Pobyt ve tmě jsem absolvovala v roce 2014. Dodnes občas dostávám otázky, jak na mě působil a zda bych ho mohla doporučit. Každý z tazatelů měl nějaký psychický problém, se kterým se chtěl pomocí tmy vypořádat. Není v mých možnostech tento pobyt, někdy nazývaný i jako terapie tmou, komukoliv doporučovat. Mohu jen napsat svou zkušenost ze sedmidenního bytí ve tmě, tedy jakousi resuscitaci popisu mého zážitku, a přidat pár úvah, jak na člověka tma působí.
Metoda vystavení se účinkům tmy a určité izolace byla používána různými kulturami k rozšíření vědomí a jako metoda poznání. Tma je z principu femininní povahy, tedy v tomto kontextu a v mém vnímání v sobě nese aspekt pohlcující hlubiny, nevyzpytatelnosti, neuchopitelnosti, tvořivosti, tajemství, tíže, hutnosti, sevření, porodních cest, sestupu i výstupu, kruhu, relativnosti, plynutí, přijímání, odevzdání…
Podle mě se dá ve tmě až ztratit nebo rozpustit, když se jí odevzdáme a zůstaneme v jejím ženském objetí. Tma má potenciál pozřít naši osobnost (ego). Člověk se tak může ocitnout v prostoru mimo čas a běžně vnímanou realitu a svým způsobem ochutnat přítomnost smrti. Můžeme v ní zažít prázdnotu bytí, nicotu, zároveň tvořivost a plnost.
Je jedno, zda jsou oči otevřené či zavřené, na počátku je všechno temné. Píši na počátku, protože potom naopak tma ukazuje svoje světlo. Z těla vychází světlo a před očima nebo za nimi (?) vybuchují ohňostroje světlic různých barev. I v očích cosi září; větší pocit tmy jsem měla, když jsem se dívala ven než dovnitř. Z toho bych mohla vyvodit, že my lidé máme v sobě určitou dávku světla.
Černočerné nic
Abych popsala praktické prožívání tmy – po zhasnutí světla v místnosti mě překvapilo, jak je tma neprostupná a silná, černočerná. Neviděla jsem kontury svého těla, rukou, které jsem si pomalu přibližovala k obličeji, a to mě v prvních chvílích znepokojilo.
Tma může navozovat úzkost. Nejen v tom smyslu, že zmizí vizuální kontrola reality. Někde něco v místnosti zapraská, podívám se, ale nic nezjistím. Život celkově dostane jinou podobu. Jsme zvyklí po probuzení otevřít oči a podle míry světelnosti kolem nás odhadem zjistit, jak se přibližuje den.
Spánek nás odnese z reality, a to i z té tmavé. Při prvních pár probuzeních mě až zabolelo, když se mi před očima rozprostřela zase temnota, a úvahy o tom, v jakém období dne nebo noci se právě nacházím, mi na klidu nepřidaly. Tedy do doby, než jsem podobné úvahy opustila.
V běžných dnech jsme od rána do večera zaměstnáni mnoha činnostmi, zde je program značně omezený. Vnímala jsem atmosféru v místnosti mnohem hutněji, skoro jako bych se pohybovala ve vodě. Tělo se zpomalilo, i při cvičení jógy zůstávaly pohyby bez obvyklé rychlosti.
Prostor a čas
Čas ve tmě plyne jinak: zpomalí se, natáhne, určuje pravidla. Hlas průvodkyně, která každý den nosila do chodby za dveře jídlo, mi jednoho dne oznámil, že moje doba pobytu bude zítra u konce. Zítra touto dobou mi přijde rozsvítit. Moje zmatená představa času ve mně spustila očekávání, že po noci nastane ráno a já odcházím. Jenže po noci ve tmě nastalo „ráno“ a nikdo nepřišel. Pak jsem prospala ještě minimálně jednu noc, možná dvě, znovu jsem vstávala a teprve potom jsem se dočkala příchodu světla. Dalo by se říct, že během 24 hodin jsem prožila přibližně tři noční a tři denní období.
Také vnímání vzdálenosti se mění. Řekla bych, že úseky prostoru se zdají delší než za světla. Může tedy dojít k dobrodružství i při cestě do koupelny, při hledání části oblečení nebo konvičky s čajem.
