9. 4. 2020
„Takže ty chceš říct, že když budu myslet na smrt, že se mi jako bude žít líp? Co je to, prosím tě, za blbost?“ Na tento rozhovor s přítelem nezapomenu. Chtěla jsem se s ním podělit o své prozření a on mi svou reakcí dodal hned další: že myšlenku smrtelnosti udržujeme tak neviditelnou, jak jen můžeme, a že děláme maximum, abychom se ubránili přiznání, že všechno je konečné. Pamatuji si, jak jsem se sama cítila skoro podvedená, když mi všechna ta pomíjivost naplno došla a prostoupila mě. Nebylo to žádné náhlé uvědomění způsobené nějakým traumatizujícím zážitkem ani zpráva snesená za zvuků chóru a zářivého světla shůry. Ale najednou byla ta pravda tady a už nikdy potom ji nešlo nevidět. Vzápětí mi ale taky došlo, že konečnost všeho neznamená vzdávat se plného žití: je to přesně naopak. Na oplátku za přijetí tohoto faktu se nám dostane volnosti, svobody a autentického prožívání.
Konce mě vždy fascinovaly. Nejenom smrt, ale i jiné konce, kterých denně zažíváme nespočet. Jak s nimi nakládáme? Bojíme se jich? Dojímají nás, odmítáme je, raději odcházíme dřív, než nějaká událost skončí, nebo procházíme skrz? A proč by to mělo být důležité? Způsob, jakým nakládáme s tím, co končí, určuje to, jak bude vypadat náš další prožitek.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné