Bolest je řeč našeho těla. Nabízí nám cestu k lepšímu životu. Kde tato cesta začíná? Vlastně už u pomyslné zdi, kterou jsme si kolem sebe stavěli jako děti. Doktor Gabor Maté v Praze uvedl film Moudrost traumatu a v exkluzivním rozhovoru pro čtenáře Psychologie.cz pak vyprávěl, jak se můžeme vyrovnat s traumaty z dětství, které nám nedovolují žít v souladu s našimi potřebami.
Proč je pro nás tak těžké říkat ne? Postavit se za sebe a za své potřeby?
Jedno z prvních slov, které děti začnou kolem půl druhého roku říkat, je ne. A je to logické. Kdybychom se nenaučili říkat ne, naše ano by nic neznamenalo. Ztratilo by svůj význam. Kdybych měl v ruce zbraň a pozval vás na oběd, vaše ano by neznamenalo nic, protože byste ani neměla možnost či odvahu odmítnout a říci ne. Naše setkání by vám ubližovalo, jednala byste se sebezapřením, ale ani byste si toho nebyla vědoma. Neměla byste totiž na výběr. To mnohdy velmi zatvrzelé dětské NE! je jako pomyslná zeď, za kterou si děti budují a vytvářejí svou osobnost. Je pro dítě přirozenou ochranou, způsobem, který vede k vytváření vlastní identity a autenticity. Je to, jako když na zahradě pěstujeme květiny, ale zároveň nám tam řádí králíci: květiny ohradíme malým plůtkem, abychom je ochránili.
Co vede děti k tomu, že přestanou tuto pomyslnou zeď stavět?
Kromě vytváření vlastní autenticity máme jako děti zároveň i obrovskou potřebu napojení na vlastní rodiče. Toužíme s nimi být propojeni, být jimi přijati, milováni a opečováni. Vede nás potřeba mít vztah a potřeba prosazovat své zájmy – dvě základní potřeby a přirozené strategie pro přežití, které se však mezi sebou dostávají do konfliktu.
Musíme snad jednu z nich upřednostnit?
Na jedné straně si toužíme utvořit a prosadit vlastní identitu, být autentičtí. Být schopni říct ne a vyjádřit své potřeby. Ale na straně druhé potřebujeme zapadnout a vyhovět, aby o nás bylo postaráno. Kdyby naše ne ohrozilo vztahy s okolím, potlačíme ho. Odpojíme se od našich pocitů, emocí a potřeb a nevědomě zvolíme bezpečí vztahů. Když dítě zlobí či pláče a my ho postavíme do kouta, co mu tím říkáme? Vysíláme mu signál, že když bude zlobit, plakat či se nebude chovat podle našich představ, nebude přijato. Co v této rizikové situaci dítě udělá? Potlačí sebe a automaticky volí vztah. V důsledku opakování této nevědomé volby se postupně vytrácí jeho schopnost říkat ne a po celý zbytek svého života neví, jak být autentický.
Hloupí kamarádi
Říkáte, že se jedná o nevědomou volbu, o strategii přežití. S nedostavěnou zdí však necháváme naše obnažené já napospas.
Ano, a začneme si na jeho ochranu vytvářet nové obrany. Nejčastěji se jedná o myšlenky, které se pak stávají charakteristickými rysy nebo základními vzorci našich životů. Například musím být vždy milý, potřeby druhých jsou důležitější než ty moje nebo musím tvrdě pracovat.
Proč ve své knize nazýváte tyto obranné mechanismy hloupými přáteli?
Společně se zamysleme. Co se skrývá za odmítnutím? Proč lidé nechtějí říkat ne?
Protože by mnohdy zklamali druhé? Byli by považováni za špatné či sobecké?
A co se děje špatným lidem?
Jsou druhými odmítnuti?
