Každý semestr sdílí profesor psychologie John Buri se svými studenty svoji životní i profesní zkušenost: Až budete zakládat rodinu, vezměte si svého kamaráda nebo kamarádku. A nikdy nepovažujte toto přátelství za samozřejmost. Svého nejlepšího přítele přitom musíte nejen hledat, ale také jím sami být. Starat se aktivně o svého partnera i o potřeby společného života. Ať nikdy nemusíte pochybovat: cokoli přijde, budete tomu čelit společně jako tým.
Ve svých knihách píšete a studentům radíte, že bychom si měli vzít svého kamaráda či kamarádku. Co tím máte na mysli?
Mám na mysli to, co rozpracoval již Aristoteles, když tvrdil, že existují tři úrovně přátelství. Předně jde o přátelství rozkoše, kdy jste rádi v přítomnosti druhého člověka, ceníte si společně stráveného času a jednoduše si užíváte života. Dále je to přátelství užitečnosti. Užitečný přítel hledá způsoby, jak může věnovat svůj čas a energii, aby uspokojil vaše potřeby i potřeby vztahu. Znovu a znovu jste tu jeden pro druhého. Třetím typem je přátelství ctnosti. Ctnostný přítel se prostřednictvím vztahu chce měnit a růst – chce se stát nejlepší verzí sebe sama. Moje žena Kathy je zároveň moje nejlepší kamarádka v rovině rozkoše, užitečnosti i ctnosti. Všem srdečně přeji, aby někoho takového ve svém životě nalezli, a nabádám, abyste se takovým člověkem stali vy sami.
Rozumím, dobré manželství nás proměňuje. Muži a ženy přicházejí do dospělosti nedokončení a v průběhu manželství se navzájem hluboce mění. Jak ale poznám člověka, který mi pomůže stát se lepší verzí sebe sama?
Než založíme rodinu, míváme kolem sebe několik mužů nebo žen, s nimiž bychom mohli vytvořit zdravé manželství. I moje žena měla „okruh vhodných kandidátů“, ačkoli si to neuvědomovala. Pokud by si vybrala jiného partnera z této skupiny, mělo by jejich manželství velkou šanci být šťastné. Když jsme na to jednou v rozhovoru narazili, nesouhlasila. Trvala na tom, že pro ni existuje jen jeden správný muž – její spřízněná duše, kterou jsem já. Oponoval jsem, že to takhle nefunguje. Že koncept spřízněné duše, toho jediného správného člověka, je jen naše představa. Každý máme k dispozici okruh vhodných partnerů a vybíráme si z tohoto okruhu. Ale dobrá volba nestačí. Pak musíme pracovat na tom, abychom se spřízněnými dušemi stali. Spřízněné duše se nenacházejí, ale vytvářejí. A nejde jen o to najít vhodného partnera, který se stane spřízněnou duší, ale také tím vhodným partnerem být a spřízněnou duší se sám stávat.
Jak se vaše tehdejší konverzace s manželkou vyvíjela?
Když jsem řekl, že existovalo několik mužů, se kterými mohla mít dobré manželství, pak jsem tím zároveň řekl, že existovalo několik žen, se kterými jsem mohl být šťastný já. Není to příliš romantické, člověku se moc nechce takhle uvažovat, ale je to realita. A je užitečné ji přijmout. Existuje totiž několik studií, které dokazují, že pohled na manželství jako na svazek spřízněných duší ve skutečnosti stabilitu vztahů podkopává. Mnoho lidí přece manželství opouští, když uvěří, že teprve teď se v jejich životě objevil člověk, se kterým jsou si souzeni. A není to ten, kterého mají doma.
Jak zjistím, kdo patří do okruhu možných partnerů?
Je několik oblastí, které o tom rozhodují, většinou je vyhodnocujeme intuitivně. Velmi doporučuji si tyto procesy zvědomit: Je vám spolu dobře? Cítíte se s tím člověkem v pohodě, jako byste spíš byli unášeni proudem než plavali proti proudu řeky? Je pro vás snadné být jeden s druhým, uvolnit se, smát se, milovat? Ale to je jen začátek. Má několik blízkých přátel? To je důležitá okolnost: dovede pěstovat vztahy a radovat se z dobrých přátelství? Tento talent je zásadní – manželství je svazkem dvou přátel, jak jsme nastínili. A všímejte si dál: žil spokojeně i předtím, než vás potkal? Má svůj život? Jaký je? Překopává svůj život pouze proto, aby se vám zalíbil, nebo proto, že vás nechce ztratit? Jinými slovy, má vášeň pro život a ne jen pro vás? Jak se chová k ostatním lidem? K servírkám, spolubydlícím, sourozencům, rodičům? Je k jiným někdy povýšený, bezohledný, kritický, necitlivý? Možná jste teď výjimkou, ale později už nebudete.
Je docela obvyklé, že v něčem se výjimečně dobře shodujeme, ale v jiných oblastech to drhne. Partneři například zažívají soulad v posteli, ale mimo intimní zónu mezi nimi převládají rozpaky. Čím to je?
V tomto případě asi mají kromě sexu jen málo společného. Sex vytváří v mozku silný „lektvar lásky“: zvyšuje přítomnost dopaminu, noradrenalinu, fenyletylaminu. Když k tomu dojde, jsou potlačeny ty oblasti mozku, které jsou zodpovědné za kritické uvažování a zdravý úsudek. Doslova se ocitáme ve stavu vyvolaném drogou.
