Sheldon z Teorie velkého třesku, seriálové zpracování Sherlocka, Saga ze švédsko‑dánského seriálu Most (Broen/Bron) nebo Carrie sloužící Ve jménu vlasti – zdá se, že poslední dobou se to v seriálech jenom hemží hlavními postavami, které mají nějaké psychické problémy nebo jsou alespoň poněkud zvláštní nebo jiné. Dnešní filmaři zpracovávají problémové stránky osobnosti těchto postav s respektem a velkou mírou autentičnosti. Co to o naší době vypovídá?

Trend psychicky nemocných postav není ve filmovém průmyslu sám o sobě ničím novým – Přelet nad kukaččím hnízdem vznikl již v roce 1975, v roce 1988 následoval slavný Rain Man a o tři roky později snad ještě slavnější, Oscary několikrát vyznamenané Mlčení jehňátek s neodolatelně charismatickým Anthony Hopkinsem coby Hannibalem v hlavní roli.

Na poli seriálů se tématu psychických poruch daří také už nějakou dobu, jak dokládá asi nejslavněji Dexter a nejnověji pak seriálové přepracování postavy Hannibala v podání brilantního Madse Mikkelsena, kterého může český divák znát třeba z nedávného Honu nebo Královské aféry.

Sérioví vrazi na ústupu

Filmový i seriálový Hannibal, Dexter – to jsou klasické postavy, nad kterými se stále dokola klade otázka, proč jsme fascinování sériovými vrahy, proč jim „fandíme“ a proč jsme jim společně s tvůrci ochotni připisovat téměř nadlidskou inteligenci. V Mlčení jehňátek je ostatně tento postoj představen v samotné postavě agentky Starlingové, která si od doktora Lectera jen těžko udržuje profesionální odstup.

Dnes se toužíme dívat na uvěřitelné postavy, které sice mají své zvláštnosti a psychická trápení, ale jsou zcela plnohodnotnou součástí naší společnosti.

Možných vysvětlení naší fascinace je asi mnoho – od touhy po osvobození od společenských pravidel, která můžeme při ztotožnění s těmito postavami v myšlenkách překročit, po iracionální obdiv k osobám, kterým jakožto normální nejsme schopni porozumět.

Nechci se zde však snažit na tuto otázku jednoznačně odpovědět. Spíše bych se chtěla zamyslet nad posunem ve zpracování psychické nemoci či poruchy, který můžeme podle mne vidět zvláště v seriálovém světě – který ten filmový poslední dobou dosti úspěšně válcuje.

Nejprve jsme milovali filmové sériové vrahy, ale v současné době se spíše zdá (pokud tedy seriálová produkce plní přání svých diváků), že toužíme dívat se na uvěřitelné postavy, které sice mají své zvláštnosti a psychická trápení, ale jsou zcela plnohodnotnou součástí naší společnosti.

Sherlock, Sheldon a Saga

Určitý mezistupeň mezi bezchybným, geniálním zločincem a zcela uvěřitelnou, lidskou hlavní postavou tvoří „cumberbatchovský“ Sherlock z produkce BBC, jedna z nejzářivějších hvězd současného seriálového nebe. Netřeba opakovat, že Sherlock byl filmově i seriálově zpracován mnohokrát, ale právě ten s Benedictem Cumberbatchem v hlavní roli dostal nejoriginálnější, zcela nový ráz.

Už žádný elegantní Brit s dobrými mravy, ale excentrický génius, který lidmi pohrdá, sám se (ať přesně či nepřesně) prohlašuje za vysoce funkčního sociopata a který podle mnohých vykazuje nejeden rys člověka s Aspergerovým syndromem.

Ať už moderního Sherlocka zařadíme do jakékoli psychiatrické kategorie, je hlavní to, že samotná přeměna jeho postavy o nás a našich preferencích něco dost důležitého vypovídá. Zdá se totiž, že to, co miluje současný divák, je charizmatický, geniální misantrop, s nímž by reálně sotva kdo kdy chtěl na čemkoli spolupracovat.

Seriálový Sherlock má vlastně s filmovými sériovými vrahy dost společného – je zázračně inteligentní, ale do značné míry postrádá emoce nebo alespoň schopnost jejich vyjádření. Krom toho: tak jako působí postavy geniálních zločinců většinou nereálně (jsou příliš chytří, příliš dokonale se jim daří unikat atd.), je i Sherlock až nepřesvědčivě neomylný a vševědoucí.

Novým hrdinou je někdo geniální, podivínský, trochu „aspergerovský“, s kým je těžká řeč a může být často nesnesitelný, ale má (ač většinou sobě podobné) přátele, práci a někdy i zcela běžný partnerský vztah.