Přesně tak. Tato nevědomá niterná přesvědčení vznikla na základě naší dětské zkušenosti. Emoční vjemy z okolního prostředí se ukládají do naší tělesné paměti, a ovládají tak následně naše chování bez ohledu na to, co si myslíme na úrovni vědomé. Nejčastěji se setkávám s lidmi, jejichž přesvědčení je musím být silný, zvládnu cokoliv, není v pořádku, když se hněvám, neexistuji, pokud nic nedělám. Proč tato přesvědčení nazývám hloupými přáteli? Původně bylo každé z nich dobrým přítelem. Vzniklo jako náš sebezáchovný mechanismus, chránilo nás před opuštěním a samotou. Jeho přítomnost v našich životech tak původně měla svůj smysl. Z přítele se však stal hloupý kamarád, který si neuvědomuje, že tato situační potřeba ochrany již není aktuální a jeho přítomnost je už nevhodná, ba dokonce škodlivá. Tento obranný režim nás neuvěřitelně limituje, brání nám otevřít se růstu a zdraví.
Říkáte, že naše pravé já bylo v dětství potlačeno. Znamená to, že jsme si vytvořili jakousi neautentickou, náhradní osobnost?
Pokud sami nevěříme, že jsme důležití, tedy pokud si nejsme vědomi vlastní hodnoty, pramenící čistě z toho, jak jsme, jak existujeme, musíme si ji vytvořit alespoň navenek. Lidé se stávají workoholiky, aby přesvědčili své okolí, že jsou důležití, že jsou hodni ocenění. Pracují od rána do večera, avšak tím se vystavují neustálému stresu, prohlubují potlačení vlastních potřeb, emocí a odzbrojují tak svůj imunitní obranný arzenál.
Trauma z toho, co se nestalo
Jak na toto dlouhodobé potlačení vlastních potřeb reaguje tělo? Je možné, že nám „odpovídá“ třeba nemocí?
Správně. Nemoc funguje jako znamení našeho těla. Budíček, kterým nás chce probudit. Je to signál, abychom se stali autentickými, obrátili se k potlačenému vlastnímu Já. Ne že bych doporučoval lidem, aby onemocněli nebo se snad z nemoci radovali. Avšak za svou praxi jsem poznal spoustu lidí, kterým těžké onemocnění přineslo kromě bolestí také vděčnost. Přimělo je ohlédnout se za svým životem, prozkoumat ho a klást si otázky: kdo vlastně jsem, jaké jsou moje hodnoty a jaký život žiju? Spisovatelka Anita Moorjani napsala knížku Dying To Be Me (česky vyšla s názvem Musela jsem zemřít). Vypráví v ní, jak se po čtyřletém boji s rakovinou nacházela na sklonku života a jak ji od smrti zachránilo uvědomění, že celý svůj život nebyla sama sebou.
Jak konkrétně se toto potlačení autenticity podepisuje na našem těle? Co se děje před vznikem samotné nemoci?
Výzkumy lidí trpících rakovinou, autoimunitními onemocněními či závislostí potvrzují, že existuje přímá souvislost mezi traumatem a vznikem těchto onemocnění. Například muži, kteří byli v dětství sexuálně zneužíváni, žijí s větším rizikem výskytu srdečního selhání. Dalším příkladem jsou překvapivě těžké průběhy covidu u jinak zdravých jedinců – více traumatizovaní lidé měli těžší průběh onemocnění.
Trauma tedy není jen mentální událost.
Když říkám trauma, neodkazuji na samotnou traumatickou událost, nýbrž na proces, který se v jejím důsledku odehrává v našem nitru. Podepisuje se na našem těle i duši, zasahuje do genomu, chromozomů, buněčné skladby, ovlivňuje imunitní i hormonální systém, čímž podněcuje výskyt chronických onemocnění.
Se slovem trauma se v dnešním světě moc nešetří. Jak ho definujete vy?
