odemčené

Velikonoce v nitru

Čtrnáct zastavení křížové cesty můžeme vnímat jako podobenství osobního rozvoje.

24:16
Dominika Čechová

Dominika Čechová
Psychoterapeutka

6. 4. 2023

Už několik let si kladu otázku, co nám z příběhu Velké noci vlastně zbylo. Nabízí se vajíčka, pomlázka, koledy… občas i nějaký ten zajíček vyskočí. Ale co je skutečná podstata velikonočního příběhu? Nebudu se zde pouštět do náboženských interpretací. Nabízím svůj, tedy psychoterapeutický pohled na příběh, který formoval miliony našich předků (jen ve dvaceti generacích máme matematicky přes milion přímých předků – a to jsme někde na začátku 17. století!) a má nezpochybnitelný vliv i na nás – bez ohledu na to, jak moc ateisticky se zrovna cítíme.

Křížové cesty, napodobeniny svatých míst umístěné v přírodě nejčastěji ve formě kapliček, vznikaly v Evropě jako zmenšené verze skutečné křížové cesty v Jeruzalémě, která byla pro středověké Evropany nedostupná.

Cesta je bohatý symbol. V mých představách vede cesta nejčastěji do kopců, do hor. Je často strastiplná a náročná, je potřeba se na ní zastavovat a sbírat síly na další výstup, ale vyplatí se dojít až do konce. A tam, nahoře, většinou čeká úleva – dobrý pocit ze zvládnuté cesty i z výhledu na krajinu kolem.

V tradiční křížové cestě vidím zajímavou paralelu s našimi životy a dovolím si k ní přirovnat i terapeutický proces. Popis křesťanské křížové cesty v tomto článku vychází z tradičního pojetí (to bylo v roce 2007 upraveno, protože některá zastavení neměla oporu v Bibli). Jak tedy vypadá oněch čtrnáct zastavení na křížové cestě psychoterapie?

1. zastavení: Pán Ježíš odsouzen k smrti

První zastavení v psychoterapeutickém procesu je rozhodující pro to, aby celá individuační cesta, tedy stávání se tím, kým skutečně jsme, začala. Než lidé vyhledají psychoterapeutickou podporu, většinou zažijí krizi – někoho nebo něco ztratí, setkají se v životě s něčím velikým, co vnese do „obyčejného“ života chaos nebo pocit nezvladatelnosti. Setkání se smrtí, a tedy konečností vlastní existence je krajním zhmotněním takové krize; většina klientů terapii vyhledá při méně extrémních projevech.

Jedna klientka přišla do terapie asi ve 25 letech po rozchodu s ženatým mužem, na kterého nemohla zapomenout. Jiný klient (cca 35 let) přišel po operaci akutního zánětu žaludku, další (cca 45 let) poté, co zjistil, že mu je jeho manželka nevěrná a chce se s ním rozvést. Všechna tato sdělení byla plná emocí. Klienti líčili velkou bolest, která jejich situaci doprovází, a jak je nemožné vidět jakoukoliv světlejší budoucnost. Jejich dosavadní život byl – z jejich pohledu – u konce. Jako by byli odsouzeni k smrti.

2. zastavení: Pán Ježíš přijímá kříž

Druhé zastavení křížové cesty bych přirovnala k rozhodnutí podstoupit terapii. Aby spolupráce mohla dobře probíhat, klienti by měl přijmout fakt, že jsou za svůj osud zodpovědní a že svůj pomyslný kříž nesou sami.

Během konzultací se mi mnohokrát stalo, že se klienti chtěli svého kříže zbavit, předávali ho svým blízkým nebo se ho snažili svěřit mně. Nejvíc jsem to pocítila s jedním cizincem, který na prvním sezení velmi v klidu povídal o tom, jak je agresivní na svou přítelkyni a jak ho to trápí. Na druhé sezení přišel o deset minut později, zvýšeným hlasem mi oznámil, že mluvit nebude a že je řada na mně. Když jsem mu „kříž“ vrátila, velmi se rozhorlil, vestoje na mě začal křičet, že nejsem dostatečně připravená, a pak zabouchl dveře a už jsem ho nikdy neviděla. Z křížové cesty terapie utekl, svůj kříž si ale asi nesl dále.

3. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem poprvé

Padání pod křížem je časté v první fázi spolupráce. Některé klienty přemůže tíha kříže a rozhodnou se ze spolupráce odejít. Někteří odejdou do „ráje“ farmaceutických přípravků, někteří prostě strčí hlavu do písku nebo zatnou zuby a rozhodnou se své problémy neřešit. Na začátku mé práce se mi to stalo několikrát. Dnes, po mnoha supervizích a téměř čtyřech tisících sezení, se situace výrazně proměnila.

