Nedávno jsem volala jedné své známé. Jen jsem chtěla vědět, jak se má. Z druhé strany telefonu přišla smršť negativity. Bolesti, strasti, špatné partnerství, blbá práce, hloupí lidé, kteří jí šlapou po štěstí, a mnoho dalších těžkostí. Což by nevadilo – vím, že to v životě nemá lehké. Ale pak přišlo něco navíc, co drnklo na mé duševní struny a nešlo jen tak přejít. Výčitka. Že se dlouho neozývám. Že tu pro ni nejsem. S připomínkou, kde všude jsem byla: na kurzu, na výletě s dětmi, ale cestu za ní jsem si dlouho neudělala. „Proč na mě tak málo myslíš? Copak ti nestojím za víc než jeden telefonát?“