Před časem jsme s rodinou navštívili lanové centrum. Můj tehdy zhruba sedmiletý syn visel jako opice na laně nataženém mezi stromy. „To dáš! Jsi nejlepší!“ řvala jsem na něj zezdola. Kdykoliv se mu něco podařilo, zaječela jsem: „Bravo!“ Najednou se ozval jeho naštvaný hlas: „Mami! Přestaň mě už konečně chválit a povzbuzovat!“ Celkem mě to zaskočilo. Vždyť ho přece podporuju! Jako správná matka mu dodávám odvahu! Dělám přesně to, co se má!
Jenže když jsem se nad tím zamyslela pozorněji, došlo mi, že o odvahu vlastně nejde. Syn v tu chvíli dělal to, co ho bavilo. Byl soustředěný. Každý pohyb promýšlel, hledal rovnováhu, zkoušel, co jeho tělo zvládne. A moje neustálé komentáře ho z toho vytrhovaly. Místo aby se opíral o vlastní prožitek, byl najednou vystavený mému hodnocení.