Do pokoje mi svítí slunce. Vypínám budík a začínám svůj ranní rituál. Cvičím, dech vede pohyb. Ráno jako stvořené na pěkné protažení a chvíli v tichu vlastní mysli. Tedy – takový byl plán. Najednou si všimnu, že kytka na parapetu by si zasloužila zalít. A už skoro vykročím, že hned uhasím její žízeň. Ne, zpátky k dechu. Jak se blížím v předklonu ke karimatce, uvidím na zemi vlas. Ruka mi cukne směrem k němu, abych ho vyhodila do koše, chvíli se zabývám tím, že bych měla asi vysát. Opět si musím připomenout, že dělám něco jiného, a vědomě pouštím tyto myšlenky a impulzy pryč. Zavibruje mi telefon. Ruka opět cukne. Záklon, úklon, nádech, výdech. Je to jen impulz. Za chvíli je tady další myšlenka: Že já zapomněla vytisknout ty smlouvy pro klientku! Co mám dnes v diáři? Co si vlastně mám dnes všechno sbalit s sebou do terénu? Nesmím zapomenout zalít tu kytku, než odejdu...