V psychologii se při klinické práci často setkáváme s otázkou vnitřních potřeb. Tyto potřeby jsou často nejasné, zakryté představou, že dosažením vnějších úspěchů přijde spokojenost. Mnohdy jsme však nereflektovaně poháněni potřebou naplnění těch tužeb, které jsme v raném dětství nevnímali v dostatečné míře. Pro někoho je to fyzická blízkost, pro někoho potřeba získat uznání autorit, pro jiného potřeba pozornosti.

V zásadě jsme však jednoduší, což se mnohým z nás může přímo příčit, když hledáme sofistikované a racionálně propracované interpretace vlastního chování. Často to děláme v touze vyhnout se bolesti a hanbě, které by nám přinesla konfrontace s vlastními strachy.

Je překvapivé, kolik energie jsme schopní investovat do toho, abychom se vyhnuli pocitům, s kterými se neumíme vyrovnat. Přitom je otázka, jestli jsme měli možnost se s těmito pocity vůbec seznámit.

Otcovský komplex

Pozornost je to první, s čím se na světě setkáváme, pokud máme milující rodiče. Je to pocit, který legitimizuje stav naší existence a dokáže v každém z nás vyvolat radost. Pomáhá nám hledat cestu, jak překonávat překážky, protože věříme, že je dokážeme překonat.

Představme si, že vyrůstáme v rodině, kde je pozornost ze strany rodičů něco, o co je dlouhodobě třeba usilovat, co je nutné si zasloužit. Jako dítě se budeme snažit tuto pozornost získat. A když zjistíme, jaké naše chování pozitivní pozornost rodičů přináší, budeme (aniž bychom si to uvědomovali) takovéto chování vnímat jako to, co se od nás očekává.

Dcera, která se snaží získat pozornost svého otce, bude opakovat chování, které vede k tomu, že si jí otec všímá. Pokud je takovým chováním například upozadění vlastních potřeb a přání jí samotné, může vznikat poměrně složitá forma chování.

V psychice dcery vzniká obraz otce, takzvaný otcovský komplex. Můžeme si jej představit jako zvnitřněný obraz těch aspektů otce, které u něj dcera vnímá jako klíčové. Otcovský komplex máme všichni; v případě absence otce tuto postavu zastoupí například dědeček nebo jiná autorita, kterou v našem životě vnímáme jako významnou.

Někdy hovoříme o pozitivním otcovském komplexu. Když nás otec například naučil, že musíme být vytrvalí, abychom dosáhli svých cílů, je pravděpodobné, že nám tím dává do života určitou pracovní odolnost. Ta se může projevit například výkonem v pracovním životě, kde jsme za toto oceňovaní a získáváme pozornost a uznání okolí.

U negativního otcovského komplexu se v životě setkáváme především s omezujícími až destruktivními aspekty. Naše chování je zaměřeno na získání pozornosti autorit takovým způsobem, který je v přímém rozporu s našimi přáními. Jednáme nereflektovaně způsobem, který by sice měl vést k získání pozornosti, ale zároveň nám způsobuje bolest a zraňuje nás.

Zodpovědní za bolest

Například žena, která v dospělosti zjistí, že je pro ni náročné navazovat vztahy s muži, protože tyto vztahy působí jednostranně. Investuje do nich nesmírné množství energie a úsilí, avšak cítí se vyčerpaně. Nedostává zpět to, co by chtěla.

Dokonce se může cítit být mužem citově zneužitá, protože ho v partnerském vztahu vnímá jako nezúčastněného. Chybí jí podpora z jeho strany, zdá se jí, že muž nedokáže navázat kontakt s jejím citovým životem – který sama upozadila.

V analýze potom při identifikování negativního otcovského komplexu může vznikat dojem, že za bolest a absenci lásky v jejím životě je zodpovědný otec. Takovýto dojem je však pokusem naší vlastní psyché přenést zodpovědnost za své jednání na jinou osobu, protože tak neriskujeme rozpad našeho sebeobrazu – toho, co si sami o sobě myslíme.

Za bolest jsme zodpovědní my sami. To, co fungovalo v jednání s naším otcem, nemusí fungovat na jiné muže – rozhodně ne na takové, kteří by byli schopní vytvořit si vztah k citovému životu ženy tak, jak toho nebyl schopen otec (a jak toho není schopna žena, která takto žije).

Negativní otcovský komplex se zjednodušeně může jevit jako určitý kritický našeptávač. Náš vnitřní monolog je potom obviňující a bolestivý. Komplex vykazuje známky samostatnosti, proto cítíme konflikt sami se sebou.

Víme, že tato sebekritika nenese nic dobrého, možná dokonce víme, že bychom se jí chtěli zbavit, avšak samostatnost komplexu to nedovoluje. Komplex v nás žije i nadále a dál se destruktivně projevuje ve vztahu k sobě samotným i k okolí. Člověk může získat pocit, že se z toho zblázní, že není sám sebou.

Jungovo vyjádření, že nemáme komplexy, ale komplexy mají nás, je nesmírně důležité. Ukazuje nám totiž samostatnost a životaschopnost komplexů, které dokážou úplně zastřít naše vědomí a získat nad námi kontrolu.

Jak se odpoutat

Při analytické práci s komplexem se zaměřujeme na uvědomění situací, v kterých se tento komplex takzvaně konsteluje – tedy situací, v nichž jakoby přebírá kontrolu nad naším svobodným jednáním. Tím působíme na racionální rovinu komplexu a učíme se jej rozpoznat.

Racionální poznání komplexu však není dostatečné. Komplex je především tvořený silným afektem. Velmi často je nabitý negativním pocitem, se kterým se musíme seznámit a poznat ho. Teprve když se naučíme snést pocity, které v nás vyvolává nenaplnění komplexové situace, můžeme se od něj začít odpoutávat.

V našem příkladu, kde dcera touží po pozornosti otce, by bylo nutné konfrontovat se s pocitem nedostatku pozornosti. V analýze bychom sledovali především pocity, které jsou s nedostatkem pozornosti spojené, a také fantazie či tělesné reakce, které nedostatek pozornosti od mužských osob v dceři způsobuje.

Cesta skrze komplexy bývá nesmírně náročná, často na hraně zvládnutelnosti. Proto jsme ochotni ji podstoupit až v momentu, kdy má komplex na náš život skutečně destruktivní dopad a my cítíme, že už dál nechceme opakovat stejné chyby.

Velmi vhodné mi připadá použít Jungova slova, že poznat sám sebe znamená poznat vlastní stín a seznámit se svými komplexy.