Vyslovit omluvu bolí

Omluvu někteří lidé vnímají jako nepřípustné emocionální odhalení. Pocity, které si spojují s přiznáním viny, jsou pro ně příliš intimní.

Jako děti jsme se pod nátlakem naučili používat ona kouzelná slůvka prosím a děkuji. Třetí magickou formulkou je slovo promiň. Umíme ho používat? A funguje?

Omluvit se není totéž jako poděkovat nebo poprosit. S omluvou jsou spojeny silnější emoce. Připouštíme chybu, přiznáváme slabost.

Zajímavé je z tohoto pohledu rozšíření anglického sorry v českém prostředí. Používáme ho stejně samozřejmě jako citoslovce vole. Ale omlouváme se doopravdy, když utrousíme sory nebo soráč?

Ano i ne. Dáváme sice najevo, že jsme cosi udělali neúmyslně, nedbale nebo špatně, avšak zároveň tím za druhého vyhodnocujeme váhu našeho provinění: zas tak moc se nestalo.

Když omluva bolí příliš

Někteří lidé se téměř nikdy neomlouvají, nejsou toho schopni. Omluva v nich vyvolává silné emoce – pocit ponížení či trapnosti. Jde o sebeobranný mechanismus, který prozrazuje extrémně nízké sebevědomí. Autor knihy Emotional First Aid Guy Winch vysvětluje, co tito lidé prožívají:

• Nejsou schopni oddělit své sebehodnocení od svých činů. Omluva pro ně neznamená, že udělali něco špatného, ale že jsou špatní. To v nich vyvolává nesnesitelný pocit studu.
• Zatímco sebevědomí lidé berou omluvu jako cestu ke shodě a usmíření, neomlouvači se bojí, že když se omluví, jen tím otevřou prostor pro další výčitky a obviňování.
• Nevěří, že druhý omluvu přijme. Sami totiž neumí odpouštět. Odmítají převzít plnou zodpovědnost, protože by tím smazali vinu druhého, který má přeci na situaci taky svůj podíl.
• Omluvu vnímají jako nepřípustné emocionální odhalení před druhou osobou. Pocity, které si spojují s přiznáním viny, jsou pro ně příliš intimní. Představa, že by se před někým takto odhalili, je pro ně stejně nepřípustná, jako by se měli na veřejnosti svléknout do naha.

Přitom právě odhalení, sdílení nepříjemných pocitů je principem omluvy. Je to jediná cesta, jak vyjádřit lítost, umožnit druhému, aby nám odpustil, a nezatěžovat vztah dál břemenem křivdy.

Pět kroků k odpuštění

Jak tedy komunikovat, pokud chci omluvou napravit svoji chybu, ukončit spor, vyjasnit nedorozumění? Především se do toho vůbec nepouštějte, pokud omluvu nemyslíte upřímně.

Myslíte‑li omluvu vážně (když jste situaci nezavinili, neomlouváte se, ale vysvětlujete), mohl by vám pomoci návod, který sestavil psycholog Steven Scher. Podle něho nezáleží na tom, jak omluvu formulujete, ale na tom, aby druhý vašim slovům mohl věřit:

• Jednoduše vyslovte omluvu: „Omlouvám se.“ „Promiň.“ „Je mi to líto.“
• Řekněte, za co konkrétně se omlouváte: „Včera jsem tě před kolegy na poradě shodil, přitom jsem vařil z vody.“
• Vyjádřete jasně, že se za situaci cítíte zodpovědný: „Bylo to ode mě hnusné.“
• Slibte, že se to nebude opakovat: „Tohle už ti nikdy neudělám, samotnému je mi z toho od včerejška mizerně.“
• Nabídněte nápravu: „Myslíš, že bude lepší nechat to plavat, nebo se k tomu mám ještě vrátit a vyjasnit to?“

A co je nejdůležitější, zapomeňte na slůvko ale. Omlouváte se, tečka. Když toto pravidlo porušíte, snažíte se část zodpovědnosti přenést na druhého, případně na někoho třetího nebo na okolnosti. Celé kouzlo upřímné omluvy tím zboříte.