„Připustit si, že mám problém, není snadné – ale přehlížet potíže a dělat, že neexistují, stojí mnoho sil. V určitý moment je tedy snazší uvidět, jak na tom člověk doopravdy je – už samotný náhled přináší určitou úlevu,“ říká psychiatrička Pavla Stopková z Národního ústavu duševního zdraví. Jak svým pacientům pomáhá překonat deprese, úzkosti a další balvany na duši?

Deprese člověku přemaluje svět načerno, vypne mu prožívání radosti, ochromí jeho vůli, může ho i fyzicky takřka znehybnit… Jak je možné, že se někteří lidé přesto vyléčí?
Popisujete depresi jako nemoc, tedy depresivní epizodu. Abychom si rozuměli, o co vlastně jde, stručně ji popíšu. Deprese je charakterizována třemi hlavními příznaky – depresivní náladou, ztrátou zájmu a radosti z aktivit a snížením energie, a pak dalšími symptomy, mezi které patří zhoršené soustředění, snížené sebevědomí, pocity viny a bezcennosti, smutný výhled do budoucnosti, myšlenky na sebepoškození a sebevraždu, poruchy spánku a změna chuti k jídlu. K tomu, abychom diagnostikovali depresivní epizodu, musí být přítomné minimálně čtyři z uvedených příznaků (z toho alespoň dva hlavní) po dobu nejméně dvou týdnů.

Deprese tedy má svůj jasně vymezený začátek – má i konec?
Z doby před nalezením účinných antidepresiv víme, že deprese odeznívá i bez léčby. Náš organismus je schopen se s ní vypořádat. Problémem ale je, jak dlouhou dobu k tomu potřebuje. Neléčená deprese trvá kolem šesti měsíců, ale zhruba u pětiny pacientů může trvat i dva roky nebo déle. Zdůrazňuji, že se přitom jedná o velmi závažný stav, kdy se člověk „nejenom“ velmi špatně cítí, ale také nemůže normálně fungovat – například ve své rodině a v zaměstnání. Znamená to, že neléčená deprese může „ukousnout“ z našeho života pořádný díl, který je třeba v případě, že v rodině vyrůstají děti, nenahraditelný. Deprese navíc ohrožuje i život člověka, protože může být spojena s pokusy o sebevraždu. Proto je jednoznačně namístě depresi co nejdříve léčit.

Jak léčba probíhá?
Typ léčby závisí na závažnosti deprese. U lehčích forem deprese je možné volit mezi psychoterapií a psychofarmaky, například antidepresivy. U těžkých forem deprese, kdy je nemocný vyčerpaný, nedokáže se soustředit, nemá energii, je zapotřebí volit psychofarmaka. K tomu, aby zvládal chodit na psychoterapii a měl z ní prospěch, zkrátka nemá v takovém stavu sílu. Jak léky, tak psychoterapie uzdravují narušené fungování organismu na úrovni biologické i psychologické.

Co přesně se v těle během terapie mění?
Na jedné straně dochází například ke zvyšování dostupnosti neurotransmiterů v mozku (jedná se o serotonin, dopamin a noradrenalin), ke změně exprese genů v nervových buňkách a také jejich plasticity – na straně druhé se mění způsob myšlení, chování a prožívání emocí nemocného člověka. Pokud s léčbou začneme včas, je možné utrpení člověka s depresí podstatným a zásadním způsobem zkrátit, zlepšit jeho vyhlídky do budoucna a někdy doslova zachránit jeho život.

Co bývá tím impulsem, který klienty k léčbě přivede, jakýmsi bodem obratu? Připadá mi, že se člověk vlastně ve chvíli, kdy je mu nejvíc zle, je vyčerpaný, musí odhodlat k něčemu, co nedokázal dřív, když se cítil líp… Kde na to vezme sílu?
Základním krokem je uvědomit si, že problém mám, připustit, že skutečně existuje. Tedy uvidět ho, přestat přehlížet „slona v pokoji“, a pojmenovat ho. A to jde někdy bohužel skutečně lépe, až když je ten slon dost velký. Ovšem vůbec to není snadné, protože se tím často mění dosavadní jistoty a představy o životě, vztazích, sobě samotném… Ale přehlížet potíže a dělat, že neexistují, to stojí také mnoho sil. V určitou chvíli může být vlastně snazší nahlédnout, jak na tom jsem: to nejen umožní pokročit dál a vyhledat pomoc, ale i samo o sobě přinese úlevu. Samotný impulz, který člověku umožní připustit si, že má potíže, většinou bývá buď velká psychická a fyzická nepohoda, nebo obava ze ztráty něčeho, na čem mu velmi záleží… Důležitou roli někdy hrají blízcí lidé, kteří vidí, že se s člověkem děje něco, co už není běžná únava nebo smutek, a mohou člověka podpořit, aby vyhledal pomoc.

Na vašem pracovišti se v léčbě depresí řídíte principy kognitivně‑behaviorální terapie (KBT). Jak to v praxi vypadá? Co s pacienty děláte?
Naši pacienti procházejí několikatýdenním komplexním programem, který je celkem náročný. Postupně se učí lépe rozumět svým příznakům, učí se rozlišovat, pojmenovávat a vyjadřovat emoce, zachycovat svoje negativní myšlenky a pracovat s nimi. Dozvědí se, jaké chování jejich problémy udržuje, a postupně provádějí potřebné změny v této oblasti – začnou zkrátka některé věci dělat jinak. Naše pacienty systematicky motivujeme, aby hledali, co jim pomáhá, upevňovali si zdravé návyky a uměli se také ocenit. Největší kus práce musí vždycky odvést sám pacient – my je v tom povzbuzujeme, posilujeme aktivní přístup a postupně také jejich samostatnost. Důležitý je pravidelný režim dne, různé typy relaxací, trénink asertivní komunikace… ale také pohyb a sport, který má i sám o sobě antidepresivní účinky. Léčba ale rozhodně nemusí bolet: podporujeme příjemné aktivity a prožívání běžných životních radostí.

