažování, neustálého hledání (a ztrácení) balance, neustálé snahy být uprostřed, ale i rozhlížet se po okolí, abychom viděli, zda se v něm situace nezměnila, a zda naše místo, které ještě před chvíli bylo perfektně uprostřed, najednou není na okraji, nepřiměřené, zda neztratilo ohled k sobě i druhým.

Teprve v takovém horizontu přiměřenosti můžeme začít vnímat své možnosti a uvažovat nad budoucností. Připravit se. Plánovat. S vědomím, že plán není obraz budoucnosti, ale je konkretizací našeho zvažování nad životem, hodnotami a prioritami.

Takový plán není stavebním projektem, který můžeme jít reklamovat, když se nenaplní, nebo s nímž budeme sedět rezignovaně v rohu, když nejde správným směrem. Je životným dialogem našeho současného já s možnostmi, šancemi a problémy, které vnímáme a vidíme. Je výběrem toho nejdůležitějšího z takového dialogu. Je naším rozhodnutím, ve kterém vždy také něco ztrácíme – všechny ostatní lákavé možnosti, které nevybereme. Je navigací, která nás orientuje na nesčetných odbočkách životní cesty.

Je ale také plánem, který jsme ochotni znovu revidovat. Jsme otevřeni možnosti zastavit se, znovu vést dialog a znovu se ptát, dojdeme-li na významnou křižovatku. Jen takto můžeme pravdivě vstoupit do vlastní přítomnosti.

Být pravdivě v přítomnosti není útěk. Naopak, často je měřítkem naší odvahy konfrontovat to, před čím bychom rádi unikl.

Přítomnost je malá verze budoucnosti

Teprve pak můžeme čerpat z dlouhodobé vize a realizovat ji hodnotně v krátkodobém, každodenním, přítomném okamžiku. Pak můžeme žít plně dnešek a vědět, že zítřek bude mít zase své zítra a své starosti. Teprve pak budeme mít jistotu, že naše teď-a-tady není berličkou naší úzkosti, ale postrojem, do kterého jsme zapřáhli vůz našeho života.

Pak můžeme hovořit o přítomnosti, která chápe svou perspektivu, která ví, že je třeba připravit se na spoustu budoucího a že je třeba budovat a tvořit. A tvořit něco hodnotného vždy znamená vyjít z pouhé přítomnosti, tedy jít za přítomnost skrze přítomnost.

Využívejte celý web.

Předplatné

Vstoupíme do světa tady-a-teď, ve kterém musíme odložit spoustu možností příjemného a plytkého „nyní“ pro hodnotnější „jednou“, jež se však právě díky tomuto rozhodnutí paradoxně postupně stává hodnotným „nyní“. Vstoupíme do přítomnosti, v níž je třeba být aktivní, nikoli pasivní, ale ani ne kontrolující. O takové přítomnosti hovoří jak naše psychologická, tak spirituální tradice.

Být pravdivě v přítomnosti tedy není útěk. Naopak, často je měřítkem naší odvahy konfrontovat to, před čím bychom rádi unikli do pohodlíčka vlastního obydlí. Často je obtížným rozhodnutím vydat se na cestu. Zásadním uvědoměním, že jedině hodnotným, opravdovým i obtížným prožitím „nyní“ chystáme půdu a kontext pro všechna další „nyní“.

Jak moudře uzavírá hlavní hrdina velmi pěkný film The Spectacular Now:Nyní je určitě důležité. Ale nejlepší na něm je, že po něm bude následovat ještě spoustu dalších nyní. Rozhodl jsem se, že s nimi budu počítat.“

Diskuse 0