Temnota vtahuje více do těla, což je výborná příležitost k prožívání. Smysly, které lze ve tmě uplatnit (hmat, čich a chuť), zesílí.
Celkové snížení vnějších podnětů vede člověka do jeho vnitřního světa. Mysl vyplavuje obrovské množství motivů, obrazů, dávno zasunutých vzpomínek, někdy i vizí a plánů.
Prožívání se posunuje od každodenní únavy a odpočinku, drobných radostí z jídla, cvičení, koupele, přes prožívání strachů, úzkostí a tísně ze samotné tmy, představ, vzpomínek po zážitky až numinózního charakteru, kdy přicházejí vize, vhledy, pocity milosti a hlubokého smyslu.
Do nitra s rozmyslem
Každý člověk má s pobytem ve tmě jinou zkušenost a lidé, kteří byli ve tmě opakovaně, říkají, že také každý jejich pobyt byl odlišný. Někomu, kdo si není jistý, jak na tom je v oblasti zpracování úzkosti, sebepřijetí a sebepodpory, bych doporučovala dát si zkušební pobyt ve tmě jen na pár hodin, ať vidí, jak na něj temnota bude působit.
Ve tmě se dá zjistit, nakolik jsem schopná být si oporou. Můžu tam také tuto dovednost začít rozvíjet, být se svými tísnivými pocity a myšlenkami, podpořit se v jejich prožívání a učit se laskavě se sebou zacházet. Tma může ukázat, jak dobře se (ne)znám, jak reaguji na stres, jak dokážu zpracovat případnou zátěž.
Já jsem si například potřebovala pro udržení určitého klidu zachovat aspoň mlhavou orientaci v časoprostoru. Cítila jsem, že se mohu nechat tmou úplně pohltit a rozpustit v ní svou mysl, což jsem tehdy nevnímala jako bezpečné, anebo se mohu chytat opěrných bodů, které mi ukazují na blízkou realitu. Těmi body byl každodenní příchod opatrovnice s jídlem nebo vlak houkající v krajině (časový signál dne – absence houkání ukazovala na noc).
Při plánování pobytu ve tmě považuji za důležité najít si místo, kde se budete cítit dobře, bezpečně a nebudete mít žádné podstatné výhrady k vašemu budoucímu průvodci. U návratu do běžného života je potom dobré dát si čas na zotavenou. Po dlouhodobější senzorické deprivaci není tělo hned připravené na návrat do rychlé dynamiky života a ostrého světla. I v tomto případě je namístě laskavé zacházení se sebou.
Za ideální bych považovala zůstat ještě pár dnů na místě, kde probíhal pobyt ve tmě, v běžném ubytování, v přírodě, chodit na procházky a pozvolna se s temnotou rozloučit. U mě pobyt na denním světle vyvolával asi půl dne lehkou žaludeční nevolnost a točení hlavy. Po odeznění těchto příznaků jsem naopak zaznamenala příliv nové energie, zlepšené nálady a radosti ze života – z jeho světlých dnů i tmavých nocí.
Pobyt ve tmě se obecně nedoporučuje při jakýchkoliv duševních poruchách. Jak už jsem zmínila, tma může mít na psychiku zúzkostňující vliv a stejně tak temnota sama o sobě snižuje náladu. Je zde tedy dost velká pravděpodobnost, že nepodpoří lidi s depresí. Rovněž neprospěje pacientům s psychotickými poruchami, což je onemocnění, které se vyznačuje mimo jiné narušeným vnímáním a myšlením (halucinace, bludy).
V souvislosti s těmito kontraindikacemi si zřetelněji uvědomuji svůj pocit posílení, který tma přinesla mně a který dodnes cítím. Zjistila jsem, že mám vnitřní strukturu, o kterou se mohu opřít a která se o mě postarala ve chvílích úzkosti, zmatku a změněného vnímání. Když mi tato moje vnitřní část pomohla ke zklidnění, tma mi poskytla svoji hojivou náruč. V tmavém ústraní bez hluku, spěchu, modrého světla a dalších vlivů se mi dostalo určité míry regenerace těla i duše.