Trauma nevzniká pouze v důsledku těžkých životních událostí – válek, znásilnění, potop, autonehody, úmrtím blízkého člověka. Trauma je i následek dobrých událostí, které se měly stát, ale nestaly. Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří byli závažně nemocní nebo těžce závislí, avšak tvrdili, že prožili šťastné dětství. V cíleném terapeutickém rozhovoru ale brzy zjistíme, že jim jako dětem něco důležitého chybělo. Přestože se jim v dětství neudály na první pohled hrůzné události, pro citlivé dítě je i nedostatek lásky a potlačení jeho potřeb dostatečně bolestivé, aby se z této bolesti stal celoživotní vzorec.
Jak v těle, tak v duši
Zmínil jste, že tato vývojová traumata ovlivňují i náš genetický systém. Jak?
Vývoj mozku si můžeme představit jako brnkání okolí na naše geny. Existují výzkumy s jednovaječnými dvojčaty, které dokazují, že vezmeme‑li dva jedince se stejným genetickým vybavením a na každého z nich necháme působit jiné prostředí, stanou se postupem času dvěma zcela odlišnými osobnostmi.
Okolí tedy utváří nejen naši osobnost, naše vzorce chování, ale ovlivňuje i pravděpodobnost vzniku onemocnění?
Ano, to vše je vědecky doloženo. Proběhlo mnoho výzkumů zaměřených na vliv prostředí u pacientů s rakovinou. Když myš infikujeme aktivními buňkami rakoviny a ponecháme ji ve stresovém prostředí, nemoc se šíří rychle. Myši nakažené stejnými rakovinotvornými buňkami v klidném a prosperujícím prostředí jsou naopak odolnější a nemoc se u nich nešíří vůbec či velmi pomalu. Vztah mezi stresem a vznikem určitých nemocí je zjevný. Ale vraťme se do reality. Kdy se vás naposledy nějaký zdravotní specialista, gynekolog, gastroenterolog či kardiolog zeptal na váš život, na vaše vztahy, na práci? V tom je naše medicína úplně mimo. Kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to až k smíchu.
Jak dojdeme k prozření, že je právě naše nemoc důsledkem dětského traumatu? Že je potřeba hledat odpovědi i jinde než u lékaře? Že jsme v zajetí hloupých přátel a slovy psychoanalytičky Alice Miller vězni vlastního dětství?
Zajatci vlastního dětství jsme všichni. Až do chvíle, kdy si uvědomíme, že jimi být nemusíme. Je to realita, která nemusí trvat celý náš život. Jak na ni získat náhled? Co nás probudí? Budíčkem je bohužel často právě až příchod nemoci. Lidé onemocní, propadnou depresím, jsou závislí nebo žijí ve vztazích, které nefungují. A nemohou nalézt pomoc, úlevu. Život nám posílá bolestivá znamení. Doufá, že nás probudí. Tato znamení častokrát přicházejí v rámci mezilidských vztahů. Jakmile si uvědomíme, že trpíme, že nám v nich není dobře, je potřeba začít se ptát a pátrat po důvodu naší bolesti. Jak v těle, tak v duši.
Jak můžeme s tímto pátráním začít?
Odpojením se od venkovního ruchu. Vnímat sebe sama, pokusit se propojit s vlastním tělem a zachytit jeho signály. Cvičit naši všímavost, meditovat, praktikovat jógu, trávit čas v přírodě. Klást si otázky a hledat odpovědi. Je zapotřebí upřímný zájem a trpělivost, s nimi přichází úleva.
Na toto odhodlání také narážíte v pomyslném epitafu, který jste si pro sebe v nadsázce vymyslel: „Bylo to mnohem víc práce, než jsem čekal.“
Ano, je to běh na dlouho trať. Chce to kuráž a vytrvalost. Snažit se poznat sám sebe, propojit se s vlastním tělem, vlastním já. Být ochotný zamyslet se nad tím, co nefunguje, co ignoruji, a převzít za to zodpovědnost. Nebát se tohoto celoživotního procesu. Beru to jako náš životní úděl, který nás vede k dobrému životu.