Je ale přece docela normální, že dvěma zamilovaným někdy vázne komunikace.
V komunikaci není potřeba dosáhnout konkrétní úrovně, hodnotit ji jako uspokojivou nebo nedostatečnou. Není to cíl, ale proces, který je třeba prožívat. Jde o to, jestli je vám v tom dobře, když se spolu učíte mluvit. Jestli tomu oba rádi věnujete čas a vynakládáte potřebné úsilí. Snažíte se a chcete se spolu snažit.
Co by nás mělo jednoznačně odradit?
Problémy s ovládáním impulzů. Nutkavé hráčství, přílišné utrácení a dluhy. Nadměrné užívání drog nebo alkoholu. Nekontrolovatelný hněv nebo neovladatelná touha po sexu. Sebeovládání je důležitým indikátorem, jestli člověk bude dobrým parťákem pro život. A zásadní je samozřejmě důvěryhodnost. Skutečně platí, že kdo lže jen tak mimochodem o nedůležitých věcech, tomu nemůžete věřit ani v tom, co je důležité.
Některé vlastnosti a hodnoty ale nelze posoudit, aniž by nás druhý pustil do svého nitra. V životě přijdou situace a události, které dopředu neodhadneme…
Proto jsem velkým příznivcem hry na „co kdyby“. Co kdybychom nemohli mít děti? Co si druhý myslí o adopci? Co kdybyste dostali vysněnou práci, která vyžaduje přestěhování rodiny do vzdáleného města? Kdyby o vás někdo mohl po vaší smrti říct jednu věc, co byste chtěli, aby o vás řekl? Kdybyste se mohli v životě zbavit jednoho břemene, co by to bylo? Co byl nejzásadnější okamžik nebo zážitek ve vašem životě? Kdybyste měli doplnit větu Miluji svůj život, když…, jak byste ji dokončili? Je zřejmé, že na takové otázky nemůžeme odpovědět, aniž bychom někomu sdělili, co je pro nás důležité, na čem nám záleží, v co věříme.
Ve své knize Jak milovat svou ženu zdůrazňujete potřebu intimity. Co se pro vás pod tímto pojmem skrývá?
Je to kniha pro všechny, nikoliv pouze pro muže, a já v ní říkám, že jádrem intimity je komunikace. Když něco milujeme, je přirozené, že to chceme lépe poznat. Pokud někdo říká, že vás miluje, ale nemá zájem vás blíže poznávat, pak bych vážně pochyboval o tom, že vás opravdu miluje. Ruku na srdce, s intimitou máme problém především my muži, neboť ženy jsou k ní v průběhu výchovy více vedeny.
Zdá se, že na vhodného partnera bychom měli mít vysoké nároky. Jací by tedy podle vás měli ideální muži a ideální ženy být?
V naší kultuře stále přetrvávají jednoduché představy o rozdělení rolí. Muži mají být ve všech ohledech silní, samostatní, asertivní, rozhodní. Ženy mají být citlivé, soucitné, něžné, jemné. Když o těchto pojmech přemýšlím, vnímám je všechny jako lidské vlastnosti, nikoli jako mužské a ženské rysy. Dobré lidské bytosti jsou podle mě citlivé a asertivní, jsou něžné a dokážou se pevně postavit za to, čemu věří. Muži i ženy by měli usilovat o to, aby si osvojili obě skupiny vlastností. Pro mě ideální muž a ideální žena budou něžní i silní. Můžeme k tomu směřovat, ale nejdříve musíme sami sobě lépe porozumět. V jedné studii byly vdané ženy dotázány, jak důležitá je pro úspěch manželství něha. Více než 90 procent jich odpovědělo, že něha je velmi důležitá, pokud chce pár žít v uspokojivém a životodárném manželství. Stejná otázka byla položena i ženatým mužům. Něhu jako důležitý faktor označilo méně než 25 procent z nich. Není divu, že mají muži a ženy v heterosexuálních manželstvích problémy.
Který výzkum v oblasti vztahů vás nejvíc překvapil, ať už pozitivně, nebo negativně?
Manželství má potenciál být neuvěřitelně obohacující zkušeností – pro muže a ženu, ale také pro děti, které vyrůstají obklopené jejich životodárnou láskou. Ačkoli víme, co je potřeba k tomu, aby manželství bylo zdravé, skoro polovina manželství končí rozvodem. Z těch, která „přežijí“, je jen menšina spokojených. To je základní informace, která vychází z průzkumů, to je bohužel realita. A z toho jsem upřímně zarmoucený. Nejen kvůli neštěstí lidí, kteří nedovedou žít dobrý společný život, ale také kvůli jejich dětem, které vyrůstají v jejich stínu.
Nedivil bych se, kdyby náš rozhovor ve čtenářích vyvolal spíš obavy. Nejen o sebe, ale i o budoucnost naší společnosti.
Určitá míra obav je oprávněná. Pokud je základním kamenem civilizované kultury rodina, pak směr, kterým se ubíráme, nevěstí nic dobrého. Každý z nás ale může udělat ten jeden malý krok – zvolit si dobrý život a pečovat o to, na čem nám záleží. Vědomě, vážně a smysluplně se věnovat lásce. Věřím, že to může změnit nejen naše životy, ale i běh lidských dějin.