Snad jsem našla více citu pro to, jak klientům pomoci kříž nést. Kdysi jsem měla tendenci být příliš rychlá, „ohromit“ klienty všemi možnými souvislostmi a naložit jim na bedra vlastně ještě víc, než potřebovali.

Zároveň bylo patrné, že jsem neměla jasně stanovené hranice – několik mužských klientů mi nabídlo konzultaci v kavárně, v lese na houbách, nosili mi jahody a jiné dárky, načež po mém odmítnutí ze spolupráce odešli. To i pro mě znamenalo první padnutí pod křížem. Měla jsem pocit, že na práci nestačím, že nemám dost síly a schopností naplnit klientská očekávání.

4. zastavení: Pán Ježíš potkává svou Matku

Setkání s matkou nastává ve dvou rovinách. Klienti, kteří jsou výrazně mladší, mohou v terapeutickém vztahu hledat určitou korektivní zkušenost. U terapeutek či terapeutů nacházejí přijetí, péči a pochopení, kterých se jim často od biologických rodičů nedostávalo. Klienti ve čtvrté nebo páté dekádě věku, většinou již „odpoutaní“ od rodičů, se do pomyslné mateřské náruče vracejí v momentech, kdy u nich dochází k životní krizi.

Před nedávnem jsem ukončila spolupráci s klientkou, která ke mně chodila s přestávkami tři roky. Na začátku byl její vztah k vlastní matce velmi chladný až odmítavý. Spolupráci jsme začínaly v okamžiku, kdy její matku opustil partner kvůli milence a klientka měla zároveň poměr se ženatým mužem. Svou matku tehdy nemohla vystát, omezovala s ní kontakt, jakýkoliv pokus o vztah ze strany matky byl okamžitě klientkou odsouzen. Začaly jsme tedy od píky: intenzivně jsme pracovaly s pocitem její vlastní hodnoty.

Čím více byla klientka spokojená sama se sebou, tím více tolerance nacházela pro svou opravdovou matku a na posledním sezení líčila, jak jsou si vlastně hodně podobné a kolik toho mají společného. Pro mě to byl důkaz osamostatnění se od matky a následného opětovného navázání proměněného, již dospělého vztahu. K tomu patřilo paralelní odpoutání se a vykročení do života bez terapeutické opory.

5. zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž

Páté zastavení mě přivádí k otázce, jakou podporu mají mí klienti u svých blízkých? Původně jsem žila v domnění, že Šimon byl jedním z apoštolů, Kristových blízkých. Přišlo mi logické, že to byl on, kdo mu s křížem ochotně pomáhal. Šimon byl ale obyčejný rolník vracející se z pole. Byl vojáky přinucen, aby za Krista kříž nesl, protože žádný z Kristových následovníků a jeho blízkých mu nepomohl.

V terapii jsem měla dvě mladé slečny, které pocházely z konzervativních křesťanských rodin. U obou byl příběh velmi podobný – jejich rodiče byli silně věřící a velmi se angažovali v církevním životě. Rodiče jedné klientky dokonce adoptovali malé dítě, aby dokázali svou křesťanskou lásku. Nicméně v obou případech klientky líčily, jak náročné bylo vyrůstat v takové rodině, kde se pověstná „křesťanská láska“ stala pouze divadelním představením pro ostatní členy společenství, ale v rodině panovala agrese (otevřená i mlčící), neporozumění a téměř mocenský boj. Klientky musely najít někoho cizího, kdo jim měl pomoci jejich kříž nést. Je to takový paradox: čím jsou si lidé blíž, tím víc si dokážou ublížit a na kříž si naložit.

6. zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

V Bibli nemá toto zastavení oporu, přesto je součástí tradiční křížové cesty. Veronika podává Kristovi plátno, aby do něj utřel pot a slzy z namáhavé cesty. Z toho se později stává Vera icon, tedy pravé zobrazení Kristovy tváře a klíčový atribut sv. Veroniky ve výtvarném umění.

Tento obraz mi v terapii připomíná poskytování zpětné vazby a reflektování klientových pocitů. Připadá mi symbolické, že i v křížové cestě se potkávají mužský a ženský princip – muž, který hrdinně nese svůj úděl, i když už je de facto „na kolenou“, a žena, která se do něj empaticky vciťuje. Bolest označuje a pojmenovává, čímž poskytuje úlevu.

S muži během konzultací často pociťuji něco podobného. Když ke mně přicházejí, jsou v nouzi. Málokterý si však dovolí své emoce „pustit“ – vybavuji si pouze jednoho klienta, který byl schopen se na prvním sezení rozplakat z rozpadu svého vztahu. Ostatní sice líčí své strasti, ale jsou od nich často citově odpoutáni. K emocím se dostaneme až po mém reflektování toho, co u klienta vidím. Tím jejich emoci jakoby „obtisknu“. Až poté, když ji klient takto spatří, je schopen s ní pracovat.

Zajímavě jsem takto spolupracovala s klientem, který mě vyhledal po operaci žaludku. Jeho emoce se objevovaly pouze v somatických symptomech. Až když jsme pomocí přísloví a rčení začali nacházet souvislosti mezi jeho zdravotními potížemi a psychikou (co nemůže strávit, čeho má plné zuby, čeho si příliš naložil…), začal vnímat, že má i emoce a že mu ukazují cestu, jak sám sobě lépe rozumět.

S emocemi začal pracovat – uvědomoval si nedostatky v partnerském vztahu, problematické mužské figury v rodině a podobně. Začal ke svému životu a ke své spokojenosti přistupovat zodpovědně a aktivně, statečně nesl svůj kříž.

7. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem podruhé

Ani padání pod křížem se v Bibli nepopisuje, a je proto zajímavé, že i přesto se třikrát dostalo do tradičního zobrazování křížové cesty. Představuji si, že zobrazení navzdory Bibli odráží zásadní „nedokonalost“ lidského druhu, který pod svým břemenem často padá a nenachází sílu pokračovat dál. Vidět, že i Ježíš svůj úděl asi nesl těžko a pravděpodobně padal pod svým křížem, by mělo jeho následovníky podpořit v tom, že se nemají vzdávat a mají dál pokračovat na své cestě.

V terapii se padání pod křížem projevuje dlouhými pauzami mezi sezeními, nebo přímo opuštěním spolupráce. Objevují se ale i jiné obrany proti dalšímu pokračování procesu – je jím často naopak navozování zdání, že už je vlastně vše v pořádku, že není o čem mluvit, že se nic neděje. Kříž „jakoby“ zmizí. Ale je to jen zdání; pokud se člověk postaví na nohy, vojáci mu kříž opět naloží. Ten ztěžkne a je potřeba nést ho dál.

8. zastavení: Pán Ježíš napomíná plačící ženy

Během sezení s klienty se setkávám s dlouhými pasážemi emotivního vyprávění o tom, jak někdo něco provedl, řekl nebo neudělal. Když se pak snažím vrátit řeč zpět ke klientovi, zjišťuji, jak je obtížné připustit si, že to, co se nás emočně dotýká, se nás samotných také nějak týká. Že to není jen pozorované neštěstí, nad čím smutníme, ale že je to i naše neštěstí. I když to tak na první pohled nevypadá.

I Ježíš nabádal ženy, ať netruchlí nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Vrací tedy emoce tam, kam skutečně patří – k tomu, kdo je zažívá. Být schopen přiznat své emoce a skutečně si je „přivlastnit“ považuji za důležitý milník cesty k sobě. Přijetí toho, že když mě něco dojme nebo naštve, nějak to se mnou souvisí. Ať už se to dotkne mé konečnosti (při ztrátě někoho blízkého), nebo třeba mé agrese (při hádce dvou lidí v tramvaji).

Přirozeným protikladem je i schopnost nechat emoce těm, kterým patří, a nepřivlastňovat si je za své – nenechat se jimi nedobrovolně ovlivnit. Pomáhá mi to být tolerantnější v mezilidských vztazích.

9. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem potřetí

Fakt, že se padání pod křížem třikrát opakuje, si spojuji s celkovou délkou cesty poznávání svého bytostného já, která je celoživotní. Ve vlastní sebezkušenosti jsem došla k tomu, že se mi opakuje několik témat, která se v životě vždy nějak „maskovaně“ vynoří. Nakonec ale docházím k tomu, že se opět týkají nějakého už známého vnitřního nastavení.

Pohybujeme se po spirále a svá stará témata potkáváme často „nanovo“. I přesto se ve mně většinou nastartují pocity vyčerpání, naštvání, bezmoci, že stále řeším to samé. Ale nakonec si přece jen většinou uvědomím, že jsem se o kousek posunula, i když to může vypadat, že jsem opět „na kolenou“.

10. zastavení: Pán Ježíš zbaven roucha

Zbavení roucha je počátek vyvrcholení celého terapeutického procesu. Být nahý poutá pozornost, zraňuje, ale je to také nesmírně svobodné.

Zejména důležité mi obrazné psychické odhalení připadá ve skupinové práci, kdy je situaci přítomno mnoho jiných lidí, i když svůj význam má i před terapeutem v individuálním procesu. Odhalení svého stínu (svých nepříjemných vlastností, témat, za která se stydíme) v terapii zintenzivňuje některé pocity – stud, nepatřičnost, jinakost i nepřijatelnost.

Dává však možnost, aby došlo ke korektivní zkušenosti. Klient má možnost zažít, že i přes svou nedokonalost je terapeutem přijímán a terapeutický vztah je možná paradoxně posílen. S vědomím přijetí pak klient vyráží ven do světa, který už často působí jinak – bezpečněji, vlídněji, méně nepřátelsky.

11. zastavení: Pán Ježíš přibit na kříž

Přibití na kříž je definitivním potvrzením rozkolu mezi ukřižovaným a naštvaným křižujícím davem, který nevstřebal Kristovy revoluční myšlenky a jeho svébytnost. Symbolicky k ukřižování dochází, když se jedinec odkloní od názorů davu a přestane se chovat dostatečně stádně. Je však rozdíl, jestli se odkloní „očekávaně“ jako další ukřižovaní zločinci, nebo „nečekaně“ jako Kristus.

V Ježíšově případě je důležité to, že jeho teze narážely na nevědomí křižujících. Nebyl jen prostým odsouzeným jako dva okolo něj – ti dělali něco proti společenským pravidlům a za to byl jasný, očekávaný trest. Ježíš reprezentoval něco víc nebezpečného: sahal lidem do svědomí a upozorňoval na jejich individuální i společenský stín. Vyzýval k vnitřní pravdě a boural společenská pravidla.

Klienti v terapii často nabývají nový, silnější pocit vlastní hodnoty. I oni pak čelí symbolickému ukřižování od svých blízkých. Změna v jejich chování nebo samostatný přístup k životu se jejich blízkých často nepříjemně dotkne – ztrácí totiž kontrolu. Nicméně většina klientů i přesto volí cestu dalšího růstu. Už není cesty zpět.

12. zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži

Mohlo by se zdát, že stát se individuovanou osobností je destruktivní, protože to vede ke konci, k smrti. Smrt však zde reprezentuje naplnění cesty, tedy nalezení svého bytostného já, a konec jedné éry (život Ježíše na zemi a paralelně odhození první osobnosti našeho života – té, která se příliš přizpůsobovala, nebyla svá) s jasnou vidinou počátku nové éry: Ježíšův život na pravici Boží a přijetí „individuované“ osobnosti. 

Je to jako vylézt na pomyslný kopec, čímž se definitivně uzavře, skončí cesta nahoru, a vidět před sebou novou cestu – ať už je to ta dolů, nebo na další kopec. Smrt je tedy milníkem, ale není koncem.

13. zastavení: Tělo Pána Ježíše sňato z kříže

Klient odchází z terapeutického procesu. Je „propuštěn“ z utrpení sebepoznání, sám si je vědom, že „dílo je dokonáno“, ale zároveň je všemi opuštěn a vychází sám do nového světa – samostatného života. Nejde ale s prázdnou. Na kopci stojí kříž, klientem přinesený, který bude stále připomínat cestu, kterou klient ušel. A terapeut, popřípadě terapeutická skupina, bude svědkem klientova vývoje a proměny.

14. zastavení: Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu

Terapeutický proces musíme jednoznačně ukončit – uložit do hrobu a zatarasit kamenem. I proto je dobré z terapie jen tak „nevyšumět“. Pokud jsme v terapii několik měsíců či let, vždy bychom si měli najít čas a sílu na jedno poslední setkání, na kterém celý proces zhodnotíme, připomeneme si překážky, které nás ještě čekají, a rozloučíme se s těmi, kdo nás v procesu provázeli.

Do nového života „po terapii“ si neseme něco cenného – schopnost cítit, zažívat a pojmenovat své emoce, přiznat si (i okolí) svoje slabé stránky, mít možnost se od svých problémů na chvíli vzdálit a vnímat je z odstupu.

Články k poslechu

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

Citově mimo

Druhý vás poslouchá, ale jako by neslyšel. Proč se někdy nedokážeme na blízké naladit?

8 min

Ve špatném vztahu

Co nás tam drží? Nevědomky si přehráváme staré vzorce a zranění. Kudy ven?

12 min

6. 4. 2023

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.