Poslední krok pak vede k dalším hrdinům, kteří jsou miláčky současného seriálového publika – částečně podivíni nebo lidé bojující se svou psychickou nemocí, ale velmi lidští a v mnoha ohledech zcela normální.

Třeba takový Sheldon z Teorie velkého třesku. Má sice zřejmě představovat jednoho z nejchytřejších současných vědců, ale v podstatě je hodně podobný obrazu, který má mnoho lidí – ne zcela neprávem – spojený u nás se slovem „matfyzák“: je to někdo geniální, podivínský, trochu „aspergerovský“, je s ním těžká řeč a může být často nesnesitelný, ale má (ač většinou sobě podobné) přátele, práci a někdy i zcela běžný partnerský vztah.

Další zajímavou postavu, kterou stvořila americká seriálová produkce, můžeme vidět v seriálu Ve jménu vlasti. Carrie Mathison sice nemá zcela obyčejnou práci – je zřejmě nejchytřejší agentkou CIA, která vášnivě až paranoidně chrání zemi proti všudypřítomnému nebezpečí terorismu. Krom toho však také trpí bipolární poruchou.

Můžeme sice tvůrce seriálu trochu podezírat, že využívají zpracování této nemoci především k tomu, aby se jim dařilo posouvat děj a činit ho atraktivním tím, že Carrie ve svých manických fázích činí nebezpečná, často iracionální rozhodnutí a pouští se do nepromyšlených a nerozumných akcí. To ale nemění nic na tom, že výkon Claire Danes je bravurní a zpracování poruchy přesvědčivé – mnoho jednotlivců se nechalo slyšet, že zobrazení projevů nemoci je velmi přesné, a seriál byl za šíření informovaného obrazu psychické nemoci oceněn několika americkými psychiatrickými organizacemi.

A nakonec můj oblíbenec – švédsko‑dánský seriálový hit Most, který lze od konce minulého roku sledovat na ČT. Zde je hlavní hrdinkou detektivní vyšetřovatelka Saga Norén, která je bezmezně oddána své práci, za což je vysoce ceněna, přestože její schopnosti v oblasti sociální interakce jsou podstatně méně rozvinuté.

Zábavnost seriálu je postavena na interakci pracovité, zdánlivě necitelné Sagy a jejího nového kolegy, který se jí postupně snaží provádět spletitými pravidly a konvencemi složitých sociálních vztahů.

Můžeme slyšet i kritické ohlasy – třeba že seriály o duševních nemocech nepodávají dostatečně přesvědčivý obraz nebo že se kvůli nim duševní nemoci stávají jakýmisi „cool“ atributy.

Postava Sagy a její chování tak, jak je vykresleno v seriálu, bez problému splňuje většinu charakteristik Aspergerova syndromu (sociální neobratnost, nepochopení přeneseného významu slov, vtipů nebo metafor atd.). Seriál proto neunikl pozornosti jak psychologů, tak lidí s Aspergerovým syndromem, kteří se o vykreslení postavy vyjádřili stejně pozitivně, jako Američané o Carrie v podání Claire Danes.

Protagonistka Sagy, půvabná švédská herečka Sofia Helin, zmínila, že je jí adresováno mnoho dopisů jak od konkrétních „aspergeriánů“, tak od jejich sdružení a organizací. Sami tvůrci filmu přiznávají, že scénář byl psán s povědomím o Aspergerově syndromu, jakkoli v seriálu samotném není Saga nikým přímo diagnostikována.

A proč je máme vlastně rádi?

Pořád však zůstává nezodpovězena otázka, která mne na tom všem „seriálovém šílenství“ zaujala – proč jsou nám postavy Sagy, Carrie nebo Sheldona tak sympatické? Zdá se, že vysvětlení, které se užívalo v případě obliby slavných geniálních zločinů, již není přesvědčivé – hrdinové typu Sherlock‑Sheldon‑Saga v nás přece nevzbuzují sympatie tím, že jsou pro nás naprosto nepochopitelní a přitahuje nás k nim zároveň strach i fascinace. Jejich výstupy nám většinou připadají (v případě Sagy a Sheldona) spíše úsměvné, nebo díky nim s postavou (v případě Carrie) soucítíme.