Nakolik pomáhá samotné porozumění tomu, co se v člověku děje?
Samotné porozumění potížím dodává naději a posiluje motivaci ke změně. Když vím, co a proč zažívám, začnu také rozumět tomu, že z tohoto mnohdy začarovaného kruhu existuje cesta ven. Pochopení potíží také snižuje pocity viny a studu – člověk začne vnímat souvislosti a získává odvahu mluvit i o věcech, které se předtím bál někomu svěřit. To dál zvyšuje odhodlání pracovat na sobě. Samotné porozumění ale k vyléčení nestačí. Mnozí pacienti velmi dobře rozumějí tomu, co se s nimi děje, a dobře vědí i proč, ale to samo o sobě nepomáhá.

Jak se stavíte k názoru, že je třeba hledat a léčit příčiny onemocnění, nezabývat se (jen) symptomy?
Je to velmi individuální. Kognitivně behaviorální terapie je velmi úspěšná v rychlé léčbě úzkostných poruch – pacienti díky ní mohou zamířit k lepšímu životu v řádu týdnů nebo měsíců. KBT jim pomůže začít zase fungovat jako rodiče a partneři, mnohdy jsou schopni se vrátit do práce, setkávat se zase s přáteli, věnovat se svým zálibám a koníčkům. To je důvod, proč mám tuto terapii tak ráda. Mnoha lidem tato pomoc stačí, nepotřebují docházet roky na dlouhodobou psychoterapii. Je ale také část těch, pro které je důležité a někdy i nezbytné navázat na toto zlepšení další typem psychoterapie, pracovat i na hlubších, osobnostních změnách.

Vy sama se jako psychiatrička věnujete především léčbě depresí, úzkostí, panické poruchy, fobií… Pod střechou Národního ústavu duševního zdraví ale najdou pomoc i lidé s jinými problémy. Co všechno v Klecanech léčíte?
Na oddělení, kde pracuji, se zaměřujeme na léčbu úzkostných a afektivních poruch, jak jsem to popsala. Další oddělení se věnují léčbě rezistentní deprese, bipolární afektivní poruchy, psychotických onemocnění, ale například i spánkové medicíně. V rámci ústavu probíhá také mnoho výzkumných programů.

Jak se k vám lidé mohou dostat? Je třeba doporučení, například od obvodního psychiatra? A hradí léčbu zdravotní pojišťovny?
Hospitalizaci domlouvá ambulantní psychiatr pacienta s lékařem naší ambulance a je potřebné zaslat podrobné doporučení k léčbě. V případě léčby na oddělení 1, kde probíhá skupinový KBT program, si může hospitalizaci domluvit na ambulanci přímo pacient, ale také potřebuje doporučení svého ambulantního psychiatra. Předpokladem účasti v tomto programu je vysoká motivace pacientů – terapie se neobejde bez jejich aktivní spolupráce. Péče NUDZ je plně hrazená ze zdravotního pojištění.

Existuje u deprese či úzkostí něco jako prevence? Co mohou lidé v rámci svého běžného dne nebo týdne dělat, aby se udrželi v psychickém zdraví?
Rad pro udržení dobré psychické kondice je velmi mnoho, dokonce tolik, že pokud je zde začnu vyjmenovávat, vzbudím v mnoha čtenářích ihned hlubokou frustraci a ti citlivější upadnou do „depky“: doporučuje se budovat dobré vztahy s blízkými lidmi, udržovat přátelství, několikrát týdně tělesný pohyb, nejlépe na čerstvém vzduchu, pravidelný kontakt s přírodou a vůbec pravidelný režim dne zahrnující smysluplnou práci, ale také čas pro koníčky a čas pro relaxaci. Více prožívat přítomný okamžik, nevyčítat si tolik minulost, nebát se tak moc budoucnosti. Také je na místě dobrá péče o tělesné zdraví včetně zdravé výživy a dostatečného příjmu tekutin. Pomáhá nebrat si věci osobně, jednat asertivně, odpouštět těm, kdo mi ublížili…

To zní opravdu jako balík velkých úkolů. Něco jednoduššího pro začátek?
Takovým jednoduchým a proveditelným prvním krokem je podle mě přestat se nadmíru kritizovat, třeba i za to, že se mi vše výše uvedené nedaří plnit. Přistupovat k sobě i ostatním s respektem, soucitem a laskavostí.

Co byste vzkázala někomu, kdo začíná tušit, že své psychické potíže sám nezvládne, ale zdráhá se vyhledat odbornou pomoc nebo třeba na první pokus u psychologa či psychiatra nezískal úplně dobrou zkušenost?
Nebojte se vyhledat pomoc, pokud ji potřebujete. Zasloužíte si, aby vám bylo lépe, vytrvejte a hledejte potřebnou péči. Nenechte se odradit – to, že hned napoprvé neuspějete podle vašich představ, neznamená, že pomoc není dostupná a že ji nenajdete. Pusťte se do toho, půjde to.