20. 8. 2019
Představme si situaci, kdy zažíváme pocit nesmyslnosti v zaměstnání. Pokud nevidíme smysl v tom, co děláme, začneme pociťovat frustraci, jsme podráždění, vyčerpaní až apatičtí. Tuto situaci můžeme vztáhnout na jakoukoliv oblast v našem životě. Pokud budeme například vedeni od rodičů k tomu hrát tenis, ale my sami v tom nenalezneme žádný smysl nám vlastní, který je pro každého jedinečný, přestane nás tato činnost bavit. Smysl může být různý – vyhrát Wimbledon, být aktivní, zasportovat si, setkat se s ostatními spoluhráči, vyplnit čas… Když v činnosti vidíme smysl, máme důvod u ní setrvat. Pokud se dostavují pocity skleslosti a apatie při prožívání bezesmyslnosti například ve zmíněném zaměstnání, jak hluboko musí sahat tehdy, když nevidíme smysl ve svém životě či ve svém bytí jako takovém?
V tomto případě získávají tyto pocity jiný rozměr a ovlivňují celkové naše naladění, vnímání světa a života. Čím je tento pocit hlubší a začne se týkat bezesmyslnosti našeho života jako celku, je pro nás těžší ho ustát a vypořádat se s ním. Pokud pochybujeme o smyslu našeho žití nebo ho ztrácíme, zažíváme existenciální frustraci, která může vygradovat do stavu, kdy nevnímáme žádný smysl své existence, vnímáme ji jako marnou, nikam nesměřující.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné