Nejlepší články k poslechu: Audio ke stažení
Vyberte si své téma Předplatné

Vše, co je mi cizí

Symptom úzkosti nevzniká proto, aby nás trápil. Touží obrátit naši pozornost k něčemu důležitému.

Jakub Nemček

Jakub Nemček

11. 5. 2018

Před několika měsíci jsem při přednášce o terapeutickém vztahu dostal zajímavou otázku, která ve mně patrně zakořenila a pomalu začala růst a přinášet s sebou další množství (snad poměrně plodných) úvah. Otázka zněla na první pohled poměrně prostě: „Co je základem vztahu?“

Tato otázka má tendenci tvářit se nevinně, než si člověk uvědomí, jak rozsáhlé úsilí musí vynaložit, aby si na ni sám, s čistým svědomím mohl odpovědět a zas klidně spát. Abych nepůsobil nepřipraveně, začal jsem nahlas uvažovat a po chvilce jsem došel k závěru, že základním kamenem vztahu, nejen terapeutického, ale snad každého, je zájem.

To, co se ve mně následující týdny dělo, mě ale přesvědčovalo, že byť je zájem pro vztah důležitý, nejsem s tímto svým závěrem zcela spokojen. Pocitu spokojenosti jsem však po čase dosáhl s odpovědí, že základem vztahu je pozornost.

Řekl bych, že tato – pro mě uspokojivá – odpověď si spíše našla mě než já ji. Nebo možná právě tím, že při své práci věnuji pozornost tomu, co se ve mně děje, a také tomu, co se děje v lidech, kteří za mnou přicházejí, jsme si s touto odpovědí šli naproti.

Poslíček úzkost

V jednom z mnoha sezení mi pacient, který mě navštěvuje s cílem zbavit se úzkostí, popisoval situaci, ve které se cítil být vnitřně pohlcen bezmocí a pocitem úzkosti a strachu. Tak jako na každém sezení jsem nad situací přemýšlel pohledem analytické psychologie.

Pacienta jsem se doptával, jaké byly jeho fantazie ve chvíli, když začal cítit bezmoc, co si představoval, že by mohlo následovat, a následně jsem se snažil jeho prožitkům porozumět a tím zpřehlednit celou (na první pohled skrytou) symbolickou rovinu toho, proč je pro něj situace tak náročná.

Ve spolupráci jsme si všímali, že zprvu sám nedokázal popsat, jak se vlastně cítí a jaké představy ho obtěžují v souvislosti s pocitem úzkosti. Není to totiž úzkost sama, která je problém. Ta je často jen poslíček, který nese zprávu o tom, že se v nás odehrává něco, čemu bychom měli věnovat pozornost.

Pro příklad: představme si, že slyšíme plakat kojence, a všímejme si, co se v nás odehrává. Možná budeme přemýšlet nad tím, jak jej co nejrychleji umlčet, aby neplakal, protože nás jeho pláč obtěžuje. Přestože tato myšlenka zní příliš surově, troufám si říct, že do jisté míry napadne všechny z nás.

Jiná možnost, jak se se situací vypořádat, je věnovat mu pozornost a zjistit, co se s ním děje, že prožívá nespokojenost. Tato myšlenka je zcela odlišná od první úvahy, kdy nás něco obtěžuje a my máme tendenci se toho zbavit. V druhé myšlence totiž vytváříme vztah ke kojenci, k dítěti, které pláče. Jednáme s ním empaticky, s cílem mu porozumět a snad jej i uspokojit.

K vnitřně prožívané úzkosti můžeme přistupovat stejným způsobem – brát ji jako něco v nás, co křičí po pozornosti, protože prožívá dyskomfort. I přesto, že prožívání úzkosti není nikomu z nás příjemné (tedy pokud nemáme alespoň lehce masochistické sklony), může být k našemu prospěchu navázat s ní kontakt, vytvořit si k ní vztah.

Tímto kontaktem nebo přímo vztahem se totiž z původně obtěžujícího symptomu stává smysluplný kolega, poskytující informaci například o tom, že se ve svém životě začínáme vzdalovat svému vnitřnímu světu – tomu, co nás tvoří, a tomu, kým ve skutečnosti jsme.

Symptom úzkosti pak ve výsledku nevzniká proto, aby nás trápil, ale proto, aby si získal naši pozornost jako plačící dítě a navázali jsme opět kontakt s tím, co se nám v každodenní rutině stalo odcizené – s naším bytostným já.

A tak pozornost, kterou věnujeme sami sobě a tomu, co se v nás děje, byť to někdy může být nanejvýš nepříjemné, je základním kamenem vztahu s námi samotnými – a tím také hlavním pilířem našeho duševního zdraví a rovnováhy, která je v dnešním světě skutečně nedostatkovým zbožím.

Nevšímavost vůči tomu, co se v nás děje, naopak – zdá se – vytváří obtěžující symptomy, které lze přirovnat k plačícímu dítěti. Je to právě nepozornost, která pálí mosty v naší duši.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: