Vysoce citliví

Za nově objevenou „nálepku“ nemá cenu se schovávat, vymlouvat se na ni ani s ní unavovat okolí. Především není důvod se ve stylu princezny na hrášku považovat za něco lepšího, protože negativních stránek má toto nastavení více než dost.

Vysoká senzitivita také není rovnítkem k vysoké inteligenci. Kombinace obého může být výhodou, někdy však nadprůměrná inteligence ve službách přizpůsobování se druhým napáchá více škody než užitku. Takový člověk se snadno zamotá do detailů, ohledů na ostatní a falešných předpokladů a jeho složité vnímání světa bývá zdrojem konfliktů.

7. října 2017

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Skutečnost, že jste se v popisu vysoce senzitivních osob poznali, také neznamená, že zároveň nemůžete trpět duševními problémy. Rozhodně to není impuls k odhození medikace, ale k rozpravě na toto téma s psychoterapeutem či psychiatrem (počítejte však s tím, že pro některé může být téma novinkou).

Všichni autoři, jejichž knihy mi přišly do ruky, se k vysoce citlivým osobám hlásí, zatímco o depresích či úzkostech se většinou píše s uctivým odstupem. Takže hned na začátku také provedu „comming out“: ano, jsem nejspíš vysoce senzitivní a neléčím se. Jen usilovně pracuji na sebepřijetí a přizpůsobení života všem omezením z této dispozice plynoucím.

Vysoké nároky – nízká sebeúcta

Vysoká senzitivita s sebou nese i vysoké nároky na sebe, jimž téměř nejde dostát. Jejich opakované zklamávání logicky snižuje sebeúctu, čímž se člověk dostává do bludného kruhu – více se snaží, více se unaví, více se zklamává…

Můžete sice cítit značnou sebedůvěru, že spoustu věcí umíte, ale selhávání způsobená citlivou psychikou vás brzy začnou srážet. Pokud jste zvyklí se za každý projev vysoké vnímavosti trestat a sami sebe odmítat jako defektního, jen těžko si vybudujete respekt okolí. Protože to se zpravidla chová tak, jak mu dovolíte a jak se sebou zacházíte sami. Čili změna (stejně jako většina jiných změn) začíná u sebe, nikoli u druhých.

Ohraničený prostor není sobectví. Je to koncentrace energie, která se jinak vsákne do země jako voda bez sklenice.

Naučíme-li se přijmout sami sebe se všemi omezeními a snížíme-li nadměrné nároky, časem posílíme svou sebeúctu. Okolí logicky začne reagovat s jiným respektem, než když se světem ploužíme s provinilým výrazem psa, který už zase udělal loužičku, případně ji v dohledné době udělá.

Útěchou nám budiž, že všichni autoři dostupných knih svorně tvrdí: pokud vysoce senzitivní člověk žije ve správných podmínkách, zpravidla se mu daří lépe a radostněji než ostatním! Pojďme se tedy pokusit si ty podmínky vytvořit.

Vykolíkujme hranice!

Hranice se nacházejí tam, kde jsme si s ostatními blízko, ale přesto se cítíme dobře. Máme spolu kontakt a nenarážíme na žádné zdi. Konflikty vznikají tam, kde jsou hranice některou ze stran narušeny.

Většina lidí má neomylný pocit v břiše, který jim říká, kam až je pro ně bezpečné zajít a kam lze druhé pustit. Vysoce citliví lidé kontakt s tělem zpravidla ztratili už v dětství, takže se uragánem nejrůznějších vjemů pohybují téměř bez kompasu. To samozřejmě stojí spoustu energie a vyvolá nespočet karambolů.

Proto jim také chybí potřebná schopnost okamžité reakce a zdravého vymezení se a na rozdíl od ohraničených a centrovaných lidí také přitahují manipulanty i tzv. energetické upíry. Své následné vyčerpání pak dávají za vinu „zlodějům energie“, ale je potřeba si uvědomit, že jsou to oni, kdo dovolil „vetřelcům“ vyjíst lednici i špajz a udělat si táborák na podlaze v obýváku. Prostě se jaksi zapomněli ohradit, když se někdo bez pozvání dral na jejich území.

Okolí pak nepříjemně zaskočí náhlý vzdor, jímž mnohdy reagují až dlouho po uplynutí určité situace (aneb tolikrát si to nechali líbit a teď zničehonic běsní) a nechápou náhlý rozpor mezi dlouhodobou povolností a náhlou umíněností. Absence hranic totiž pro okolí znamená nepříjemnou nečitelnost.

Ohraničený prostor není sobectví. Je to koncentrace energie, která se jinak vsákne do země jako voda bez sklenice. A vyčerpaná vysoce citlivá osoba se najednou stává zdánlivě bezcitným a vyhořelým opakem sama sebe, což ostatní vnímají a nálepkují jako „hysterii“.

Někdo se projeví explozí, kterou si pak vyčítá ještě několik let (na rozdíl od běžného cholerika, jemuž se výbuchem hněvu zpravidla uleví), u jiných lidí se vyčerpání ohlásí implozí – nemocí nebo depresivní rozladou. Ostatně nemoci jsou ochránci hranic, je proto nutné věnovat jim pozornost a mimo jiné se naučit přijímat pomoc. To je pro většinu vysoce citlivých lidí jedna z nejtěžších disciplín.

Odvrácenou stranou nerespektování vlastních plotů je ignorace hranic druhých lidí. Málokdo se umí tak lehce přehoupnout i přes ostnatý drát pod napětím jako právě vysoce citlivá osoba, skálopevně a spravedlivě přesvědčená o tom, že druhému je jen trapné požádat o pomoc, ale přesto ji nutně potřebuje.

Nejasné hranice mají ještě jednu nevýhodu – špatný odhad toho, co a jak lze zvládnout. Někdy se zadaří, jindy po přehnaném siláctví následuje kolaps a další začarovaný kruh stažení se, sebeobviňování a následného přepínání sil.

Nesnesu být ve stresu…

Senzitivní vnímání logicky přináší více stresu. Rozpor mezi vysokými nároky na sebe (i očekáváním druhých) a neschopností jim dostát se stává nevyčerpatelným podhoubím pro jeho růst. Stejně jako je někdo chytlavý na bacily, „citlivci“ jsou vnímaví ke stresovým „vibracím“ a naprosto bezkonkurenčně je šíří, což může být pro pracoviště pohroma.

Pozor na meditaci: podle některých názorů psychiku ještě více zcitlivuje a zbavuje hranic.

Všechna pozitiva jejich psychického nastavení – důkladnost, schopnost kontroly, odhalování chyb, analýzy a vnímání souvislostí, preciznost, obratnost, sociální cítění, ochota pomáhat a větší zájem o kvalitu práce než o vlastní výhody – se při přetížení promění v brzdu pracovního procesu.

Vystresovaný vysoce citlivý člověk totiž ztrácí nadhled, utápí se v detailech, klesá pod tíhou odpovědnosti, dělá chyby, neumí si říct o pomoc, je zpomalený a podrážděný a zpravidla velmi snadno vyhoří.

Pokud se stresu stavíme na odpor, ještě ho zvyšujeme. Přesto je možné nad ním získat kontrolu, protože každou poctivě a v klidu zvládnutou stresovou situací se posilujeme a rosteme. Základem je naučit se odbourávat jeho následky.

Meditace podle některých názorů psychiku ještě více zcitlivuje a zbavuje hranic. Ideální je vhodný sport, případně jóga, čchi-kung, tai-či a cokoli, co člověka donutí pořádně dýchat a zároveň uzemní. Nejhorším možným zakončením stresujícího dne je zalehnutí k televizi.

Základní pravidla

První pojednání na podobné téma nazvané Senzibilní člověk vydal v roce 1934 ve Švýcarsku psycholog Eduard Schweingruber a lidem s jemnou psychikou doporučil tři pravidla:

1. Začínat od bodu nula. Někdo se potřebuje po stresu odreagovat a uvolnit, jiný naopak koncentrovat na něco zcela jiného.
   
2. Spojit se se základní vitální vrstvou – věnovat se pohybu, naučit se klidu a odpočinku plus dobře spát, což je pro většinu z nás obtížně splnitelný požadavek.
   
3. Naučit se umírněné konzumaci zážitků, protože se vjemy nasytíme dřív, než lidé s běžnou psychikou vůbec začnou mít pocit, že něco zažívají.
   

To by pro začátek mohlo stačit, protože i přemíra informací může citlivého člověka zahltit a vyčerpat.

Příště očekávejte více praktických rad týkajících se vztahů k sobě, vlastnímu tělu i druhým lidem.