Možná ale, že tu zůstává platné druhé vysvětlení – že bychom chtěli být jako oni v odvaze napadat nějak sociální konvence a pravidla, ale neodvažujeme se toho. Pouze již nejde o násilné boření norem ve formě sériových vražd, ale o takové překračování sociálních pravidel, které vzbuzuje spíše pobavení a úsměv – Sherlock, Saga i Sheldon nerozumí nebo alespoň nechtějí rozumět sociálním pravidlům slušnosti, a mohou si tak „dovolit“ výstupy, které bychom rádi občas prováděli taky, ale netroufneme si:

• Saga bez zábran řekne manželce svého kolegy, že nechce recept na její jídlo, neboť jí nechutnalo.
• Sheldon dává všem jasně najevo, že on je nejchytřejší ze všech a že ostatní jsou ve srovnání s ním v podstatě nuly, ač jsou všichni jeho kamarádi taktéž špičkoví vědci v CALTECHu.
• Sherlock je přesvědčen o nekompetentnosti policejního týmu při řešení jakéhokoli komplikovanějšího případu a neopomíjí to dávat jasně najevo.

Jen o Carrie tohle vysvětlení asi neplatí – možná bychom si chtěli užít její kreativitu manických stavů, ale seriál nám také jasně ukazuje, že s ohledem na všechny katastrofické následky není opravdu zase tak o co stát.

To, že tyto oblíbené postavy činí něco, co bychom čas od času činit chtěli, ale neodvážíme se, je tedy možná jedním důvodem jejich obliby. Dalším může být, že jsou postavy realisticky zpracovány: mnoho lidí se jistě setkalo s někým, kdo mu arogantně‑geniálního Sheldona, zdánlivě necitelnou Sagu nebo naopak extrémně nepředvídatelnou Carrie připomíná a kdo se třeba právě s těmi seriálovými duševními nemocemi potýká.

Připadá mi podstatnější, že filmaři, ač si vybírají ke zpracování „atraktivnější“ formy duševních nemocí, zpracovávají tyto nemoci s respektem a velkou mírou autentičnosti, což nebylo vždy běžné.

Někdy můžeme ale slyšet i kritické ohlasy – třeba že seriály o duševních nemocech nepodávají dostatečně přesvědčivý obraz nebo že se kvůli nim duševní nemoci stávají jakýmisi „cool“ atributy, které činí seriálovou postavu zajímavější a dělají z ní někoho neobyčejného. Ani jedna námitka se mi ale nezdá úplně přesvědčivá. Tu první je slyšet už od dob filmového hitu Rain Man, kdy se podotýkalo, že přece každý autista nemá nějaké specifické geniální schopnosti, a že tedy film předává společnosti o nemoci velmi zavádějící svědectví.

Ještě silněji to může platit právě o současných seriálech – Sheldon i Saga jsou většinou interpretováni jako postavy s Aspergerovým syndromem, který je považován za formu vysoce funkčního autismu. A znovu můžeme namítnout, že seriály právě jejich výběrem vzbuzují představu, že každý autista je alespoň v nějakém ohledu geniální a umí se o sebe plně postarat, což samozřejmě není pravda, protože existuje také mnoho autistů odkázaných zcela na péči svého okolí. Druhá námitka s tou první hodně souvisí – psychické nemoci, můžeme slyšet, jsou glorifikovány jako něco, co postižené spíše činí výlučnými, než že by je soužilo.

Je pravda, že by tvůrci seriálů mohli zpracovávat i příběhy o autistech s těžším postižením nebo o lidech, kterým různé afektivní nebo jiné poruchy znemožňují normální fungování. Přesto mi ale připadá podstatnější, že filmaři, ač si vybírají ke zpracování „atraktivnější“ formy duševních nemocí, zpracovávají tyto nemoci s respektem a velkou mírou autentičnosti, což nebylo vždy běžné – o negativním zobrazení duševních nemocí pojednává podrobně a zajímavě například Otto Wahl ve své knize Media Madness (Šílenství v médiích) z roku 1997.

Seriály s tematikou psychické nemoci nás asi opravdu zajímají i proto, že duševní nemoci jsou v současnosti zajímavým fenoménem, který mnoha lidem připadá atraktivní – a proč tomu tak je by bylo na další úvahu. Zpracovávat ale duševní nemoc v pozitivním světle je rozhodně přínosné, i pokud snad někdo nabude mylného přesvědčení, že všichni „šílení“ jsou géniové.

Touha dovolit si něco, co nemůžeme, realistické zpracování postav a skutečnost, že někoho podobného pravděpodobně sami známe, a nakonec přitažlivé, zábavné zpracování tématu duševní nemoci, které se i jinak dnes těší značné popularitě. To jsou některé důvody, které podle mne stojí za podivuhodnou oblibou současných nejsledovanějších seriálů. Nebo vás napadají ještě nějaké jiné?

Odborníci Psychologie.cz píší o knihách, jež jim změnily život: Knihovnička Psychologie.cz