Narcisté? Bacha na ně, pryč od nich, chraňte se… Knihy a články o narcismu nesou podobné poselství často. Jako bychom zapomněli, že narcisté nejsou pekelné entity, ale lidé, kteří si svou diagnózu nevybrali. A pokud si neléčený narcismus bez náhledu donesou až do pokročilého věku a jsou shodou okolností naším rodičem, je to teprve jízda!
Poprvé jsem se s tématem narcismu setkala před dvaceti lety díky knize Heinze-Petera Röhra Narcismus – vnitřní žalář. Bylo to pro mě prozření srovnatelné s pozdějším zjištěním, že existuje hypersenzitivita.
Velmi čtivá knížka využívající podobenství pohádky bratří Grimmů o železných kamnech mi pomohla pochopit spoustu životních peripetií a zároveň zahlédnout krutý rozžhavený drát táhnoucí se lidskými osudy a předávající narcismus a jeho důsledky z generace na generaci jako cejch.
Druhé zjištění mi na chvilku dalo naději, že asi nejsem „magor“, i když se tak občas chovám. Ostatně „háespéčko“ lisované narcistickou výchovou je námět na psychohoror. Možností, v jaké oblasti života se tato porucha projeví a co způsobí, je nespočet.
Nevracet i s úroky
Nedávno jsem na facebook napsala, že největší lekce je pečovat o narcise ve stáří. Reakce mi svou vyhroceností vzaly dech: „Proč by to měl někdo dělat? Proč se s ním vůbec stýkat? Mám se natolik ráda, že jsem se od něj jednou provždy odstřihla…“ Prostě palba ostrými z mnoha kulometů. Další obraz současného přístupu k životu, kdy se realita zjednodušuje na jedničky a nuly, černou a bílou, neexistuje ani setina, ani odstín mezi dvěma póly.
Každopádně autorům komentářů děkuju za impulz ponořit se hlouběji do problematiky osudů bližních i toho vlastního. Jsem totiž ve věku, kdy se s vrstevníky nad sklenkou už dávno nebavíme o milostných patáliích a kariérních metách, ale většinou kromě zdravotních neduhů a předčasných důchodů řešíme péči o rodiče.
