Vánoce vnitřního dítěte

Někteří z nás kouzlo Vánoc milují, jiné jejich příchod dlouho dopředu upřímně děsí. Všichni se asi shodneme, že Vánoce evokují silné vzpomínky na dětství. Právě do něj se v průběhu svátků vracíme v myšlenkách i prožívání, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Zvonečky, světýlka, vůně… to vše nás skrze hluboko uložené vzpomínky vede do dávné osobní historie mnohem snáz než tisíce slov. Význam tepla a bezpečí domova v nevlídné zimě doceníme víc než kdy jindy. Známé melodie nám dávají pocit jistoty a životní kontinuity. Proto mají sváteční dny i pro spoustu nevěřících takový význam a silnou symboliku.

Jsou mezi námi ale i lidé, jejichž vzpomínky jsou úplně jiné. Problém je, že čím horší jsou, tím hlouběji v nevědomí zůstaly uložené. Znám lidi, kterým při zvonění rolniček naskakuje husí kůže a v adventním období se vyhýbají veřejným místům, jen aby nezaslechli koledy, které se jim bytostně příčí. Mají pro to různá vysvětlení. Prosinec je pro ně vyčerpávající nejen kvůli tmě a zimě, ale zejména kvůli tomu, že není možné vyhnout se podnětům vzbuzujícím v nich odpor, se kterým jsou nuceni nonstop bojovat.

Potřeby vnitřního dítěte

Svit vánočních světel a magický lesk dekorací jsou v tmavém a sychravém počasí obzvlášť silným zážitkem, který je navíc všudypřítomný. Co jsme na světě, setkáváme se s ním každoročně. To, co mnohým evokuje návrat do starých dobrých časů, u jiných zpřítomní prožitky hrůzy na tyto podněty navázané. Ne ve všech rodinách totiž oslavy svátků probíhají harmonicky. A ne všichni, kteří vypadají jako dospělí, uvnitř dospělými jsou.

Dovolte mi krátký exkurz do vývojové psychologie. Lidská mláďata se rodí nezralá. Nervová soustava člověka je velmi komplexní systém, který dozrává řadu let. Schopnost učit se, tedy vytvářet nová spojení v mozku, máme do konce života, i když k stáru zpomaluje. Abychom ji ale dovedli zúročit, potřebujeme se cítit v bezpečí. Pokud vnímáme ohrožení, veškerou energii vynakládáme k ochraně sebe sama. Na nic jiného nezbývá.

Lidé, kteří zažili šťastné dětství, mívají spokojený život. V určitém věku dosáhnou rozumné osobnostní stability, díky níž dokážou žít víceméně klidný život uvnitř spokojených mezilidských vztahů. Měli z čeho brát, nyní mohou a umí dávat. Kdo v dětství takové štěstí neměl, může z hlediska neuropsychologického vývoje dlouho do dospělosti zůstávat na nižší úrovni.

A právě zraněné děti v nás v průběhu Vánoc vlivem vzpomínek zasutých v nejhlubších šuplíkách nevědomí snadno ožívají. Děti dožadující se lásky. Děti toužící. Děti zmítané zjitřenými emocemi. Nevědomé děti. Více než kdy jindy čelíme vzdoru a napětí ze strany dospělých lidí, kteří se chovají jako citově zraněné děti. Žadoní a teskní. Upínají se k okolí, jako by volali o záchranu. Kdesi v hloubi cítí, že uzdravení duše je možné jedině prostřednictvím korektivního prožitku.

Mohlo by vás zajímat

Co formuje náš život

Jsou naše životy jen výslednicí starých utržených ran?

Přečíst článek

Síla rituálu

O Vánocích jako by se někdy role dětí a rodičů prohodily. Může to být vyčerpávající a frustrující. Bohužel, své blízké nezměníme. A pokud snad ano, tak jedině skrze sebe samé. Jak to zvládnout? Přetnout začarovaný kruh špatné karmy pomůže jen empatie a odpuštění, ze všeho nejdřív vůči sobě. Je pochopitelné, jestli se zlobíte. Dopřejte si bezpečí a zařiďte se tak, aby ho nikdo a nic nemohlo narušit. Až když máte z čeho dávat, můžete vlastní péči a energii věnovat druhým. Půjde vám to najednou mnohem líp.

Jen dostatečně zpevnění můžete být oporou dětským duším zakletým uvnitř stárnoucích těl a snést všechny nároky, které jsou s tím spojené. Jedině klidní dokážete poskytnout druhým zážitek, který opraví křivdy, jež jste ani nenapáchali. Slovy neuropsychologie by se dalo říct, že v bezpečném vztahovém rámci má nervová soustava kapacitu dozrát. Mozek začne vytvářet synapse, které přepíší dřívější patologické vzorce. To, že se změnou je potřeba začít u sebe, tedy není žádné prázdné klišé. V určitém věku se začínají více učit rodiče od svých dětí, ne naopak.

Výjimečná atmosféra zimních svátků poskytuje vývojovým změnám silný rituální rámec. Uzavřít staré a začít nové – k tomu může být intenzivní společný všemi smysly prožívaný moment nezbytný. Stanoví hranici jedné epochy a umožní jasně oddělit minulost od budoucnosti. Tomuto účelu sloužily rituály odedávna. Navíc mají sílu vracet jednotlivce ke kořenům, které jej spojují s komunitou, a dát mu pocítit, že je jejich prostřednictvím  součástí příběhu dějin, který ho samotného přesahuje.

Přichází moment spočinutí. Nejsou, myslím, symboličtější svátky než Vánoce. Konečnosti se v zimním čase dotýkáme každý, nejde ji přehlédnout. Zpomalení přichází v tmavém, chladném období přirozeně, a kdo se mu nepodvolí, končívá o to větším vyčerpáním.

Pokud máte vánoční svátky spojené se zvýšeným výskytem konfliktů s blízkými, může za tím být právě touha opuštěného dítěte po lásce, kterou nikdy nepocítilo. Konflikty v blízkých vztazích mívají často kořeny spíše v dávných dobách než v přítomném okamžiku. Čas, který v průběhu Vánoc trávíme s rodinou, pro nás může být laboratoří, kde lze spodní proudy zkoumat jako pod mikroskopem. Stačí být trpělivým pozorovatelem.

Přeji vám, abyste ze společných chvil vytěžili co nejvíc užitečných podnětů. Třeba se vám nakonec podaří najít pověstnou perličku na dně. Pokud pro vás svátky nejsou časem radosti a veselosti, může to tak být. Možná jste s tématem „hrůzy Vánoc“ strávili hodiny psychoterapií. Přesto je všechno zlé pro něco dobré a bez bahna lotus nevykvete, jak výstižně pravil jeden buddhistický mnich. Jakou podobu bude mít váš osobní rituál nového začátku, záleží jen a jen na vás. Tedy letos kromě štěstí a zdraví i šťastné a seberozvojové!